Bejrút: Valčík nejen s Macronem, Minsk: Létající vláda od Chagalla

Ilustrační obrázek z tradičních vlajek Libanonu a Běloruska vytvořil Tomáš Koloc.

Ke kořenům dnešních libanonských a běloruských dějů.

„HOSPODIN PORÁŽÍ CEDRY LIBANONSKÉ“
(Bible, žalm 29,5)

Už dva týdny přemýšlím nad metropolí Bejrútem (v překladu „Studna“) a Libanonem („Bílý“) – zemí, jejíž města Týr a Sidon používal Ježíš jako příklad míst, která přes své "pohanství" (přestože tam žily hebrejsky mluvící kmeny, nepřijaly starozákonní židovské náboženství a přetrvaly tam původní předstarozákonní kulty) budou podle jeho slov na konci věku spasena. Libanon je součást biblické Svaté země, jejíž svatost je napříč dějinami vykoupena bolestí. Exkurz do pobiblických časů země nám říká, že Libanon býval jedinou arabskou zemí, jejímž náboženstvím bylo prakticky už od Ježíšových dob křesťanství, které se v zemi přes pozdější nadvládu islámu v oblasti udrželo téměř 2000 let – až do roku 1948, kdy v sousedství vznikl nezávislý Izrael a křesťanský arabský Libanon se zaplnil muslimskými arabskými uprchlíky z Izraele. V 80. letech 20. století nebyl Bejrút na rozdíl od Berlína rozdělen na dvě, ale dokonce na tři části: muslimskou sunnitskou, kde žili Palestinci, muslimskou šíitskou pod syrskou – a křesťanskou pod izraelskou vojenskou správou, a i klíčová politická místa státu byla rozdělena podle železného pravidla prezident křesťan, premiér sunnita, předseda parlamentu šíita. Libanonští křesťané (z jejichž komunity vyšli například básník Chálíl Džibrán, zpěvák Paul Anka či matematik Nassim Taleb – autor knihy o nenahodilosti „nahodilých“ událostí Černá labuť), kteří se v zemi stali menšinou, se tehdy zorganizovali do vojenských falang s cílem „vyčistit uprchlické tábory od terorismu“, to vše pod velením Bašíra Džamáíla, který byl roku 1982 zvolen prezidentem – a vzápětí teroristy vyhozen do povětří s celým sídlem své strany. Jako reakci na to křesťanští falangisté s vědomím a pomocí izraelské armády vyhladili palestinské uprchlické tábory Sabra a Šatíla v Bejrútu, v nichž možná zahynulo více než 3000 civilních obětí. V roce 2008 o tom Ari Folman, který byl během genocidy 19letým pomocným vojínem izraelské armády, natočil film Valčík s Bašírem. Pro ty, kdo ho ještě neviděli, je ideálním uvedením do souvislostí země, v jejímž metropolitním přístavu nedávné srpnové úterý nejspíš vyletělo do vzduchu víc než jen oficiálně konstatovaných 2750 tun ledku a zábavní pyrotechnika, které byly náhodou skladovány v blízkosti 85 % libanonských zásob obilí: 

Ve středověku a pak v letech 1923–1946 se Libanon stal kolonií Francie, kam po čas druhé světové války nedosáhli Hitler ani Mussolini, a tak se Bejrút stal jedním z míst, kde se především z našich občanů, kteří uprchli přes Balkán a Malou Asii, formovala československá zahraniční armáda, a kde pak její složky bojující v Arábii trávily i dovolenou. Dodnes silně frankofonní i frankofilní Libanonci si na tuto minulost vzpomněli v posledních dnech, kdy se Libanon stal pravděpodobně jedinou dekolonizovanou zemí v dějinách, která dobrovolně požádala své bývalé impérium o rekolonizaci – již prezident Macron odmítl. Z dnešního pohledu je už jasné, že zbavení se kolonií ve 40. – 80. letech minulého století byla od evropských koloniálních velmocí jen oportunistická finta. Sice před ní své kolonie vykořisťovaly, ale zároveň jim poskytovaly veškerou státní správu, stavěly komunikace, školy, budovaly „civilizaci“ – zatímco po „dekolonizaci“ pomocí nově zřízených „outsourcovaných“ korporátů v „nově nezávislých zemích“ výhradně kořistí, a neposkytnou jim účinnou pomoc ani v případě totálního rozvrácení země (viz dění v bývalé francouzské kolonii, Středoafrické republice, o němž jsme v KN přinesli rozhovor s autorkou knihy o něm Alenou Scheinostovou).

Jinými slovy, v úterý 4. srpna 2020 v Bejrútu kromě dalších obětí definitivně zahynula i myšlenka národní samostatnosti. A nejspíš nejen libanonské…

 

BĚLORUSKO MÁ SVOU LEGÁLNÍ HLAVU UŽ STO LET. JEN ŽIJE MIMO TĚLO…

Když se dnes v souvislosti s událostmi v Minsku mluví o právoplatné vládě a hlavě Bílé Rusi (proč je vlastně Bílá jsme v KN vysvětlili zde), zapomíná se, že jednu Bělorusko má, řádně zvolenou a bez falšování. Tedy od začátku: po 1. světové válce byly ustaveny národní republiky rad (více méně sociálně demokratické samosprávné vlády) nejen v Bavorsku, Alsasku atd., ale i ve východní Evropě, které ani co do personálního obsazení nebyly od našeho dneška nijak vzdálené (jednou z hlav Maďarské republiky rad byl například pozdější slavný filosof umění György Lukács, prezidentem Huculské republiky na Podkarpatské Rusi byl zas strýc Haliny Pawlowské Štefan Kločurak). Jednou z těchto republik byla i Běloruská lidová republika, která existovala v letech 1918–1920, než ji rozdupali válčící koně a kanóny Piłsudského klerofašistů a Leninových imperiálních bolševiků. Její rada se ale přesunula do exilu ve Vilniusu a v letech 1925–45 sídlila v Praze, kde se ji Hitler během 2. světové války snažil zviklat, aby se přidala k fašistickým protistalinistickým organizacím sovětských národů, donutil ji k některým ústupkům, ale její v zásadě demokratický ráz nezvrátil, čehož důkazem je, že předsedou rady byl tehdy etnický Žid Mikola Abramčyk, který byl před holocaustem chráněn jen tím, že trval na tom, že je Bělorus, a Němcům se během genocidní okupace jeho vlasti nepodařilo objevit rodinné dokumenty. Po 2. světové válce rada utekla před Rudou armádou do bavorského Osterhofenu a pak se přesunovala podle bydlišť svých předsedů.

Rada Běloruské lidové republiky v exilu, která letos slaví sto let a od roku 1954 spolupracuje na vysílání Rádia Svoboda do Běloruska, vystřídala za století sedm předsedů. Její současná předsedkyně Ivonka Survilla se narodila v roce 1936 ve městě Stoubcy u Minsku, v roce 1944 její otec po útoku Němců utekl z gulagu (kde skončil po stalinské okupaci polské části Běloruska jako skoro všichni běloruští inteligenti, včetně řady komunistů), pak i s rodinou přes německé území do Dánska, kde jeho dcera vystudovala dějiny umění na Sorbonně, v letech 1959–1965 vedla se svým manželem v Madridu vysílání španělského rozhlasu v běloruštině a od roku 1969 žije v Kanadě, kde vede překladatelské služby pro federální ministerstvo zdravotnictví. Předsedkyní exilové vlády, Rady Běloruské lidové republiky, demokraticky zvolenou ze středu Bělorusů v exilu (mezi něž se počítali například malíř Marc Chagall, sochař Ossip Zadkine nebo hudební skladatel Irving Berlin), je od roku 1997.

Zatímco další exilové vlády, založené po leninské či hitlerovsko-stalinské okupaci východoevropských zemí byly zrušeny s pádem východního bloku (polská například na konci roku 1990, kdy vypršel mandát tehdy už demokraticky zvolenému prezidentu Jaruzelskému, ukrajinská v roce 1991), ta běloruská existuje dál – a pokud by prezident Lukašenko padl a ona se po století v exilu po vzoru okolních exilových vlád začala podílet na vládě doma, podle mého názoru bude mít plné ruce práce. Postarat se po pádu současného režimu nejen o demokracii, ale také o plošné zabezpečení občanů země, kde kontinuálně od sovětských časů zůstalo 70 % majetku ve státních rukou, především díky čemuž (i v proudu agresivního kapitalismu ve všech okolních zemích) zůstaly Bělorusům zachovány plošné sociální standardy, jež jsou nesrovnatelné s asociálními poměry v dnešním Rusku, natožpak na Ukrajině, nebude maličkost…

Běloruský stát, v němž za 2. světové války německé vojsko „lidickým způsobem“ vyhladilo přibližně 800 obcí, pročež se co do úbytku obyvatelstva stal válkou nejpostiženější zemí na světě (díky čemuž patřil vedle sovětské Ukrajiny a tehdy amerických Filipín ke třem oblastem patřícím pod jiné státní celky, kterým bylo v nově založené OSN povoleno vlastní zastoupení), by si už kvůli své pohnuté minulosti zasloužil zítřky, které by (zejména sociálně-ekonomicky) dopadly lépe, než transformační včerejšky ve zbytku zemí východní Evropy. O to by se měla zasadit i Praha, kde byla díky doktoru medicíny Francišakovi Skarynovi (1470 - 1551) na začátku 16. století (za vlády tohoto jazyka v Polsko-litevské unii, jejíž vládnoucí Jagellonci se dostali i na český trůn a usídlili se v Praze), napsána a vydána první mluvnice běloruštiny, jazyka, jenž je navíc jedním ze tří současných státních jazyků nezávislých národů Evropy (vedle irštiny a lucemburštiny), které jsou v menšině i ve své vlastní vlasti...