Víc než jen detektivka
Nad psychologickou novelou Daniely Kovářové, Matkovražedkyně.
Musím se přiznat, že příliš nevěřím radám, které mi na přebalu knih vysvětlují, kterak na to, co je skryto uvnitř, vlastně pohlížet. Ještě podezřívavějším jsem tehdy, dozvídám-li se (z autorčina medailonku), že (na obálce inzerovaná) „šestnáctá lehce ironická kniha“ je spisovatelčinou knihou „patnáctou“. Není to ovšem (věřím, že nejen pro mne) ani největší ani nejpodstatnější problém, který přede mne Matkovražedkyně postavily. Vezměme jen jejich podtitul: Ironický román o zločinu. Mohlo by se zdát, že už tím se nový opus Daniely Kovářové řadí mezi ty její texty, které pisatel medailonku souhrnně vidí jako tu část její tvorby, již můžeme žánrově vymezit co detektivní romány. Jenomže… Hnedle první z nich (Sbohem, cizinko z roku 2012) se – skrze detektivní zápletku – přece usiluje postihnout dobově signifikantní rysy společenských (zejména rodinných) vztahů. Rozsahem, počtem jednajících postav, dominancí prézentní časové roviny děje a vyostřenou zápletkou takovéto práce navíc patří spíše mezi (rozsáhlejší) novely. Novely, které se nespokojují se snahou čtenáře pouze bavit umně dávkovaným napětím, které od něj očekávají jistou (dokonce, řekněme, i mravní) spoluúčast. Ačkoli tato nesnadnost není hned na první pohled zřejmou.
Jeden z klíčů, z mnoha náznaků se objeví například až na s. 187: „Zavřu oči a hned nato mě pokryje ledový pot. Najednou nevím, co jsou mé vzpomínky a co jen imputované zážitky;“ dozvídáme se vnitřního monologu vypravěčky / hlavní hrdinky; která při soukromém vyšetřování možné vraždy dávné rodinné přítelkyně (tety Meluzíny) nahlédá nejen skryté trny osudu svého a svých někdejších dětských přítelkyň, ale také svůdnou pravděpodobnost myšlenek, představ a vzpomínek – stejně jako nemožnost dobrat se projednou a napořád (zde na zemi) absolutního soudu.
Míním tedy, že nová kniha Daniely Kovářové je pro mne hlavně a především obsáhlejší psychologickou novelou s detektivní zápletkou. Například už proto, že pokus o ironizující nadhled (najmě nad intimním životem vypravěččiným) troskotá na nevěrojatnosti podání (na můj vkus až příliš přehánějícího; tedy příliš ochotně sdělujícího to, co by – jen naznačeno – možná zaujalo /jako bílé místo otevřené čtenářovu dourčení/ více). Také další možnosti zůstaly nevyužity: Obsáhlé úvahy podávající profesní zkušenost právničky (jíž je jak pisatelka knihy, tak také její hlavní hrdinka) jsou nejzajímavější tam, kde se esejistické podání snoubí s vnitřním prožitkem. A problematika milostná? – v odění a podání vlastně několikerém: jako násilí na těle i na duši, jako součást tržních mechanismů naší polistopadové society, jako cit a vztah, eros i caritas… Aby od náznaků a možností bylo lze jít dále, muselo by se jednat nejen o jiný žánr, ale také záměr. Autorce bych tedy vyčetl jediné: že si postava Šimonova (možného společníka i protihráče hlavní hrdinky) zasluhovala více prostoru a pozornosti.
To, že v daném souboru hříchy proti Duchu předcházejí hříchům proti tělu či majetku, rád přehlédnu: „Hlavní křesťanské tabu a první přikázání v Desateru: nezabiješ.“ Snad jen doplním, že ani temný středověk neodepíral vrahům – na rozdíl od kacířů – milost zpovědi. Větší problémy ovšem už mám se slovními spojeními, u nichž (patrně) snaha po výrazové a významové koncentraci vede k vyjadřování šroubovanému nebo frázovitému. „Olympijský vrchol mateřství“ přičtu na vrub snaze o ironii, „uválený dojem“ se mi zdá býti vyjádřením poněkud nekorektním a „nasládlý pach smrti“ se mne i zde snaží přesvědčit, že se bez něj žádná pořádná vražda neobejde.
Jestliže jsem knihu Daniely Kovářové charakterizoval jako psychologickou novelu s detektivní zápletkou, musím medle říci, že mi nejvíce vadily prohřešky proti psychologické věrojatnosti podání. V pásmu vypravěče (vlastně vypravěčky) jsou občas psychicky i dějově vypjaté situace glosovány s až nepatřičným ironickým nadhledem – například (na s. 23) za citování oné méně napadené, o to patetičtější části Nezvalovy poezie: „Že prostě přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik.“ V pásmu postav bych uvítal, pokud by promluvy svedly každou z nich typizovat – za vyložení psychického ustrojení či sociálního statusu. Tedy pléduji za větší plastičnost jednotlivých výpovědí. Neboť slova: „Má slabé srdce a naši pomoc potřebuje. Co by si bez nás počala;“ mi zkrátka šustí papírem.
Přestože jsem se místy tázal, zda někdy efekt nepřevážil nad výkonem, ocenil jsem naopak snahu o neotřelou (jemně intelektualizovanou) obraznost: „Když jdeme kolem domu zpět do tepla, je vítr už tak silný, že by dokázal obracet i stránky v elektronické čtečce.“ A také občasnou textovou sebereflektivnost: tematizaci toho, co bylo vyřčeno / napsáno. Což je svědectvím, že autorka věnuje pozornost nejen tomu, co říká, ale také tomu, jakým způsobem informace sděluje čtenáři. Velmi dobře je zvládnuta kompozice knihy, jednotlivé motivy na sebe umně navazují (řekněme, že se, jak se u daného žánru sluší a patří, v nových souvislostech otvírají dalším možnostem interpretace). Kovářová umí pracovat s tajemstvím, s předjímáním toho, co se může stát (aniž bezezbytku predikuje). Pevná kompozice – poněkud paradoxně – navíc skýtá prostor interpretační otevřenosti: a to nejen z hlediska morálního vyznění dané prózy, ale vlastně také stran sdělovaných faktů (z nichž je ono vyznění také vystavěno): Nevíme například a nedozvíme se, jak se to mělo s Johančiným předčasně narozeným i zemřelým dítětem.
Docela možná, že je takto vše – pro čtenáře – ještě těžší a temnější? Neboť absentuje katarze z jednoznačně rozpoznané viny a přísně, přesně uděleného trestu? Neboť je spíše znejistěn při ohledávání možného průniku mezi pravdou, právem a spravedlností? Neboť na to, co, jak a proč se (jenom v knize?) stalo, si musí odpovědět sám.
Daniela Kovářová: Matkovražedkyně. Ironický román o zločinu. Mladá fronta. Praha, 2020. 1. vydání. Náklad a cena neuvedeny. 240 stran.