Harvard základ života

V harvardském kampusu. Foto Wikimedia Commons

Román Američanky Elif Batumanové popisuje s ironií i nostalgií život na prestižní univerzitě v devadesátých letech – může však zaujmout i nepamětníky.

Elif Batumanová se ve svém románovém debutu nazvaném Idiot snaží popsat, jak se „americká teenagerka, tedy nejméně zajímavé a nejméně důstojné stvoření na celém světě“ stane vědkyní a spisovatelkou. Kniha má nepochybně autobiografické i arteterapeutické rysy, neboť vypravěčka Selin Karadağová má s autorkou knihy dost společného: narodila se v druhé polovině sedmdesátých let v New Yorku v rodině tureckých přistěhovalců a vystudovala na Harvardově univerzitě komparatistiku. Román popisuje její první rok na vysoké škole, první (nepříliš perspektivní) lásku i prázdninovou cestu do Evropy, kde byla mj. lektorkou angličtiny v zapadlé maďarské vesnici (od pádu železné opony uplynulo jen pár let a země za ní představovaly pro tehdejší Američany exotiku a adrenalin).


Bylo těžké neklesat na duchu, když vám pořád opakovali, že jste jen malá rybka

Autorka zachycuje specifické prostředí univerzity, kde existují na jedné straně četné přátelské a milostné vztahy, které jsou zpravidla povrchní a jaksi provizorní, na druhé straně tvrdý konkurenční boj, který je nepřiznaný, ale zcela reálný, protože lukrativní místa dostane jen zlomek vysokoškolských absolventů a na budoucí kariéře je třeba začít pracovat co nejdříve.

Je zde výstižně zachycena mentalita studentů prvního ročníku, kdy má člověk ještě upřímnou radost z každého nového poznatku: dialogy jsou někdy přetíženy odbornou hantýrkou a jindy zas insitní jako z Formanova Černého Petra. Vypravěčka živě popisuje různé postavy a figurky z řad akademických pracovníků, cituje patafyzické názvy přednášek a seznamuje se se studenty z různých exotických zemí. Čte Gogola a Lermontova, zajímá se o východní Evropu, ovšem poznává, že zkušenost ze života v komunistickém režimu je mnohdy obtížně sdělitelná: „Světlana mi řekla, že když chodila do první třídy, děti se na hřišti vzájemně trýznily otázkou: ‚Koho miluješ víc, soudruha Tita, nebo svoji mámu?‘“

Selin se učí rusky z textu nazvaného „Nina na Sibiři“, v němž se zábavným způsobem prolíná didaktičnost se všudypřítomnou ruskou chandrou. Jazykové příručky jsou vůbec svět sám pro sebe, plný kuriózních vět typu „Pes nakopnutý chlapcem je červený.“ Jazyk zkrátka není jen systém, je nevyhnutně tvořen slovy, která často strhnou pozornost ke svému obsahu. Zatímco škola Selin přesvědčuje, že všechny jevy se řídí určitými obecnými zákonitostmi, skuteční lidé, s nimiž se potkává, se chovají nevypočitatelně a z jejího pohledu iracionálně.

Skutečnost, že suma vědění v naší civilizaci přesahuje možnosti sebesnaživějšího jednotlivce, dostane občas i zcela fyzický rozměr: „Výuka probíhala v desátém patře katedry psychologie, jehož větší část z nějakého důvodu zabíral Institut pro studium netopýrů a naplňoval ho specifickým odérem.“ V tomto směru je zajímavé, že zatímco na českých vysokých školách se většinou vyžaduje co nejužší specializace, v Americe je zřejmě běžné, že jeden člověk studuje zároveň psycholingvistiku, infinitezimální počet, severoevropskou renesanci i historii rodiny Kennedyových a nikomu to nepřipadá divné. Tento přístup má jistě svoje výhody (s tuzemskými akademiky se většinou nedá mluvit o ničem jiném než o tématu, na němž se habilitovali – dokonce jsou na svoji neznalost pyšní, jako by odolali nějakému temnému pokušení, a snaží se své pohrdání jinými obory naočkovat také studentům), ale je-li neokoralý mladý člověk zahrnován natolik odlišnými výklady světa, nutně mu to udělá v hlavě zmatek.

Selininy zápisky z cest obsahují také řadu špílců o Maďarech a Turcích – oba národy mají dost důvodů ke vzájemné animozitě, zároveň je ale spojuje minimálně to, že ve dvacátém století přišly o většinu státního území. Řada historických událostí se z časového a geografického odstupu jeví spíše jako černá anekdota, například životopis svaté Markéty (ano, té, co je po ní pojmenován slavný budapešťský ostrov). Postřehy vypravěčky o Maďarsku jsou jistě v mnohém povrchní, ale naštěstí nám nejsou předkládány jako objektivní pravda – všímá si hlavně toho, že nejčastějším způsobem mezilidské interakce v této zemi je zahrnout ostatní bohatýrskými dávkami jídla a pití („Esperanto obsahuje slova ze všech světových jazyků. Nicméně jediná esperantská slova pocházející z maďarštiny byla paprikogulašo.“). Pobyt v cizí zemi je pochopitelně poznamenán četnými nedorozuměními, která mohou, ale také nemusejí pocházet z odlišné mentality. Třeba nad bizarní scénou, v níž hostitelská rodina hrdě vyzdobí pokoj vzácné návštěvy z Ameriky vycpaným tchořem, si český čtenář možná připomene klasický spor o tom, zda každý Maďar může za to, že je Maďar, ale Selin Haška asi nečetla; jediný český autor, o němž se zmiňuje, je celkem nepřekvapivě Milan Kundera.


To léto se o e-mailu hovořilo velmi často

Kniha přináší řadu vzpomínek na devadesátá léta s jejich nadějemi a iluzemi. Lidé se teprve učili pracovat s Wordem a internetem a nikdo moc nevěděl, co od těchto novinek vlastně čekat (na druhou stranu řada tehdejších symbolů moderního životního stylu již zmizela v propadlišti dějin, například videopůjčovny nebo telefonní automaty).

Selin má mnohé zajímavé postřehy: „Usoudila jsem, že touha bavit se o něčem zajímavém nebo dozvědět se něco skutečně důležitého je v případě literárních seminářů projevem naivity.“ Prvačka jen těžko rozezná, co z věcí, které se musí naučit, je nedílnou součástí vzdělávacího kánonu moderní západní civilizace a co jsou jen prchavé nápady výstředních pedagogů. V osmnácti letech má člověk plnou hlavu toho, jak svět funguje a jak si v něm najít místo, ale univerzita po něm vyžaduje psaní esejů věnujících se „regionálním konsonantickým variacím v názvu jakéhosi ohniště, které hloubili příslušníci jednoho turkického kmene“. Možná právě v tom je důvod existence univerzit: zaměstnat přemýšlivé mladé lidi co nejodtažitějšími otázkami, aby se přestali rýpat sami v sobě a také aby si zvykli, že většinu dospělého života stráví činnostmi, jejichž smysl nebudou chápat.

Vypravěčka má sympatický sklon k sebeironii, když například komentuje své vítězství ve studentské literární soutěži: „Kluk, který získal třetí cenu, přečetl úryvek ze své povídky o ženě, jež trpěla nočním pocením a pak zjistila, že její babička prožila holocaust. Vítěz druhé ceny přečetl ukázku z alegorického textu, v němž se nějaký muž jednoho rána probudil a zjistil, že na místě hlavy má obří zadek. Hned mi bylo jasné, že moje povídka sice není dobrá, ale tyhle jsou přinejmenším stejně špatné. Trochu mě to uklidnilo, ale ne úplně. Proč jsme všichni tak mizerní spisovatelé? A kdy se to zlepší?“ Ovšem, přísný analytik by se u této pasáže mohl zamyslet nad tím, zda v ní opravdu promlouvá osmnáctiletá hrdinka nebo spíš její alter ego, o více než dvacet let starší a životem protřelejší spisovatelka…

Název knihy nepochybně odkazuje k Dostojevského klasickému románu (ostatně první kniha Elif Batumanové, soubor esejů o ruské literatuře, se zase jmenovala Běsi). Selin sice nezažívá tak drásavé situace jako kníže Myškin, do jisté míry se mu však podobá vnitřní čistotou, která ji od ostatních lidí spíše vzdaluje. Poznává, že vždy se najde někdo, kdo vás bude z nějakého důvodu považovat za idiota a nevyvrátíte mu to, ať se snažíte sebevíc. Dostojevský je přitom v knize zmíněn jen letmo a nijak pozitivně; hrdinka se kriticky vyjadřuje k jeho těžkomyslnosti, byť sama má také určitý sklon k tomu věci neúnosně komplikovat (u knih často záleží na tom, v jakém věku je čteme a jak rezonují s našimi zkušenostmi; asi nikoli náhodou čte hrdinka na cestě do východní Evropy Stokerova Draculu).

V řadě ohledů je Selin typická Američanka (jen tam je asi možné studovat literaturu a neznat Borise Viana). Je v něčem příliš dětská a v něčem zas výrazně dospělejší než okolí, zábavy svých vrstevníků příliš nechápe: „V černě vymalované místnosti s oranžovými světly a pulzující španělskou muzikou jsme tancovali v kroužku. Připomnělo mi to školku, kde jsme taky museli stát v kroužku a tleskat rukama. Začalo mi pomalu docházet, proč lidi vlastně pijí, když jdou tancovat, a napadlo mě, že ve školce to možná bylo tak hrozné proto, že člověk to musel absolvovat střízlivý.“ Je dychtivě zvídavá a zároveň se snaží zůstat sama sebou, nedělat věci jen proto, že je dělají všichni ostatní. Na rozdíl od většiny knih ze studentského prostředí se zde téměř nevyskytují vulgarismy ani popisy divokých večírků. Selin na to prostě není, což zřejmě nijak nesouvisí s jejími tureckými kořeny (její rodiče naopak údajně pijí více než průměrní Američané). Sice uznává, že jako budoucí spisovatelka by měla poznat i tuto důležitou součást života mnoha lidí, ale s půvabnou naivitou se domnívá, „že ‚zajít na drink‘ znamená, že si stačí dát jen jeden.“ Má řadu neakademických, a proto dost trefných poznámek o Balzacovi, Thoreauovi, Chačaturjanovi, Chomskému nebo Huysmansovi. Pozorovací talent osvědčuje třeba v popisu chudinské čtvrti Bostonu: „Bylo vidět, že zdejší budovy působily odjakživa deprimujícím dojmem, že byly deprimující už od okamžiku, kdy je někdo navrhl a postavil, a že budou deprimující jednou provždy, možná ještě za stovky let, než je něco smete z povrchu zemského. Sporadické plochy přerostlého trávníku připomínaly přehazovačku plešatého muže, který si odmítá připustit skutečný stav věcí. Veškeré plochy byly pomalované graffiti, která postrádala jakoukoli barevnost a hravost, byly to jen klikyháky, opakující se znovu a znovu jako necudná myšlenka, kterou člověk nedokáže vypudit z mysli.“ (Zajímavý detail: když Selin přijme jako brigádu doučování dospělých, dostane instrukci, aby před svými žáky za žádných okolností nepřiznávala, že studuje na Harvardu. Zřejmě tato instituce vzbuzuje u nízkopříjmových skupin apriorní odpor. Ani se jim moc nedivím, když na jiných místech knihy vidím tu bohorovnost studentů z privilegované vrstvy, kteří se klidně vydají třeba na Sibiř, jen aby poznali, že je tam opravdu zima.)


Jediná doba, kdy se člověk něčemu naučil, je jinošství

Selininy příběhy mi evokovaly ledacos z vlastních studentských let. Nešlo jen o neobratné pokusy o sbližování s opačným pohlavím nebo půtky se studijním oddělením a jeho sofistikovanými formuláři, také se mi připomněla konkrétní jména, jako první setkání s Edwardem Goreym, kterého tehdy překládal spolužák Michal Jareš, nebo to, jak tehdy všichni na univerzitě poslouchali Cranberries a sexuálním idolem mladých intelektuálů byla Juliette Binocheová. Na univerzitě také mladý člověk pozná jistá životní pravidla, jako že mu na koleji vždy přidělí spolubydlící, kteří pekelně chrápou a kašlou, že v publikacích, které si vypůjčíte ze školní knihovny, jsou vždy podtrhány ty nejméně chytré věty, nebo že pedagogové stále vyzývají k diskusi, ale běda vám, když budete mít odlišný názor. Naše malá katedra měla pravda do Harvardu daleko, připomínala svou ospalou a bodře rodinnou atmosférou spíš Oblomovku. Sídlila ve zchátralé barokní budově se silnými zdmi a malými okny, takže uvnitř bylo stále šero a sychravo. Patřila k ní ale terasa ukončená městskými hradbami, kde se na jaře konaly večírky s táborákem a bečkou piva. A rostly tam jabloně a hrušně, z nichž na podzim žuchalo do trávy ovoce a jeho vůně lákala vosy, které zalétaly do učeben a narušovaly přednášky. To už do recenze samozřejmě nepatří, leda jako doklad toho, že vyrůstat na periférii civilizace má také něco do sebe.

Možná i tato schopnost vyvolat nostalgickou náladu je důvodem, proč kniha Elif Batumanové tolik zaujala kritiky a poroty literárních cen. Jako satira nedosahuje brizance univerzitních románů Davida Lodge nebo Kingsleyho Amise, ale to není na škodu, kniha hlavně popisuje citové zrání hlavní hrdinky. Obsahově není zvlášť originální, ale má kouzlo autentické výpovědi. U knihy takto osobní záleží také na tom, jak si čtenář hlavní postavu oblíbí. Někomu může připadat příliš přemoudřelá, naštěstí se nebere příliš vážně a klidně přizná, že ji občas více než obsah přednášky zaujmou veverky za oknem. Místy je roztomile svérázná, jako když si obleče na rande tričko s obrázkem animované postavičky, které dostala od mladšího bratra. Ani ze svého panenství nedělá nijak fatální problém: „Mnohokrát jsem listovala kalendářem a přemýšlela, v který ze 366 dnů roku (počítaje v to 29. únor) zemřu, ale v životě mě nenapadlo zabývat se tím, jestli už jsem někde nenarazila na člověka, s nímž budu mít poprvé sex.“

Navzdory formě připomínající holčičí deníček kniha zklame ty, kdo očekávají další variaci na téma „život studentský, život veselý“. Batumanová klade na čtenáře dost vysoké nároky ohledně orientace v literární a filmové historii (jen výčet kulturních odkazů obsažených v knize by klidně mohl vydat na diplomovou práci) i schopnosti sledovat komplikované úvahy hlavní hrdinky o jazyce a literatuře, o metaforách a jejich čtení, o rozdílech mezi komunikací osobně a po internetu nebo o vztahu fikce a reality. Kniha má podobu koláže, v níž se prolínají humorné scény, jako je absurdní rozhovor se školním psychologem, různé glosy k politice a popkultuře, básnivé popisy přírody, podrobné zápisky týkající se každodenních banalit jako nakupování a jídlo, dokonce i zápisy snů. Ta absence lineárního děje může iritovat, ale celkem vystihuje pocity studentky zahlcené novými vjemy, které jí nedávají jasný smysl – a v tomto věku si člověk ještě myslí, že to neporozumění je pouze dočasné.

Elif Batumanová: Idiot. Akropolis, Praha, 2019.