Nejsem váš procesor, jsem soukromý majetek sebe sama

Minimal Wage Open Space I Foto Martina Schneiderová

„Jemně, zlehka a pomalu participovat jako jeden z mnoha miliard procesorů na výpočtu, který skrze maximální efektivitu konání, nejvyšší zisk jednotlivých aktérů a jejich bezbřehou sobeckost spěje k výsledku, který popírá většinu z nás.“ Celoroční seriál úvah o odpovědnosti umělce pokračuje úvahou umělce, loňského vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého, Andrease Gajdošíka. K tématu se dále vysloví například teoretik a kurátor Jan Zálešák, umělkyně a kurátorka Marta Fišerová Cwiklinski či šéfkurátor Moravské galerie v Brně Ondřej Chrobák.

Mám-li přemýšlet nad zodpovědností umělkyň a umělců, musím prvně vyjasnit svůj postoj k esenciálnímu mýtu umění – vlastní výjimečnosti. Pochybuji o ní. Pochybuji o jedinečném postavení umělkyň a umělců ve světě. Pochybuji o výjimečnosti umělecké práce jako takové. Pokud mám přemýšlet nad zodpovědností umělkyň, cítím potřebu zkrátka přemýšlet nad zodpovědností člověka jako takového.

Přemýšlet nad způsobem vztahování se člověka ke světu, v němž žije. Nad jeho snahou vědomě reflektovat vlastní pozici ve světě, nad její touhou se v tomto světě vědomě pohybovat a dle vlastního svědomí jej měnit. Postupovat dle svého uvážení, dle vlastního cítění a hodnot.

Takový přístup člověka ke světu je samozřejmě trnem v oku každému historickému i současnému režimu. Jejich snem je pravý opak. Je jím rozprostření vlastního výkladu světa a jeho bezmezné přijetí širokými masami lidí. Je jím touha dodat správný software a nechat jednotlivé výpočetní jednotky už jen samostatně konat systémovou agendu. Platí to od feudalismu, otrokářství, kolonialismu, nacismu, stalinistického a maoistického komunismu po islámský stát a mnoho dalších.

Těm, kteří přistoupí na režijní výklad světa, je odměnou jednoduchost vlastního života. Stačí postupovat dle jeho hodnotových vzorců a plnit tak předem připravený algoritmus. Chcete to a ono? Stačí se tohle a tamto. V konečném důsledku je jedno, co konkrétně je vlastně dosazeno daným režimem. Důležité je, že výklad dává jasné vodítko, pevnou berličku, jak se vypořádat s dilematy a záludnostmi života.

Ne vždy se však programátorům podaří režijní sen o plně fungujícím softwaru naplnit v dostatečné míře, a tak se vše často doplňuje silou. Těm, kteří na software přistoupí, je darováno vodítko, zatímco těm ostatním je určeno zastrašování, násilí i fyzická likvidace.

Pokud je však software napsán dobře a také je široce distribuován, již není potřeba nic z toho. Již není potřeba dohlížet a trestat, dokonce ani panopticky vyvolávat pocit, že k dohledu a trestu vůbec může dojít. Věci se prostě stanou, tak nějak samy od sebe. Nejde přitom o zázrak, ale o pečlivé paralelní programování biologických procesorů, které znají své instrukce a neváhají je plnit. Takový software umí managovat a balancovat vlastní výpočetní zdroje, dokáže si poradit s chybnými procesory i vlastními aktualizacemi, svede si přizpůsobovat prostředí, v němž běží. Takový software je univerzálně přijímaným výkladem světa nainstalovaným v planetárním měřítku, strukturou, která počítá sama sebe. Stvořit jej se nepovedlo žádnému z výše zmíněných režimů.

Při pohledu na dnešní svět se však nedokážu ubránit dojmu, že se to nakonec přeci jen povedlo – neoliberální kapitalismus to dokázal. Když pozoruji étos individualismu a ekonomii, mám pocit jako bych proplouval řádek po řádku jakýmsi až božsky geniálním kódem. Tenhle software to dal. Řídí státy. Řídí jedince. Dává nám vysvětlení, jako nás i vede těžkými volbami života. Stačí jen uvěřit, nainstalovat, jenom ho přijmout.

Vše potom dává smysl. Chudí se dost nesnažili. Peníze nesmrdí. Bohatým je třeba dát více prostoru. Naše volby jsou jednodušší. Chovejte se tržně. Létejte levnými letadly, palte levné uhlí, jezte levné maso. Stačí to přijmout a svět je o tolik lehčí. Už není potřeba přemýšlet nad všemi negativními externalitami, etickými aspekty věcí a konání. Nene. Jsme každej za sebe, levně koupit, draze prodat.

Uchlácholit se tímto výkladem světa znamená se nechat vést přesně tím směrem, který se od nás očekává. Jemně, zlehka a pomalu participovat jako jeden z mnoha miliard procesorů na výpočtu, který skrze maximální efektivitu konání, nejvyšší zisk jednotlivých aktérů a jejich bezbřehou sobeckost spěje k výsledku, který popírá většinu z nás. Planeta se otepluje, atmosféra běsní. Ale to se nedá nic dělat, trh to tak chce. Schopní se přizpůsobí. Schopní přežijí.

Klást však v reakci na to otázky, zda opravdu máme všichni stejné startovní podmínky do života, nebo zda skutečně jsme individui sami o sobě, se nehodí. A ptát se, proč asi do dneška v cenách ignorujeme negativní externality výroby, nebo proč asi v HDP není započítána dobrovolná péče, dary a jiná pomoc, je kacířství.

Daní za to je stát se terčem nevole režimu, který nemá vládce, ale jen úspěšné procesory. Znamená to čelit od nich nadávkám do neomarxistických idiotů, nefachčenků a případně snášet útlaky předžalobních výzev a dalších ekonomických nátlakových výhružek, jak nám v posledním roce předvádí česká sběratelská smetánka.

Nepodvolit se tomu a dál zpochybňovat a odmítat režijní výklad světa v celé jeho šíři však znamená vykládat svět svobodně podle sebe. Znamená to přistupovat k němu nikoliv odevzdaně, ale aktivně, s vlastními hodnotami, pochybami, ale i nadějemi. Znamená to reflektovat svoji pozici ve světě a mít možnost sám se sebou zodpovědně naložit podle svého, a nikoliv podle jejich.

A je přitom doopravdy jedno, zdali jsme umělkyně a umělci, zdravotní bratři, studentky, nezaměstnaní, rodiče nebo řidičky aut. Každý z nás se může z funkčního stát nefunkčním procesorem, zodpovědnou chybou v jinak děsivém systémovém výpočtu.

A být potom zase sám sebou. Počítat svůj vlastní program. Ať je to cokoliv.