Zastavme ten neokoloniální projekt

Grafika: Tomáš Koloc.

Bolsonaro, Macri, Macron a Merkelová před rokem ohlásili vznik „největšího hospodářského prostoru světa“. Z dohody ale asi nic nebude, protože volný obchod je velmi sporné téma.

Německo, mistr světa v exportu, bylo odjakživa nejvehementnějším zastáncem tzv. dohod o volném obchodu. Během současného předsednictví Rady Evropské unie chtěla německá spolková vláda pokročit i s přípravou dvou transatlantických obchodních smluv – dohody nazývané TTIP light a „asociační dohody“ s jihoamerickou celní unií Mercosur, bombasticky proklamované před rokem.

S příchodem koronaviru se však změnily priority: vzhledem ke krizi systému je nyní maximou Angely Merkelové a Emmanuela Macrona zachránit neoliberální Evropskou unii. Pod mottem „Global Europe“ se Evropská komise už od roku 2006 pokouší učinit „své“ firmy konkurenceschopnějšími a připoutat si země Jihu jako dodavatele surovin a odběratele agrárních přebytků EU – mimo jiné právě obchodními dohodami. Stejně jako zakladatelka Sdružení pro zdanění finančních transakcí a pro občanskou akci (Attac) Susan Georgeová bychom však raději měli mluvit o upířích smlouvách – vyjdou-li na denní světlo, dopadá to s nimi špatně, v demokratické debatě obstojí jen zřídkakdy.

Dohoda mezi členskými státy EU a státy Mercosuru je toho ukázkovým příkladem. Projekt se zrodil v Riu v roce 1999, kdy už neoliberalismus v Jižní Americe začal být za zenitem. Potom však přišla růžovo-rudá vlna s Lulou da Silva v Brazílii, Néstorem Kirchnerem v Argentině a Hugo Chávezem ve Venezuele. Za jásotu sociálních hnutí se v roce 2005 podařilo těmto třem levicovým politikům – za přítomnosti George W. Bushe – v argentinském Mar del Plata pohřbít jiný neoimperiální projekt: zónu volného obchodu FTAA sahající od Aljašky až po Ohňovou zemi.

Vlivem nového sebevědomí v Brazílii, Argentině, Uruguayi a Paraguayi se asymetrická dohoda s EU stala tehdy nemyslitelnou, takže jednání dlouho přešlapovala na místě. A naopak EU z dobrých důvodů nikdy neomezeně neotevřela brány hovězímu masu a geneticky modifikované sóji ze zemí Mercosuru. Na tomto stavu nic nemění ani „strategické partnerství“ mezi Německem a Brazílií fungující od roku 2008.

Návrh je známý jen v hrubých obrysech

Po chladném puči proti Lulově nástupkyni Dilmě Rousseffové v roce 2016, Lulově skandálním odsouzení a uvěznění a následném vítězství Jaira Bolsonara se poměry otočily: s nástupem tohoto pravicového extremisty do úřadu počátkem roku 2019 – v Argentině zároveň vládl neoliberální podnikatel Mauricio Macri – se jednání náhle rozběhla na plné obrátky. Po pouhých šesti měsících byl hotov návrh, který je dodnes znám pouze v hrubých obrysech. Přesto však Bolsonaro, Macri, Macron a Merkelová oslavovali koncem června 2019 na summitu zemí G20 v Ósace dosažení politické shody; bylo to také gesto proti pravicovému protekcionismu Trumpova stylu.

Uskutečněním této dohody by opět pokročila rekolonizace Jižní Ameriky. To však není v zájmu obyvatelstva na obou stranách Atlantiku ani přírody, jak ukazují studie organizací Misereor a Greenpeace či Evropské strany zelených. Pokud by dohoda byla podepsána a naplněna, jednalo by se především o triumf nadnárodních koncernů a jejich logiky zaměřené na zisk.

Evropu už od roku 1492 zajímají na Latinské Americe především její suroviny, jako je zlato, vzácná dřeva a dnes třeba i lithium. Po emancipačních pokusech nultých let jednadvacátého století mají být i země Mercosuru dále „reprimarizovány“ (reprimarizací se rozumí opětovná orientace na výrobu a vývoz produktů primárního sektoru – pozn. překl.). Z postupného snižování celních bariér by tam profitoval v nejlepším případě agrobyznys a dovozový sektor. Dělníci a dělnice, malí zemědělci a původní obyvatelé by naopak za toto upsání se otrokářskému kapitalismu zaplatili dalším odbouráváním svých práv a ničením zdrojů obživy.

Plánovaná liberalizace obchodu by zostřila tlak na mzdy a rušení pracovních míst – koncerny by podle Evropské komise jen na odvodech ročně ušetřily 4 miliardy eur. Nové obchodní možnosti si koncerny slibují i v oblasti telekomunikací a informačních technologií. Kromě rozšiřování světového obchodu, které je nesmyslné i z ekologického hlediska, prosazují vyjednávači EU zpřísněnou patentovou ochranu, což by omezilo dodávky různého zboží do Jižní Ameriky – například cenově dostupných generických léčiv. Při vládních nákupech v zemích Mercosuru mají mít evropské multikorporace stejná práva jako místní dodavatelé – takže by nebylo možné podporovat domácí producenty. Evropským dodavatelům by neměly hrozit žádné sankce za spoluodpovědnost za zločiny proti životnímu prostředí nebo porušování lidských práv.

Snadná hra s neoliberálními vládami

S neoliberálními vládami Brazílie, Paraguaye a Uruguaye má EU snadnou práci. Německo-brazilská obchodní komora se jim podbízí a vůbec jí nevadí, že partnerem demokratické Evropy má být ničitel deštných lesů Bolsonaro pohrdající lidskými právy a jeho vojenští velitelé. To je skandální. Jinak je tomu v Argentině: od prosince 2019 tam vládne prezident Alberto Fernández, uvážlivý sociální demokrat. Stejně jako jeho starý přítel Lula si přeje rovnoprávné vztahy, a je proto ignorován médii, většinou konzervativními, případně je dehonestován jako údajný hrobař Mercosuru.

Ničení Amazonie i druhově velmi rozmanitých ekosystémů cerrado a chaco je dramatické už nyní, protože rychle přibývá plantáží a jiných biologicky fádních monokultur. Firma Bayer-Monsanto chce ale prodávat ještě víc geneticky modifikovaného osiva a zemědělských jedů a potravinářský koncern Tönnies & Co. zase dovážet geneticky upravenou sóju.

Dohoda mezi EU a zeměmi Mercosuru je neokoloniální projekt nepřátelský k lidem a životnímu prostředí a jeden velký anachronismus – a proto ztroskotá.

Text, který původně vyšel 3. 7. 2020 v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.