Upřímnost

Foto Tomáš Koloc.

Úvaha o tom, jak zacházet s moudrostí s dobrou vlastností.

V době mých vysokoškolských studií jsem se zúčastnil jedné muzikantské akce, která měla charakter skoro rodinný – byly tam i přítelkyně či manželky muzikantů, a taky pár malých dětí. Děcka byla rozjívená, tak jak to bývá. Vlastně dnes už ani nevím, jestli přiměřeně nebo nepřiměřeně. Podstatné bylo, že já – ovlivněn poměrně přísnou tátovou výchovou a názory plynoucími z jeho povolání poradenského psychologa – jsem tu rozjívenost nějak hůř nesl. A když jsme později někde popili, tak jsem ta děcka u piva dost přímočaře okomentoval: tuším, že „nevychovaní spratci“.

Po nějaké době mne potkala kamarádka, manželka jednoho z muzikantů, a řekla mi, že maminka těch dětí, k níž se moje „hodnocení“ nějak doneslo, z toho byla docela zdrcená. Roli hrála i váha profese mého táty. Ta kamarádka mi tehdy řekla, že bych si měl vždycky rozmyslet, co říkám. A že jsem přeci mohl také v pravou chvíli říct, že se mi nelíbí, jak ty děti vyvádějí, a snad by se to dalo nějak řešit.

Bylo mi z toho nanic, protože měla naprostou pravdu. Kdo jsem já, abych vynášel takto příkré soudy? A zraňoval? A navíc, když ani nejsem schopen zareagovat hned a vyplave pak ze mne vlastně můj nezvládnutý postoj. Moje zloba. Ale na druhou stranu – mělo by smysl té kamarádce – mamince – říct „upřímně“: Tvoje děcka jsou nevychovaní spratci? Co to vlastně znamená být upřímný? Sejmout někoho kategorickým či zdrcujícím soudem? Vyřvat někomu něco vztekle do tváře? Tehdy jsem se zařekl, že se pokusím vždycky mluvit o jiných lidech tak, abych byl schopen totéž říct případně i před nimi samotnými a aby v tom nebyl vztek, ale snaha o pojmenování principu. Jasně, druhá strana nemusí přijmout moje připomínky, ale když se nic neřekne, nedá se ani nic změnit, posunout, vyjasnit.

Nemůžu říct, že by se mi to i po těch skoro čtyřiceti letech vždycky dařilo. Zvláště když má člověk popito nebo je ve stresu, tak se sám až diví, co z něj lítá. Posměch, ironie, ponižování. Posíleno případně vlivem okolní společnosti, která si sama nebere servítky. Ale je to můj hlavní cíl: Umět říct či napsat jen to, za čím si člověk skutečně stojí – nejen v závětří, ale i fyzicky tváří v tvář druhé straně. Jistě, hraje tu roli i strach – jaká bude reakce? Ustojím následky svých slov? Není to vždy jednoduché, zvlášť když jde o existenci – v práci, v mocenském souboji, mezi nepřátelsky naladěnými lidmi a podobně.

Jsou lidé, jejichž sebevědomí či nějaká vnitřní síla jim umožňují říkat věci rázně a nekompromisně. Já mezi ně nepatřím. Z mnoha příčin, jež mne provázejí odmalička životem. Nejsme všichni stejní se stejnými životními horizonty. Kolikrát člověk říká věci, které by neměl, které rozrušují jeho osobní integritu a vedou k pokryteckému či násilnému jednání. Bývá to většinou tehdy, když se dere tam, kam nepatří. Toto si připustit, uvědomit si stav zvyšujícího se tlaku, a občas „ustoupit“ na pozici, jež je člověku přirozenější, znamená velkou úlevu a také otevření nových cest kupředu.

Už nevím, u koho jsem četl následující definici. Myslím, že to byl Jean Lacroix. A možná ji ani neocituju přesně, ale souzním s ní: Upřímnost je vědomí, které ví, kde je jeho místo.