Učitelé zdravotnické fakulty UP v Olomouci, která organizuje krizovou pomoc v kraji: „Mladí nám ukázali, že vůbec nejsou ztracení!“

Foto Jiří Stavovčík.

6. května jsem se vypravil do Olomouce. Od svého přítele Jiřího Stavovčíka jsem věděl, že studenti tamní mladé Fakulty zdravotnických věd Univerzity Palackého se překvapivě dobře zapojili do krizové pomoci v kraji i v nově založeném stanu, který sloužil jako odběrovna vzorků pro stanovení diagnózy onemocnění koronavirem. Během mého setkání s učiteli a studenty FZV UP a návštěvy odběrového stanu vznikla tato reportáž složená z rozhovorů.

 

Do Olomouce jsem přijel podruhé v životě, aniž jsem tušil, že budu začínat od špiček, abych skončil ve stanu. Při vstupu do komplexu, stojícího na olomouckém „Nemocničním vršku“, zahrnující fakultní nemocnici, lékařskou a zdravotnickou fakultu jsem sice parkoviště s červeným odběrovým stanem a autobusem nemohl minout, ale čas mé návštěvy stanu ještě nepřišel. Fronta před stanem, v níž se muž v policejní uniformě staral o předpisové rozestupy, sice nebyla nijak dlouhá, ale bylo mi řečeno, že ideální je objevit se ve stanu až před polednem, když řady „pacientů“ prořídnou. Vstup do budovy, jejíž atrium chrání monumentální Hippokratés (s nezbytnou ústní rouškou, kterou mu nasadili studenti), tváře studentů, nákup snídaně v místní kantýně, to všechno mi přišlo trochu sváteční; poprvé po dvou měsících karantény se svět začal otvírat. A hned na začátku úředních hodin se mi otevřely i dveře kanceláře děkana Fakulty zdravotnických věd Univerzity Palackého profesora doktora Martina Procházky:

DĚKAN MARTIN (50): „ŽE JSME OPRAVDU DOBŘE FUNGUJÍCÍ TÝM, VÍME AŽ DÍKY KRIZI“

Pane děkane, dá se říct, že vaše nová fakulta, která sdílí budovu s lékařskou fakultou, je stejně mladá jako vy na místě jejího děkana…

Její fakultní život je trochu starší, má 11 let. Já jsem její nový děkan od loňského listopadu, funkce jsem se ujal po zvolení akademickým senátem. Všechny tři organizace, které u nás na „Nemocničním vršku“ najdete, tedy fakultní nemocnice i obě fakulty, jsou silně propojené. Kupříkladu já jsem přednosta oddělení lékařské genetiky v naší nemocnici a učím na lékařské fakultě, moje proděkanka Andrea Drobiličová je náměstkyně ředitele nemocnice pro nelékařské pracovní obory, a tak to má řada kolegů z fakulty. Dá se říct, že tenhle náš vršek je jedno tělo, a my jako fakulta jsme jeho mladý orgán silně zaměřený na praxi: vychováváme všeobecné sestry, porodní asistentky, rehabilitační pracovníky a dva z mých čtyř proděkanů přišli přímo z praxe, což se ukázalo být velmi vhodné právě za probíhající krize. Kupříkladu náš proděkan pro zahraniční styky Jiří Stavovčík, který vás ke mně přivedl, byl přijat na základě své ekonomické praxe – ale ve chvíli, kdy nastala krize, právě dodělal zdravotnický kurz a stal se oporou jedné ze dvou hlavních krizových pomocí naší fakulty: odběrového stanu.

Dořeknu, že tou druhou pomocí bylo začlenění vašich studentů do krizového provozu kraje. Museli jste je nějak motivovat?

Téměř ne. Když byla vyhlášena pracovní povinnost, týkala se jen mediků z 5. a 6. ročníku. Já jsem napsal na web výzvu, kdo z našich studentů se chce dobrovolně zapojit, aniž jsem to omezoval ročníkem, protože naši studenti mají ve svých oborech od prvního ročníku velké množství hodin praxe, takže se dá říct, že jsou obory, které mohou vykonávat už po pár měsících studia. V úterý to bylo vyhlášeno a ve čtvrtek se začali hlásit první dobrovolníci, celkem se zapojila asi čtvrtina všech našich studentů.

Dostali ti, kdo se zapojili, nějaké studijní úlevy? A jak se změnila výuka těch, kteří „zůstali ve škole“?

Pomáhajícím jsme posunuli státnice až na konec srpna, nicméně ti z třetích ročníků, kteří zůstali, normálně pracují na svých bakalářských pracích. To byli ti, které jste tu dnes asi už viděl. Jednoznačným pozitivním důsledkem krize bylo, že akademici se naučili vzdělávat studenty online.

Píšu o koronaviru od začátku jeho výskytu, převážně z nejrůznějších úhlů pohledů lidí, kteří jsou postiženi souvislosti z pandemie. I když vaším oborem je gynekologická a porodnická genetika, neodpustím si se vás jako univerzitního profesora medicíny zeptat i na váš pohled na to, jak se bude dál vyvíjet pandemie?

Začal bych současností. Vždy když je na něco spousta názorů a některé si protiřečí, tak to znamená, že o tom moc nevíme. Po bitvě je každý generálem, lze samozřejmě kritizovat vládu za zbrzdění ekonomiky, ale já jsem lékař a pro toho je záchrana života cennější než ekonomické výhody. Myslím, že vláda ze začátku krize postupovala velmi dobře a za to je nutno jí poděkovat bez ohledu na politické přesvědčení a celkový názor na ni. Máme desetkrát míň úmrtí než ve Švédsku a když se podíváte na Británii, zbytečno mluvit. Obecně vůbec nelze porovnávat západní a východní Evropu, kdy východ z krize vyšel nepoměrně líp, u Čechů speciálně možná už pro tu naši proočkovanost proti tuberkulóze, díky níž máme nastartovanou imunitu, ale také proto, že lépe tolerujeme ty zákazy, protože u nás nějak přežívá schopnost společnosti respektovat autority na rozdíl od liberálních západních společností – a co se týče zdravotnictví, dopadli jsme překvapivě dobře i v porovnání s tak vyspělými zdravotnictvími, jako je švýcarské, které mělo na začátku poměrně velký chaos. Kolem toho všeho ale bude ještě dost výzkumů a vysvětlování.

Pravdou je, že chování toho viru zatím není úplně zmapováno, nedá se říct, zda druhá vlna je reálná, ale nedá se vyloučit. My nevíme, jak se bude chovat kolektivní imunita, ani jestli ti, kdo nemoc prodělali, vůči ní budou do budoucna odolní. Epidemiologové jsou schopni předpovídat, jak zhruba se bude vyvíjet ta křivka na základě určitých sociologických modelů ve vztahu k dnešním metodám léčby. Dnes je populární srovnávat se španělskou chřipkou, ale od té doby se změnila výživa, dokážeme uventilovat i nemocné, kteří by tehdy zemřeli (před 2–3 lety jsem na to téma četl dobrou doktorskou práci!). Samotné biologické zkoumání Covid-19 je na nicméně začátku. Může do toho vstoupit rychlost, jakou se vyvíjí vakcína, a také, že už jsme naučení, jak jednat, pokud se objeví nové případy. Jsem rád, že to můžu říct nejen o české společnosti, ale i o naší fakultě, která paradoxně díky krizi dostala příležitost prokázat, jak je její existence oprávněná. Pro vedení, učitele i studenty naší mladé fakulty to navíc byla příležitost vyzkoušet si, že jsme opravdu fungující tým.

 

Zatímco pan děkan Martin, a můj přítel, proděkan Jiří, odešli na ranní poradu vedení fakulty, byl jsem posazen do Jiřího kanceláře, již sdílí s referentkou pro zahraniční pobyty studentů fakulty, laskavou Irenou Jedličkovou, která mi k zakoupené premiérské pochoutce (koblihám) uvařila imunitní zázvorový čaj, který jsem si vybral z krabičky s čaji, z níž mi nabídla. Při něm jsem si na stole prohlížel vlajky zemí, s nimiž má mladá fakulta studentskou výměnu; nejvýznamnějších zemí EU, ale kromě toho i Maďarska, Lotyšska, Estonska, Finska – i Austrálie. Od Ireny jsem se dozvěděl, že má v poslední době trochu podivnou úlohu: snaží se vyřizovat veškerou papírovou agendu pro ty, kdo mají přijet i odjet, přestože neví, kdy a zda se otevřou hranice a její snaha se bude moci naplnit. Čekalo mě setkání s hlavní koordinátorkou studentské pomoci i odběrů v Olomouci Andreou Drobiličovou, proděkankou pro kvalitu a praktickou výuku Fakulty zdravotnických věd. Věděl jsem, že čas paní Andrey se počítá na minuty a já jich budu mít k dispozici patnáct. Nakonec mi jich věnovala víc než pětačtyřicet. To nejdůležitější, co jsme si řekli, začalo v zásadě osobní „otázkou“:

PRODĚKANKA ANDREA (42): „MLADÍ NÁM UKÁZALI, ŽE VŮBEC NEJSOU ZTRACENÍ“

Podle toho, co jsem od vás slyšel, vás život na roli, do níž vás v posledních dnech postavil, dobře připravil…

Dá se říct, že ano. Vystudovala jsem bakalářské studium na naší univerzitě a pak jsem šla do praxe ve své oboru jako anesteziologická sestra – mým oborem je intenzivní péče. Ve fakultní nemocnici pracuju 20 roků, začala jsem na klasickém oddělení, pracovala na interně, pak na JIPce, na sále a pak jsem si vyzkoušela všechny pozice přes staniční až po vrchní sestru. To mě motivovalo vědět o tom řízení víc, a tak jsem při zaměstnání vystudovala zdravotnický management. Pak jsem se rozhodla přijmout nabídku věnovat se v naší fakultní nemocnici strategickému řízení, kde jsem se stala náměstkyní pro nelékařské obory.

Ve své funkci na fakultě ale nejste dlouho…

Od listopadu 2019. Byli jsme novým panem děkanem přijati současně s Jiřím, kterého si vybral pro obor zahraničních styků.

Kdy jste si poprvé všimla koronaviru jako něčeho, co by mělo zasáhnout do našich životů?

Bylo to strašně rychlé. 1. března se v České republice se objevil první případ a už v sobotu 14. března byl ten den D, kdy jsme najeli na krizový režim, kdy se zdravotnictví kraje začalo chovat úplně odlišně.

Jak ten krizový režim vypadal?

Zjednodušeně řečeno: krajské zdravotnictví začalo fungovat jako tělo, kde se jednotlivé orgány připravují na boj s nemocí. Každé ráno se scházel krizový štáb kraje a každá nemocnice v Olomouckém kraji měla něco na starosti. V naší fakultní nemocnici infekční oddělení nemáme, pacienti s Covid-19 byli odesíláni na infekční ARO v Prostějově, ale přesto jsme na superspecializovaných odděleních museli vyčlenit dvanáct lůžek pro pacienty testované na Covid. Od našeho olomouckého fakultního „Nemocničního vršku“ se ale očekávalo, že pokryjeme personální výpadky spojené s tím, že všechny týmy, které se bez ochrany setkaly s Covid-19, musely být okamžitě poslány do karantény. 16. března mi navíc vrchní sestra z nemocnice psala: „Andry máme průšvih, nepustí nám Litovel a Uničov!“ Kvůli zvýšenému výskytu pandemie jsme přišli o 130 zdravotníků, kteří museli zůstat v uzavřených městech.

Jak jste to zvládli?

Hodně klinik omezilo péči, a personál, místo toho, aby seděl doma, nám byl k dispozici na urgentním příjmu. Byly to sestry z kardiologie, ortopedie, ORL, neznaly prostředí urgentu, ale ze dne na den se byly schopny se do toho prostředí zapojit. Stejně tak jako studenti. Prvního studenta jsme angažovali už první den – bral nám telefony. Jsem zdravotnice a vím, jací čeští zdravotníci jsou, ale přesto mě ta překvapila ta obrovská sounáležitost; jak chtěli pomoct, jak se nebránili rušení služeb, šli do mimořádných služeb, kteří neměli naplánované, a když se dostali do kontaktu s pozitivním pacientem nebo i zdravotníkem a museli sami do karantény byli vysloveně nešťastní. Studenti se nám hlásili sami přes své studentské spolky. U nás je velká nemocnice: 1200 lůžek a 4500 zaměstnanců a byli tady pacienti, kteří potřebovali tu péči dál. Početně v těch asi čtyřech stovkách studentů, co se přihlásili, byli napůl medici a napůl studenti FZV: vykrývali zdravotnická zařízení, domovy důchodců, sociální ústavy, přičemž se samozřejmě ne vždy dostali ke svým oborům: jeden zdravotnický záchranář nám doteď pracuje v domově pro seniory. Někteří „přespolní“ studenti odešli pomáhat do svých bydlišť v různých částech republiky i na Slovensku. Když se hlásili, nevěděli, zda budou placeni, zda budou mít dost ochranných pomůcek, jak moc budou ohroženi – a bylo jim to jedno. Není pravda, že mladá generace je ztracená. Ukázali nám jiné příběhy a já jsem za to ráda.

Kdo rozhoduje o tom, který brigádník bude poslán na které místo?

Já koordinuju naši fakultní nemocnici a odběrový stan, a sociální ústavy se koordinují přes naše studijní oddělení.

Tím jsme se dostali k vašemu odběrovému místu. Na začátek se zeptám, kolik jich v Olomouci je a kdo všechno do nich může přijít?

Dvě. To druhé má místní vojenská nemocnice, která si dělá odběry po své linii, ale vzorky se posílají k nám na ústav mikrobiologie. Indikaci na poslání na odběr má krajská hygienická stanice nebo praktický lékař, ale od minulého týdne už vyšetřujeme i samoplátce, lidi, kteří mají vycestovat mimo hranice České republiky do zemí, pro jejichž návštěvu musejí mít potvrzení o negativním testování.

Co je to stojí?

U nás je to stojí 2800 korun, v rámci odběrových míst v ČR máme cenu na dolní hranici.

A jak se rodil stan?

Hlavně dost rychle: Ve čtvrtek 19. jsme se rozhodli a už v sobotu 21. března za pět minut osm první člověk odeslaný krajskou hygienickou stanicí stál s žádankou v ruce před naším stanem na parkovišti před nemocnicí a netrpělivě čekal, až mu bude proveden výtěr. Byla to doslova Akce Z. Pro mě bylo nejtěžší si rozmyslet, jak by stan měl bezpečně fungovat. Existují sice metodiky pro tyto případy, ale tohle byla přece jen do jisté míry specifická situace. Od začátku jsem věděla, že musí být dva týmy pro případ, že by se v jednom z nich někdo nakazil a tým tak vyřadil do karantény – na provoz stanu zbude ještě druhý tým. Dva týmy, které jsme postavili, jsou ve stanu od soboty 21. března s klasickým střídáním na dlouhý a krátký týden. Jedeme nonstop, od 8 do 14:30, jen teď od května máme zkrácený víkend od 9 do 12. Vyhodnotili jsme, že teď máme o víkendu průměrně jen 40 odběrů, což na ty čtyři hodiny je dost. V prvních týdnech se v týmech sloužilo po čtyřech, a pak mě nárůst pacientů vedl k tomu, že bychom to měli navýšit na pět. Z těch deseti lidí jsou tři zaměstnanci fakultní nemocnice a zbytek studenti.

Jeden z nich ale není zaměstnanec nemocnice, je to váš kolega proděkan: Jiří Stavovčík, první přímý zaměstnanec vašeho odběrového stanu, kterého se ptám…


PRODĚKAN JIŘÍ (49): „AŽ DÍKY STANU JSEM POCÍTIL, ŽE MOJE PRÁCE MÁ SMYSL“

Jiří, kdy ty jsi nastoupil do stanu?

Stan začal v sobotu a já nastoupil až ve středu. Předtím jsem si musel vybavit starost o svou mamku, které je 85 let. To jsem udělal. Moje mamka byla původně zdravotní sestra, tak všechno pochopila. Navíc jsem s díky přijal příkaz pana děkana, abych nedělal na místě, kde se odebírají vzorky – protože odběrová osádka má tři druhy činnosti: jeden v autobuse odebírá vzorky, druhý (nebo druzí) stojí na parkovišti a berou si od lidí nacionále a papíry a třetí sedí ve stanu u počítačů a dělají záznam – a přibližně po hodině a půl se ty úlohy mění: především proto, že ten, kdo dělá odběry, nemůže ve svém kompletním ochranném obleku vydržet o moc déle. Já jsem ale ten, který celou směnu dělá jen tu organizační práci a perlustraci. Z téhle pozice jsem taky mohl nejlépe vidět na celý systém a přemýšlet o tom, co by se ještě dalo vyladit. Někdy byli lidi nervózní, nedodržovali rozestupy, strkali se, někteří na tom byli tak špatně, že těžko mohli stát, nebo měli malé děti. Je třeba zvýhodnit ty, kteří to potřebují. Já jsem se před časem po 23 letech vrátil domů z USA, a tady jsem záhy zjistil, že u některých našich lidí nemají sestry autoritu, ale u všech mají autoritu funkce – takže když to bylo nutné, řekl jsem, kdo jsem, a najednou to šlo. Kromě toho nám fronty vnikaly do příjezdové silnice, takže byl risk, že dojde k dopravní nehodě, tak jsme fronty odklonili a já jsem poprosil policii, aby nám poslala auto s nápisy POLICIE. Přítomnost policie nám navíc moc pomohla první týden, dokud ještě nemocnice neměla triáž – tedy rozdělování lidí podle symptomů. Medici nám měřili teplotu, a když ji měl někdo zvýšenou, tak dřív, než ho pustili, musel projít přes nás. Policie pomáhala i v tom, aby ti, co se přes tohle nařízení chtěli dostat do nemocnice, neproklouzli. Za sebe musím říct, že až když nastala krize a vznikl stan, zažil jsem, že moje práce na fakultě má smysl.

Dá se tedy říct, že jsi tu vlastně za tajného logistika s krytím administrativního zdravotníka?

Já bych to tak neřekl, protože většina věcí, o kterých jsem mluvil, by nebyla bez Andrey Drobiličové. Nejenže vše obsadila personálně, ale kdykoli bylo něco potřeba, ve dne v noci byla na telefonu a zajistila všechno od zdravotnického materiálu až po teplé obědy, svačinky, kávičky, vodičky, takže jsem z toho ztloustl. Ze začátku stáli lidi už od 7:45, kdy jsme otevírali v dlouhých řadách, ale jak se udělalo volněji, strhl jsem ze sebe oblek a začal jsem se ládovat bagetou. Když si uvědomím, že Andrea vedle toho všeho měla na povel i plošné testování, kde se vedle obchodního domu Glóbus za osm dní z žilní krve otestovalo tisíc náhodných lidí, nevím, kde u toho brala čas na spaní. Na druhé straně je třeba říct, že měla určitou hygienickou stopku: na ty hromady esemesek, které jsem jí ze začátku posílal, trpělivě odpovídala, ale když už jsem toho požadoval moc, už neodpověděla – a já jsem si ex post vždycky uvědomil, že to bylo na otázky, které byly zbytečné.

O energii paní inženýrky Drobiličové pořád tolik slyším a částečně i vidím, že mě jako amatérského etnologa napadla jedna věc: tady v Olomouci se koncentruje menšina moravských Chorvatů, kteří v baroku nesli skoro celou tíhu boje proti osmanské okupaci Balkánu a už u nás museli zůstat. Paní inženýrko, když tak slyším o vašem boji s pandemií, napadlo mě – nejste taky z toho bojovného rodu?

Andrea Drobiličová: To víte, že jsem. A neberte Jirku tak vážně, protože já bych to sama nezvládla bez vedoucí laborantky naší klinické biologie Hanky Jindrové, která mi během plošného testování zaštítila stan, bez Ivy Benešové, která vede v nemocnici stravování, bez vedoucích dvou týmů v našem stanu a spousty dalších lidí.

A hlavně bez dvou energických proděkanů zdravotnické fakulty, jednoho původem z těšínských Poláků a jednoho z moravských Chorvatů, s jejichž dovolením se do stanu, který zřizovali, teď půjdu podívat…

 

Do stanu jsem byl sice zaveden, vřele doporučen a představen, ale ocitl jsem se v něm sám; oba proděkani měli v té době už jiné povinnosti. Přestože byla „okurková sezóna“ kolem desáté, průběžně přicházeli žadatelé, takže práce se nezastavovala. Rozhodl jsem se, že se přesto zkusím každé členky týmu zeptat alespoň na její jméno, věk, původní obor a jak se do stanu dostaly. Když už se dozvím tohle, třeba mi řeknou i něco víc.

TÝM ODBĚROVÉHO STANU (21–45): „RADUJEME SE Z KAŽDÉHO DNE“

EVA (22)

Dělám sestru na ORL a studuju v Opavě, ale ve škole jsem hodně dlouho nebyla. Školu řeším přes maily. Původně se dohodlo, že budu dělat stěry po odděleních ve fakultní nemocnici, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme s paní proděkankou Drobiličovou a vedoucí druhého týmu Dankou zakládaly tenhle stan.

Co to znamená být vedoucí týmu?

Já jsem tu služebně nejstarší, proto mám tu funkci. Jde v zásadě o to, že když je třeba něco vyřídit, paní inženýrka Drobiličová se obrací na mě a na Danku. Mnohem důležitější je ta pozice, kterou člověk dělá právě teď. Je to člověk, který si řadí lidi ve frontě, bere si od nich telefonní číslo, kartičku pojištěnce a doporučení, nese to do stanu, aby to tam zadali, vrací se, vybaví toho člověka informativním letáčkem a posílá ho do autobusu k odběru. My té pozici říkáme trochu lechtivě: šlapka.

To je ta pozice, ve které tu pracovává proděkan Jirka?

Ano. Tu jsme mu trochu nezdvořile určili, protože tam se nemůže nakazit, a navíc se někdy hodilo mít tam chlapa, protože na toho někteří lidi víc dají než na ženskou. Takže když je tu, máme to rozdělené: Jirka ošéfovává pacienty a já kolegy. (smích)

TEREZA (22)

Já jsem z Prostějova, ale bydlím tady a studuju všeobecnou sestru na FZV ve 2. ročníku a zareagovala jsem na výzvu pana děkana a napsala jsem mu e-mail, že bych pomáhala ve volném čase. Do týdne se mi ozvala paní z FN z personálního, že se mám dostavit na prohlídku a pak už jsme šli rovnou sem se domluvit na směny. Momentálně zadávám do počítače a za chvilku půjdu do autobusu.

LENKA (21)

Já teď taky zadávám, jsem z Třince a studuju všeobecnou sestru ve 3. ročníku, a tím, že se na mě vztahuje pracovní povinnost, přihlásila jsem se původně do jiné nemocnice, ale tam se omezoval personál, tak jsem tady.

Vy se znáte s Terezkou ze školy?

Ne, my jsme se seznámili všichni až tady.

Jak se vlastně jako studenti v téhle době uživíte?

My jsme mysleli, že za to nebudeme mít nic, a oni nám pak řekli, že za to máme. Tedy já jsem si to myslela.

Tereza: Já jsem si to taky myslela.

Jak to máte se strachem?

Já mám jen strach o rodinu, a tak se s nimi nevídám. Rodiče jsou už starší a brácha má malou dceru… Vidím se jen s kamarády, kteří vědí, že tu jsem, ale nikým jinýma se nevídám už od toho konce března. Vlastně jen ten kroužek, co jsme spolu na studentském bytě. Oni nejsou ze zdravotnictví, a vědí, že jsem pro ně riziko, ale nikomu z nich to nevadí. Co se týká naší rodiny, někdy je to těžké pořád si jen volat a přicházet o ty zážitky, ale je to lepší, než je nějak ohrožovat.

LENKA (45)

Já jsem Olomoučačka, co už má dostudováno, su z anesteziologické ambulance, kde dělám už 27 let a dostala jsem se sem prostřednictvím vrchní sestry. Já su jako jejich maminka, co si opečovává svoje svoje kuřátka. Kromě toho mám doma ještě dvě malé děti a svou maminku jsem neviděla od Vánoc. (smích)

Stavíte se někdy na svém původním oddělení?

Ne, jsem jen tady, jako my všechny. Ani po práci se s bývalými kolegyněmi nescházím; nechci je tomu vystavovat. Až nám s Evičkou dají pokyn, že se máme vrátit na svá kmenová pracoviště, tak se vrátíme – i když teď nevíme, jak dlouho to bude trvat.

Myslíte, že jste si po těch pár měsících bližší než se spolupracovníky na svých původních odděleních?

Bližší jsme si určitě, já se sem těším. Hlavně je dobré, že mezi námi není žádný prudič, který by nám tu atmosféru kazil. Jsou tu hodné děti a vedoucí druhého týmu, žena jako já (v nejlepším věku!) říká o těch svých totéž.

(Vchází příslušníci Policie České republiky, mladý muž a žena s dlouhým ohonem. Ptám se jich, jestli by se mnou chtěli mluvit, ale nechtějí – ostře mě odbudou. Mluvím dál s Lenkou.)

Jsou nějací komisní…

To víte, jsou to taky jenom lidi, oni se snaží pomoct, že když je hodně lidí, tak nám to tu řadí.

Dá se říct, že je to lepší, nebo horší práce, než na ambulanci?

Tam i tam je to podle toho, kolik je lidí. Dřív jsme nechodili ani na záchod a najedli jsme se za dvě minuty a jako šlapky jsme tu běhali dvě – nebo dva: s Jirkou. Na ambulanci se hodí, když těch sester je víc – říkal jste, že jste taky dělal sestru, tak to znáte. Ale tyhle návaly už tu dnes nemáme.

Kolikrát se vystřídáte při „šlapání“, u počítače a při odběrech?

Maximálně dvakrát za den.

Měli jste tu už nějaký nervák?

Nikdo se tu nepobil. Občas tu někdo tu leze přes ty pásky, ale jinak nic. Je pravda, že ze začátku bylo hodně lidí, a lidi se nehádali, teď je jich míň a hádají se o místo. Je to na ně už dlouho, ta karanténa. Ale jiní, co se po karanténě nebo po návštěvě zahraničí vrací na kontrolní odběry a už nás znají, nám nosí buchty…

Lence zazvoní telefon: volá ratolest, která se učí přírodopis a chce poradit. Do toho se vrací z odběrového autobusu pátá kolegyňka, Jana.

JANA (22)

Já jsem odsud a chodím na FZV do třetího ročníku. Přes školu nám přišel mail, zda chceme jít jako dobrovolníci v rámci té krize, tak jsem se nahlásila a potom sem dostala telefonát, jestli bych mohla nastoupit tady do odběrového stanu.

Jak to máte doma?

Já jsem jen s mamkou a mamka je sestra tady ve fakultce, takže je to dobré.

A co vy? Budete tam dělat taky?

Chtěla bych, nejradši na neurologii.

Viděl jsem, jak je těžké si svléct ten odběrový skafandr. Je unavující ho mít na sobě?

Jen když je teplo, jinak mně osobně to žádný problém nedělá. Jiná věc je, že už to není jako na začátku. Když přišly ty zásoby z Číny, tak jsme dostali hromady materiálu i ochranných oděvů, teď už toho není tolik, a hlavně to není na větší lidi, takže ti to musí občas dělat jako na začátku, že si musí předloktí a lýtka omotávat igelitem.

Lenka (45) dotelefonovává, ptá se mě, jestli nemám hlad, a i když se bráním, tím, že mi naloží na talíř, mě více méně donutí ochutnat dnešní oběd: moc dobrou rýži s kuřecím ragú. Ani při jídle ale nezapomínám na otázky:

Tak mě při tom jídle napadlo: myslíte, že má tahle situace v sobě i něco pozitivního?

Lenka (45): K něčemu to bylo možná dobré: od toho, že si přírod odpočinula od technického „pokroku“ přes to, že jak se zvolnil režim operací, kolegové si přece jen mohli trochu oddechnout. A když jste se mě ptal na to, jestli je to lepší na oddělení nebo ve stanu: napadlo mě, že každé má své pro a proti. Já tam jsem, protože se mně tam líbí a máme tam dobrý kolektiv – ale dobrý kolektiv máme i tady, a kdyby mě to nebavilo, tak nedělám ani tady.

A máte tady taky nějakou veselou příhodu (z natáčení)?

Naše Evička likvidovala odpad, sešlapávala krabici, ujela jí noha a lehla tak, že měla nohy až u stropu. Naštěstí se jí nic nestalo. My máme veselo každý den, smějeme se a radujeme se z každého dne.

Provoz odběrového stanu a autobusu byl na konci května ukončen a jejich činnost byla přesunuta do ordinace v areálu Fakultní nemocnice Olomouc. Napořád? Nikdo neví. Doba krize po sobě kromě smutných věcí rozhodně zanechala 200 studentů zdravotnické fakulty, kteří obstáli v náročných podmínkách krizového nasazení, a dva dokonale prakticky vycvičené a lidsky sehrané odběrové týmy.