Žár
Letní báseň Jana Opolského, v níž zem puká takřka slyšitelně.
Žár uléhá jak šelma sytá, jež hledá blízkou svěžest struh,
a nebem siným, odbarveným pár mráčků plyne – kam, ví Bůh!
Vzduch slitý, jako zkapalnělý, v něm nepohne se zhola nic;
jak s dechem v prsou potlačeným ční rudá těla borovic.
Ta trocha hmyzu bez bzukotu jak vznesla by se z mršiny
a voda jako zemní olej má plynouc mrtvé odstíny;
i všechny ryby, jež v ní žijí, jsou proudem brány ospale,
stín supa v nebi nepohnutý zřít v jednom bodu trvale.
Zem puká takřka slyšitelně. A trávu sžírá prach a rez.
Lze čísti v očích člověkových: Vše jedno, zítra jako dnes.
K těm, kteří české poezii více dali, než od ní dostali, patří i novopacký rodák Jan Opolský (1875–1942), dědic symbolismu, jehož F. X. Šalda charakterizoval slovy: „Jeden z rodu melancholiků, plachý, teskný a intuitivní snivec.“ Báseň Žár pochází ze sbírky Dědictví (1923).