Slova, která přinášejí smrt aneb O jazyku doby koronaviru

Foto Tomáš Koloc.

Lingvistova stručná zpráva (jen?) o pandemické Británii.

Vzestup koronaviru, stejně jako každá jiná významná událost v lidské historii, s sebou přinesl změny dobré i špatné. Tyto změny ovlivnily všechny představitelné aspekty našeho života a všechny nás donutily se přizpůsobit a to v mnoha oblastech: od osobní hygieny přes pracovní návyky, stravování, až po něco tak zásadního, jako je jazyk. „Koronavirus“ se stal dalším přídavným jménem přiřazovaným k jídelnímu lístku a jízdnímu řádu autobusů, díky němuž s větší pravděpodobností uvidíme „minimální bezpečnou vzdálenost“ v místní vývařovně, nežli na testovacím stanovišti raketového motoru. Do flóru se však zároveň dostala slova už skoro zapomenutá. Všichni jsme slyšeli mnoho o „solidaritě“ a osprchovali jsme se „empatií“. Usmívající se ministři rázně zatleskali doktorům a zdravotním sestrám, v jejichž hájemství pouhých pár dní předtím hodlali stejní ministři provést škrty. Jazyk zkrátka pomohl adaptaci všech – včetně velkých společností, jejichž jazyk mě zajímá dlouhodobě a v jejichž slovníku jsem najednou zaregistroval nikdy předtím neslyšená slova „jednota“ a „péče“ (která jsou pro jejich aktuální udržení se nad vodou stejně nezbytná, jako je pro toho, kdo se topí v povodni, nezbytná ze břehu vyčnívající větev).

Na začátku pandemie jsem měl pro pozorovatele společenských změn skvělou příležitost pracovat ve velké společnosti, která na rozdíl od zbytku Spojeného království ignorovala bezprostřední hrozbu, dokud nebylo pozdě. Prostředky osobní ochrany byly zavedeny až poté, co si vláda uvědomila, že se jinak nevyhne tomu, aby si občané rázně „pomohli sami“, a teprve když bylo jisté, že většina zaměstnanců bude poslána domů, byla v naší firmě svolána scvrklá skupina statečných duší, aby zajistila chod firmy.  S morovou maskou na obličeji jsem se její součástí stal i já. Ač jsem přirozeně náchylný k altruismu, spíše abych prozkoumal jazyk svého zaměstnavatele, vznesl jsem dotaz na vyšší složky ohledně oprávněnosti naší přítomnosti v práci v době, kdy jinde už fungovala práce z domova. V čase, kdy na mě z obrazovky počítače i ze všech ostatních médií blikalo pětimístné číslo, označující koronavirový počet mrtvých Britů, a zněla informace, že i výlet ven za účelem nákupu chleba může přinést smrtelné následky, jsem se oficiálním mailem zeptal „nahoře“: „Je situace, nás, kteří jsme zůstali v práci, bezpečná?“ Naše „oddělení lidských zdrojů“ odpovědělo obratem: „Podle hodnocení rizik provedeného našimi úředníky pro toho, kdo přijde do úřadu, neexistuje žádné riziko.“ Rozhodl jsem se oddělení s charakteristickým názvem trochu pogrilovat a zeptal se ho na metodu hodnocení rizika. „Všechno bylo provedeno podle vládních směrnic. Vaše kancelář podle mých informací obsahuje všechny věci, které zaručí bezpečnost a osobní ochrany zaměstnanců.“ Podíval jsem se na podlahu v kanceláři mého nadnárodního zaměstnavatele, která byla po předchozí směně plná prázdných nádob na dezinfekci a roztrhaných latexových rukavic, a položil jsem poslední, nebritsky otevřenou otázku: „Dostaneme rizkový přípatek?“ Od člověka, s nímž jsem si celou dobu psal a o kom bych si - kdybych ho osobně neznal jako zdvořilého a příjemného člověka – myslel, že je automatický generátor systémových odpovědí, jsem na tuto otázku dostal poslední odpověď, za jejíž formulaci by se nemuseli stydět ani George Orwell nebo Václav Havel: „Vaše blaho je pro nás nanejvýš důležité a uznáváme, že globální pandemie je ve své podstatě nebezpečná situace, ale rizikový příplatek může dostat jen životně důležitý zaměstnanec označený manažerem. Takto označen ovšem může být jen ten, kdo explicitně projeví, že se cítí ohrožen. Naše společnost by od svých zaměstnanců ovšem nikdy nepožadovala, aby dělali cokoli, co považují za nebezpečné.“

Vzal jsem si příklad z jednoho z mých oblíbených zvířat – krys – a opustil tu potápějící se loď. Navždycky.

Z angličtiny přeložil Tomáš Koloc.