Zázračné čekání na půlnoc
Vzpomínka na Petra Krále (4. 9. 1941 – 17. 6. 2020)
Jsou básníci, kteří by v paměti druhých zůstali jako milníky, i kdyby nedejpánbu ze dne na den zmizely hliněné tabulky, na které črtali své vzkazy a vize.
Sám svůj osud vyjádřil slovy: „Holt životem projdu a nepostavím dům, nezasadím strom ani nezplodím syna…“ Ale přesně v okamžiku, když by každý znalec básnického naturelu očekával, že jako jediný smysl života vyzdvihne ty hliněné tabulky rozryté klínopisnými znaky, které propůjčují tvůrci nesmrtelnost, dodal bonviván v básníkovi vyznání dočista pozemské: „Co je důležité v životě? Mít rád, tvořit a dobře jíst.“
Tvořit – nikoli jen shromažďovat své knihy – byť v budoucího čtenáře vždy věřil. Psaní bylo pro něho především dobrodružství. Nevím, nakolik mu šlo o přitesání vlastní podobizny. Vím, že v něm tvorba probouzela spíš cosi jako loveckou vášeň: „a vyprávění může pokračovat Pořád dál / až do středu lesa tam kde je nejhlubší tma / uprostřed bílé stránky“. Samotný proces tvorby, který sám připodobnil k průběhu emoce či rozkoše, nebo dokonce k prostému požitku z jídla, prozrazuje jeho smysl pro hmatatelný rozměr duše: „Mít v šeru vlastní zvon / Být jím“…
V mládí prožil éru, kdy se takříkajíc nic nesmělo a kdy se autentická tvorba bez povinných úliteb vládnoucí moci mohla rozvíjet jen v ústraní, neřkuli v ilegalitě. „…urousaná procesí v rovnoběžných ulicích / jdou z dneška do zítřka tak ať si / jdou“, zněl z té ilegality jeho nevzrušený úsudek o způsobech, jakými si moc pojišťovala poslušnost těch, kdo se pokorně zařadili do „kulturní fronty“. Pamatoval si je i po několika desetiletích v pařížském exilu. – Tam se zase důvěrně seznámil s tím způsobem rozvratu kultury, jaké je schopen pro změnu svobodný trh. Od prvního desetiletí našeho století, kdy už žil zase natrvalo v Praze, proto patřil mezi první osobnosti české kultury, které zaregistrovaly, že obě zhoubné tendence, tedy komerční i ideologické sešněrovávání tvorby i diskuse o ní, nenápadně pronikají do kulturního života země, ještě rozjívené z bezbřehosti nabyté svobody a nevnímající příliv nových hřebenů hrozivých vln. Z tvůrce, který se nesnaží o bezprostřední a široký divácký ohlas, se podle Krále, který se s takovou tvůrčí pozicí ztotožňoval, nutně stává „zákulisní autor“: málokdo ho v dané generaci čte, a to už proto, že pod nátlakem šoubyznysu došlo k „odgramotnění“ společnosti. K tomu Král dodal: „Pořád je to ale lepší než dělat šašky médiím…“ A v básni konstatoval: „A prosím na trhu tě teď zabalí a s bio mašličkou prodají sobě samému / kdyby ses do sebe nevešel pomůžou ti lžící na boty“.
K druhé straně mediální mince – k pařeništím nových politruků kultury – jindy poznamenal: „K projevu účasti na okolním dění nepotřebuje básník hlásat programy, úplně stačí, když to, co píše, nese prostý zájem o skutečnost a pozornost k jejím jevům.“ A opět ironicky pokračoval v básni: „Bude revoluce / Polejou nás Jarem / a vytřou s námi Ritz / Některé vyexpedují v kanistrech“.
Dostával se tudíž často do pozice, ve které stál jakoby proti všem. Autoři přešití na reklamní veršotepce a románochrliče v něm spatřovali staromilného mravokárce. Pro novosvazácké dorostence s jejich bezostyšným úkolováním básníků se stal elitářským lartpourlartistou. A snílkům, opojeným svobodou devadesátých let, připomínala jeho varování nepříjemný zvuk budíku. „Příští generace bude nosit houby do lesa,“ připomínal jim básník – dlouhou dobu marně.
Když se pak všichni probrali do nové éry společenské a kulturní polarizace, začalo být zřejmé, jak přesné byly Královy mnohdy autoritativní odsudky nejen obou extrémů, ale i onoho spaní na vavřínech „jednou provždy vybojované“ svobody.
Přínos Petra Krále při hlídkování na vysokém ostří nože mezi propastmi dvou zhoubných krajností byl v nedávných diskusích o osudu české kultury nezastupitelný a zaslouží si mít své pokračovatele. Přesto však platí, že kdo zažil pouze tu bojovnou či bojující polohu odpůrce šoubyznysů i politbyr v kultuře, ten Petra Krále nepoznal. Je to výrazná složka jeho osobnosti, ale pramálo by znamenala, nebýt toho, co ji vyvažovalo a osvěžovalo. A to byla jeho schopnost naopak se otevřít tomu, co na pohled působí jako nepřekonatelná bariéra. Ta se před básníkovým pohledem náhle hroutí. Proč? Prostě proto, že cosi v té bariéře slibuje básníkovi poetické vzrušení. Petr Král zkrátka patřil k těm tvůrcům, kteří dokázali „v odpověď na ticho v pařezu jen odklopit dřevěné víko / a vybrat z něj mrtvé mouchy jen pokradmu aby neulítly ty / které pouze spí“. Vzpomínám na přeplněnou restauraci v Olomouci, kde jsem před hromadou let zakotvil s přáteli po jakémsi večeru autorského čtení. Do restaurace vstupují Petr Král a Stanislav Dvorský ještě s několika osobami, a bezradně se rozhlížejí, kam se v hostinci uchýlit. Několik volných míst skýtá jediný dlouhý stůl. Příchozí k němu pokročí, ale vzápětí zjišťují, že stůl je z půlky obsazen surrealisty. Ovládnou je rozpaky. Mají se spíš k odchodu než k čemu jinému.
Teď se vzpomínka neobejde bez stručného vysvětlení: Král i Dvorský (nerozlučný Králův přítel, který letos zemřel jen čtvrt roku před ním) začínali v šedesátých letech jako členové ilegálního surrealistického okruhu. V důsledku několika nedorozumění se však vposledku rozkmotřili s organizátorem okruhu, básníkem a teoretikem Vratislavem Effenbergerem. Opustili i surrealistické hnutí, přestože s obrazotvornou objevností surrealismu se nerozžehnali nikdy. – Jistý odstup a chlad mezi nimi a stávajícími členy surrealistické skupiny se ani po Effenbergerově smrti dlouho nerozptýlil.
Tolik tedy na vysvětlenou k těm rozpakům básníků v přeplněné restauraci s několika volnými židlemi. Nuže, mají se, jak řečeno, spíš k odchodu, než k čemu jinému. Vtom jeden ze surrealistů – tuším, že jsem to byl já – v jakémsi vnuknutí zvolal na poloodcházející, aby si jen přisedli, že je u nás přece volno. Stalo se. Rozpaky to samozřejmě moc nerozptýlilo, protože pozvání bylo pro všechny zúčastněné bleskem z čistého nebe. V rodícím se hovoru dokonce začaly být slyšet nesouladné tóny, kterým se většinou říká začínající hádka. – To už jsem ale vnímal jen jako kulisu čím dál zajímavějšího hovoru, do něhož jsme se zničehonic ponořili s Petrem Králem, na kterého zbylo místo zrovna vedle mě. Díky nějaké náhodné zmínce jsme totiž náhle zjistili vzájemnou shodu v kladném náhledu na tvůrčí i esejistickou činnost Vítězslava Nezvala, což z nás oba učinilo jakési disidenty ve svých bublinách – a přestali jsme vnímat okolní vřavu. Ta se ostatně pozvolna začala utišovat, protože příklady táhnou: mírumilovná shoda potenciálních protivníků zapůsobila i na ostatní. Rozloučení v nedalekém baru, zapadlém v barokních hradbách hanácké metropole, už proběhlo ve znamení všeobecného tykání. Staré křivdy nikoho nezajímaly.
Vyprávím to proto, abych zdůraznil, že to byl právě Petr, kdo tehdy bez rozmýšlení a bez okolků odhodil odměřenost i rozpaky. Dokázal být prostě vděčný osudu za zjevení spřízněné duše a za záblesk srozumění ve věci nejcennější: v obrazotvorném postoji ke každé maličkosti života. Za sdílení zkušenosti, že úžas života spočívá v samotné realitě: „Zeď sama / na místě
pro zeď“, zní jedno jeho fascinované básnické upozornění… Byl to ostatně on, kdo mě po čase znovu oslovil, když si v revui Analogon přečetl text, kde jsem se vyznával ze své nepochopitelné příchylnosti vůči skleněné kupoli na pražském paláci ministerstva průmyslu a obchodu, která, jak jsem psal, se nehne z místa, a přesto nesmírně pomalu vychází zpoza rohu, v časovém řádu tisíciletí, totožném pro tu chvíli s řádem setin vteřiny. – „Cítím k ní stejně nevysvětlitelnou přitažlivost!“ svěřoval se nadšeně. Byl to úvod k letitému řetězu setkání a povídání o tom, co bylo Petrovi zrovna tak drahé, jako onen hmatatelný rozměr duše, o němž tu byla řeč: o nehmotném magnetismu předmětu: „Vítr zesílí barel pohozený v trávě se náhle rozezní“…
A je to nakonec prolnutí obou protichůdných mentálních pohybů v nehlučném třesku každodenního zázračna, z čeho vylétají jiskry obrazů Petra Krále. Vidí „Sestřelené koroptve zpřelámaná ráhna strašných lesních korábů“, ale po přejití vichřic hněvu přese všechno trvá na svém: „…mám právo čekat zázrak / i když na konci ulice nic / není“. Je to prolnutí protikladů v tvorbě básníka, pro něhož je příznačná jak zvážnělá meditace zvěstování úžasu („…Zvenku se občas kdosi otře o sklo a hned zas zmizí / za nalepeným plakátem, než se naposled krátce / vynoří o kus dál…“), tak široký úsměv zaujatého nadhledu („Syrový stejk s vytlačeným vzorem / dámského svetru / nahé kýty řeznic / v mouce pláží / stálo to za to)“ – a nakonec právě a především snoubení obojího: „Počmáraný kočí vězí ve skalách / Stmívá se“.
Jak naznačeno v úvodu, nejen básní živ jest básník. I gesta a pohledy, kterými v hovoru oživuje své myšlenky a obrazy, jsou jejich tajemně hmotným dotažením – a v paměti pak jiskří i za oponou času: „Vzdor chladnu trvá slast z hebké kůže rukavice / i z toho jak ji zase stahujeme / kvůli lehkému promnutí víčka“. Když jsem se s Petrem viděl naposled, vycházeli jsme z knihovny Akademie věd na pražské Národní třídě, kde jsme právě završili veřejnou diskusi o záhadné příbuznosti dvou surrealismů, které se přitom „občansky“ nijak nestýkaly: belgického a českého. Za bytelnými vraty knihovny jsme si chtěli na chodníku podat ruku na rozloučenou. Zničehonic ho obklopil hlouček přátel, a tak jsme na sebe jen tak kývli a mávli. Už jsem se otočil na podpatku a vykročil k odchodu. Vtom na mě Petr zavolal. Obrátil jsem se na podpatku zpět. Měl ke mně napřaženou ruku. Když jsem mu podal svou, poznamenal jakoby nic: „Tyhle započatý pohyby se mají vždycky dokončit. Na tom moc záleží.“
Započaté pohyby se mají dokončit. „Vidím teď zřetelně vašimi průhlednými těly / až k neviditelným bludičkám blížícím se k vám zezadu právě teď / ve výšce srdce“. Těžko hledat pádnější vystižení důsledné obraznosti, směřující na jedné straně k procházení zdí, a na straně druhé k uchopení éteru.
„Vyndej si z pusy to párátko / tu tužku ty zuby / ten šém“, říká básník záhadně. Jindy dodává: „Jste v nás labutě vaše slastná torza / s pijící hlavou uťatou plechem vody“. Tím se ještě bezprostředněji blíží k okamžiku, kdy jsou to nakonec věci, živly a bytosti mimo nás, co mluví a žije pro nás a za nás. Co nám zjevuje svět tak, jak bychom ho nemohli uvidět sami: „Zvířata se skryla za prázdné klece v zoo“ a „Trhlina blesku se beze spěchu táhne / šedým kamenem nebe“, zatímco „Dalekohled v noci sám pozoruje hvězdy“ a „Pustá zastávka v letní tmě / čeká na půlnoc“…
Tak zní, řekl bych, básnická odpověď na ještě nevyřčené otázky nás i budoucích.