Max Kivi: Postrach Sibiře

Kresba WmC

Báseň o jednom podivuhodném setkání.

Když po matičce Indigirce

Plavili dřevo do Usť-Nery,

Chodili po nebezpečných místech,

Cestami nikdy neprošlapanými.

 

Byl tam s nimi Jegor Fedosejevič –

Muž statný a pracovitý,

Náčelníkem oddílu byl jmenovaný,

Podřízení ctili ho jak otce.

 

Jel jednou po břehu na koni,

Zdolával krkolomné srázy,

Pustil se on naráz za sobolem,

Zmizel svým souputníkům z očí.

 

Zabloudil Jegor Fedosejevič,

Ve tmě ztratil tok Indigirky.

Ve spících, vražedných močálech

Krev mu pila temná hejna hmyzu.

 

Ale nebyl to žádný zbabělec,

Nebál se Michajly Potapyče.

Uložil se na noc v limbovém lese.

Vylezl na větev a odpočíval.

 

Sotva sevřel víčka, těžká od únavy,

Zaržál pod ním kůň přivázaný.

Ucítil, jak po Jegorovi slídí

Jakýsi tvor krutý a nenasytný.

 

Když si konečně zvykl na tmu noci,

Uviděl naráz Fedosejevič,

Jak za stromem skrývá se a šklebí

Zvíře dvounohé, neznámého druhu.

 

Obluda jak mamut hřívou pohazuje

Ryšavých a špínou speklých vlasů;

Svalnaté a dlouhé ruce jako krokve

Visí jí skoro až po kolena.

 

Naráz zvedl přízrak hroznou hlavu,

Ukázal svoji tlamu zvířecí…

A uviděl Jegor Fedosejevič,

Že oči to má úplně jak člověk.

 

A tak zemřel strachy na tom stromě,

I když to byl člověk netuctový.

Do Usť-Nery kůň jen došel živý,

Aby předal zprávu o neštěstí.

 

Max Kivi, narozen 1971 v Kyjevě, básník, malíř, sochař, zoolog, hudebník, dramatik, od poloviny devadesátých let žije v Paříži, kde se živí mj. chovem chameleonů, jako kameraman se zúčastnil několika expedicí za přírodou Nového Zélandu – odtud jeho pseudonym. Báseň pochází z antologie ruských básníků žijících v zahraničí Nikdy se s nikým nerozloučím (editor Sergej Glovjuk, Moskva, 2004)

Z ruštiny přeložil Jakub Grombíř

(Původní obyvatelé severovýchodní Sibiře věří v existenci obrovského divokého člověka, kterého nazývají čučuna – podobně jako himálajský yetti nebo severoamerický bigfoot by to mohl být potomek pleistocenního gigantopitéka)