Utvářet pozorováním

Jiří Kaman, z cyklu Síta, pohled do instalace. Foto Marie Hlávková Jiří Kaman, z cyklu Síta. Foto Marie Hlávková Jiří Kaman, z cyklu Síta (detail). Foto Marie Hlávková

Procesuální malby Jiřího Kamana v sobě kombinují pallovskou podvratnost vážného přístupu k nevážnému s dlouhodobým malířským zájmem o barvu a prostor.

Mívám na věc někdy až čtyři názory naráz, napsal spisovatel Ludvík Vaculík v Sekyře. Je to vzácná věta, a měla by se číst zvláště dnes, kdy euroatlantická civilizace prožívá neschopnost individuí dobrat se pravdy paradoxně tak, že si ji vymýšlí. Protože však stále žijeme ve svého druhu moderní, racionalitu adorující společnosti, je třeba i u pravdy nesené „vírou“ (přáním) namísto faktických argumentů nějaká věrohodná fakta konstruovat. Jsme na to už natolik zvyklí, že názory, které nám nekonvenují, snadno odsouváme jako pravděpodobné fake news. Nemít na věc názor nebo naopak mít souběžně více než jeden je pak v diskusi učiněné prokletí, protože jste pro spoludiskutéry špatně čitelní. Podle opatrnosti diskutujících je pak možné vyměňovat si otázky a odpovědi, dokud z některé z nich konečně nezazní něco, čím si lze vyložit, na kterém z pólů stojíte. Poté si již všichni oddechnou, vědí, na čem jsou, a všechny pronesené věty a významy jsou protlačovány přes určující síto této domněle zachycené pozice. Přes uzavřený rastr lze snáze vstoupit do hádky nebo se niterněji otevřít.

Nejnovější obrazy Jiřího Kamana takový štěpný rastr poskytují. Autor lije a roztírá barvu po vnitřní straně běžného zednického síta na prosévání písku. Zvenku, čistě aranžované barevné struktury, působí výrazně formálně. Čitelný experiment s prosakující bobtnající barvou, která expanduje do prostoru jak světlem, tak i hmotou v nahodilých kompozicích. Chtělo by se říci, že je projevem ukázněného minimalistického, k malířské dřeni se ubírajícího uvažování. Ukázněnost a přísnost tu ale „na druhou stranu“ otevírá příležitost pro nespoutanost, náhodu, překvapení, objevné zření. Už samotná formální abstrakce, opírající se spíše o smyslovou než intelektuální rozkoš, by stála za vyloučení ze současného výrazně racionálního, případně aktivistického diskurzu umění. Ale naštěstí síta, stejně jako mince mívají ještě druhou stranu, a tedy je potřeba zmínit, že v kurzu je znovu také materialita – účinek hmotného, ba estetizovaného objektu oproti donedávna převládající konceptuální bázi. A stále více také iracionalita, podprahovost, důvěra v nalézání cest jinudy než racionální úvahou a logickou „literární“ výstavbou.

Co je pro koho z nás viditelné či srozumitelné? Co nebo kdo se do toho viditelného spektra protlačí? Vidíme předpojatě. A jak snad vypadá to opozitní, neviditelné? Vnitřní stranu Kamanových sít tvoří čistá monochromní plocha – barva vznikající mícháním mnoha jiných, harmonizovaný tón. Vystavené obrazy jsou tak vlastně spíše odpadem této (sic skryté) snahy, její odvrácenou stranou, kterou autor v průběhu precizace vnitřního monochromu nekontroluje, nekoriguje. A svoji sílu získává především z této uvolněné kontroly. Řízením náhody.

Paradox? Opakování toho, co už tady bylo? Když Jiří Kaman před deseti lety dokončoval svoji bakalářskou práci, napsal „(…) Často prožívám pocity, které nedokážu definovat. Někdy si dokonce nejsem jistý, jestli je skutečně cítím. Přesto bych o nich zde měl psát. Nebudu. Bojím se, že by se rozpadly (…) Vrátit se k objektu, ale odjinud, z druhé strany. Pojedu do Ameriky ze západu a třeba ve svých třiadvaceti objevím z paluby výletní lodi s pravidelnou trasou nový kontinent! (…).“ Legitimita takového objevu je zjevná právě tehdy, když k nějakému objevu dochází, když se umělecké dílo neuzavírá do předem dané přísné koncepce, jejíž materialita je již jen jejím mechanickým přepisem, když není jen rébusem k jasně danému přečtení. Když je dílo přítomno právě tak v artefaktu jako ve své permanenci, v procesu vznikání. A to možná i vzhledem k vznikání díla příštího, které je navazujícím úsilím neuzavřené cesty. „(…) Napínám malé plátno přímo na zeď přes roh okenní špalety. Část je v závětří a část v průvanu pootevřeného okna. Lakýrnicky natírám. Chci, aby za mě maloval průvan. (…)“. Nemalovat pouze ten stejný předpojatý, jedním z domnělých pólů vyhraněný svět, znamená stát před plátnem v očekávání, tvořit pozorováním.

Sahat na pravdu, to nikdy nebylo jen tak, zvlášť ne pro ty, kteří mají vždy jen jednu, a nikoliv čtyři možné. To podstatnější než samotná společenská dezorientace z přehršle informací je, zdá se, neschopnost naslouchat, která ji provází, a tedy prohlubuje a vyostřuje. Neschopnost vystavit se kontaminaci bezpečně dosaženého území. Na obrazech Jiřího Kamana sledujeme erupci barev, ale z druhé strany je čistá jednobarevná plocha. Abstraktní expresivní malba tu koexistuje s ukázněným oproštěným konceptem „prosívání“ barvy přes síto. Barevná kompozice je náhodná, ale přísně řízený proces jejího vzniku. Jeden pozorovatel si libuje nad přístupným spíše formalistním a velmi otevřeným vyzněním, druhý čte a oceňuje zátěž až literárními narativy síta a protlačování. Co má navrch? Symbolická vážnost, kterou přebírá zednické síto v roli závěsného obrazu, jakožto vysokého umění, anebo podrývačné znevažování, kterého se vysokému umění dostává, když si nalezené zednické síto hraje na obraz?

Přiznané propojení odvrácených stran s nejednoznačným otevřeným výkladem. Cyklus sít ukazuje faleš nebo alespoň nestabilitu jednostranného pohledu, jednostranných řešení, které z procesu vyřazují opozitní myšlení a protikladné formy. Kaman (i ve své roli učitele na malém městě) uchopuje myšlení jako proces, neuzavřené, nezabarikádované na jednou objevených pozicích. To, co pro někoho může představovat nerozhodnost nebo nedostatečný tah na branku vpravo nebo vlevo, je ve skutečnosti velmi přesvědčivá schopnost dívat se, důraz na synergii protichůdných sil, na kritickou reflexi zahrnující právě tak vnitřní autorský vesmír jako společenské tlaky a tendenčnost v rámci umělecké práce. Pallovské gesto důsledně a vážně pojímané nevážnosti si na Kamanových sítech neprotiřečí s dlouhodobým malířským zájmem o barvu a prostor, jaký nalézáme například u Milana Housera, Petra Duba nebo Břetislava Malého.

„(…) Přikládám těsně k sobě dvě stejná zrcátka. Líc na líc. Vzájemným odrazem v nich vzniká nekonečno. Mám v kapse prázdný prostor, který se rychlostí světla rozpíná do velikosti vesmíru. Právě teď. Nebo mám alespoň věrný a kompletní obraz takového prostoru. To se mi líbí. Když zrcátka zvenku natřu, natřu celý vesmír. Pak už snad budu spokojený. (…).“

Je to…, Jiří Kaman a Marie Hlávková, Gamoneum, Telč, 17. července 2020 – 31. května 2021.