Solidarita je přirozená

Solidarita v praxi.

Tato úvaha chce připomenout, že solidarita je přinejmenším stejně „přirozená“ a „normální“, jako sobectví a vypjatý individualismus. A že tvoří solidnější základ pro to, jak řešit naše společné problémy. Německý sociolog Heinz Bude ve své nové knize Solidarita. Budoucnost jedné velké ideje dokonce tvrdí, že je to jediná cesta. Ne všichni s tím souhlasí.

„Aby se dokázalo, že kapitalismus odpovídá přirozeným lidským potřebám, bylo třeba dokázat, že člověk je svou povahou soutěživý a plný vzájemného nepřátelství.“ To napsal Erich Fromm ve své knize Umění milovat, která vyšla poprvé v roce 1956. Zastánce podobného názoru, nizozemský historik Rutger Bregman, v jednom internetovém interview ke své nedávno vydané knize Lidstvo: nadějná historie říká: „Když elity přemýšlejí o lidské přirozenosti, dívají se do zrcadla a domnívají se, že všichni jsou tak sobečtí jako oni sami.“ Zřejmě jde o kombinaci obojího: vládnoucím připadá jejich privilegované postavení přirozené, protože jsou přece výjimeční, ale dobře vědí, že aby si své postavení udrželi, je třeba ovládané rozdělit a postavit proti sobě.

Stále více se ukazuje historická omezenost a podmíněnost konceptu člověka jako izolované bytosti, která bojuje o přežití s přírodou i se všemi ostatními lidmi a sleduje přitom výhradně své sobecké zájmy. Už i řada ekonomů vymítá strašidlo zvané homo economicus. Amartya Sen říká: „je nebezpečné domnívat se, že racionalita je omezená na sobeckou racionalitu“. Kulturní vědec a umělec Zoran Terzič ukazuje linii této omezenosti od antiky, kdy jako idiótés byli označováni „soukromníci“, ti, kdo se neúčastnili života obce a starali se jen o sebe, až po současnost ve své knize Idiokracie. Myšlení a konání ve věku idiota. Solipsismus idiotického já podle něj tvoří prázdné centrum planetárního, kolem sebe kroužícího idiotismu.

Darwinův evoluční model sloužil v pokleslé podobě sociálního darwinismu (proti němuž se sám Darwin vymezoval) dobové politické objednávce a „přežití silnějších“ pořád straší v mnoha hlavách. Přitom to byla právě schopnost komunikace, spolupráce a solidarity, co představovalo pro druh homo sapiens evoluční výhodu. Rutger Bregman tomu říká „přežití přátelštějších“. Zásadní význam vztahů a komunikace pro to, abychom se stali lidmi, je vtištěn i do našeho tělesného ustrojení. Patří k tomu např. i oční bělmo, umožňující sledovat pohled druhého nebo rozvinuté mimické svaly a samozřejmě schopnost řeči. Teprve nedávno neurobiologie objevila existenci tzv. zrcadlových neuronů – struktury v mozku, která usnadňuje napodobování, empatii, učení a spolupráci. Populárním způsobem o tom v češtině informuje kniha Joachima Bauera Proč cítím to, co ty.

Příroda navíc nabízí nespočet příkladů „spolupráce“ nebo vzájemné provázanosti ekosystémů, včetně přediva celé biosféry. Velmi populární knihy lesníka Petera Wohllebena o komunikaci mezi stromy mění redukcionistický a utilitární pohled na přírodu jako na pouhý zdroj surovin. Stejným směrem ukazuje i známá teorie Gaia Jamese Lovelocka.

Antropolog Christopher Boehm v nové knize Hierarchie v pralesích ukazuje, mimo jiné, jak se už u některých primátů slabí dokážou spojit proti silným. Zkoumání historických forem lidského soužití od počátku vzniku druhu postupně odhaluje velkou variabilitu, a tedy možnost výběru uspořádání od společností zcela rovnostářských až po přísně hierarchické, které se také vyznačují velmi rozdílnou mírou destruktivního násilí. Můžeme tu zase použít poznatky Ericha Fromma z knihy Anatomie lidské destruktivity nebo zkoumání Clauda Levi-Strausse (např. Smutné tropy), který jako společný prvek při uspořádání společenství přírodních národů pojmenovává princip obecného souhlasu s daným uspořádáním a zásadu reciprocity. V souvislosti s hledáním udržitelných podob ekonomiky se v poslední době také častěji diskutuje archaická ekonomika daru. Vedle už klasické práce Marcela Mausse Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech se tématu věnuje například text Lewise Hydeho s půvabným názvem Dar: Imaginace a erotický život majetku.

Teprve objev zemědělství, rozvoj řemesel, vznik obchodu a peněžní směna vedly k sociálním rozdílům a nerovné distribuci moci. Vlastně celá lidská historie je plná střetů a hledání forem soužití, které by nerovnost v přístupu k bohatství a moci překonaly nebo alespoň učinily snesitelnou. Pozoruhodné doklady o rané podobě takových konfliktů v našem kulturním okruhu nabízí Starý zákon ve zprávách o působení proroků, kteří radikálně kritizovali dobové sociální nespravedlnosti a zneužívání moci. I další tzv. etická náboženství tohoto období (Jaspersova osová doba) pranýřují nově se prosazující praxi společenské hierarchie a nespravedlivého rozdělení bohatství a nabádají ke střídmosti, sdílení a ochraně důstojnosti slabých. V raném křesťanství už najdeme jasně formulované univerzální lidství překračující etnické rozdíly i rozdíly pohlaví a koncept společnosti založené na „lásce“, rozuměj na praktické solidaritě vzájemné pomoci a sdílení. Podobné náhledy a formy solidární praxe vyjádřené různým jazykem patří ke všem velkým kulturním tradicím, historicky ale prakticky působily často spíše na okraji nebo v lidové kultuře.

V některých mimoevropských kulturách určité formy tradičního solidárního soužití přežily i navzdory brutálnímu kolonialismu a globalizaci dodnes. Někteří znají ubuntu jako zdarma sdílenou softwarovou platformu. Název si ale vypůjčila z původní jihoafrické kultury, kde slovo znamená ve volném překladu „existuješ, protože existujeme my, my jsme, protože jsi ty“. Jde o vyjádření univerzálního humanismu, který má dva póly – jedinečné individuum, které je součástí solidárního společenství. Na tomto konceptu založená praxe byla v Jihoafrické republice využívána při vypořádávání se s dědictvím apartheidu v rámci komisí pravdy a smíření. Podle jihoafrické psycholožky Pumlby Gobodo-Madkzelaové i vědomě v kontrastu k Norimberskému tribunálu. Podobné zásady, nazvané ujamaa, se staly vládní politikou, když byl v Tanzanii prezidentem Julius Nyerere. Ujamaa vychází z tradičního soužití široké rodiny, kde je třeba „harmonizovat konfliktní potřeby lidské bytosti jako individua a jako člena společnosti,“ jak píše teolog Rogate Mshana.

Indonéská lidskoprávní aktivistka Carla Natanová zkoumá pozoruhodnou kulturu soužití, která se vyvinula na souostroví Moluky, čítajícím kolem tisíce ostrovů obývaných 50 etniky hovořícími více než stovkou jazyků. Tradiční způsob soužití tohoto velice pluralitního a vpravdě multikulturního archipelu vycházel z filozofie bratrství a sesterství všech lidí (orang basudara) a vytvořil řadu pravidel pokojného obcování v rámci pokrevního příbuzenství, v okruhu vesnice nebo ostrova nebo mezi různými etniky.

Abya Yala („země plná zralosti“) je název amerického kontinentu v jednom z jazyků původních obyvatel a tyto První národy ho používají stále častěji místo náhodného koloniálního jména po Amerigovi Vespuccim. I tam najdeme celou plejádu příkladů tradičních způsobů soužití založených na solidaritě (buen vivir) a úctě k matce přírodě (Pachamama). I dnes je střední a jižní část kontinentu kolébkou novodobých podob solidární ekonomiky i forem sdílení a spolužití, konviviality, jak ji koncipoval teolog a sociální vědec Ivan Illich.

V Evropě tradiční formy vzájemnosti, jako byla ekonomika občiny, prakticky končí s nástupem kapitalismu a rozbitím tradičních vesnických společenství a tradiční rodiny. Ale v rámci dělnického hnutí vznikají nové solidární instituce: odbory, družstva, vzájemné záložny a pojišťovny, vzdělávací a sportovní spolky. Dělnické hnutí a jeho politické strany také postupně prosadily prvky solidarity do uspořádání moderních států. Solidaritu v institucionalizované podobě vnímají jako nosnou pro moderní společnost sociologové jako Léon Bourgeois nebo Émile Durkheim i představitelé katolické sociální nauky Heinrich Pesch (zakladatel solidaristické školy) nebo Oswald von Nell-Breuning. Koncept socialismu přímo v názvu počítá s člověkem jako bytostí sociální a usiluje o společnost, ve které bude v rovnováze svoboda jednotlivce, spravedlnost a sdílené, solidární lidství (rovnost, volnost, bratrství). Tyto zásady nějakým způsobem sdílejí přívrženci různých proudů od utopistů, přes klasiky socialismu až po náboženské socialisty nebo současné komunitaristy. Dá se říci, že důraz na solidaritu patří k definici levice.

Institucionalizovanou solidaritou v podobě pojišťovacích systémů, veřejného školství a zdravotnictví, podpory kultury a veřejných služeb se vyznačovaly v různé míře jak bývalé socialistické státy, tak západní sociálně-tržní společnosti. Státní socialismus zkolaboval a sociální stát západního střihu je stále více ohrožován. Vina je obvykle dávána neoliberalismu s jeho ideologií a praxí vyhroceného individualismu, zbožštěného trhu a totalitní komodifikace všeho za účelem maximalizace zisku. V podstatě je to ale starý známý kapitalismus, který se „při katastrofách razantně proměňuje, ale produkuje stále stejnou nerovnost – pokud se proti tomu nebojuje.“ (Naomi Kleinová)

Opakující se a prohlubující se ekonomické krize a bezprecedentní krize ekologická a nejnověji i pandemie Covid-19 ukazují stále zřetelněji i pro ty málo chápavé, že současný systém kombinující tržní ideologii s korupčním vysáváním veřejných rozpočtů a drancováním přírodních zdrojů a lidské práce není schopen účinně řešit žádnou z dnešních výzev. Potřebujeme jiný způsob hospodaření, jiný způsob života. Potřebujeme novou solidaritu, která zahrne nejen naše blízké, ale všechny lidi; nejen ty, co žijí, ale i budoucí generace; nejen lidi, ale i celou živou přírodu. Český antropolog Aleš Hrdlička už ve dvacátých letech minulého století jako první ve své teorii prokázal jednotný původ lidstva a tato teorie byla později potvrzena i zkoumáním genetické informace. Podle současného poznání mají i všechny žijící bytosti jednoho společného molekulárního předka (LUCA – Last Universal Common Ancestor). Univerzální jednota života i lidstva nejsou žádné idealistické výmysly. Je to materiální skutečnost naší existence. A to je reálný základ pro solidaritu.

Slovo solidarita pochází z latiny. Solidus znamená pevný, pravý, spolehlivý, důkladný. V římském právu solidarita (obligatio in solidum) znamená formu ručení – za společný dluh ručí všichni zúčastnění, a to každý in solidum za celý dluh. I v současném právu máme toto to ustanovení o „společném a nerozdílném ručení“. Za budoucnost planety ručíme všichni zúčastnění. Zatím to vypadá tak, že někteří dělají dluhy a čekají, že za ně budou druzí platit. Bohatství hrstky znamená chudobu mnohých. Měli bychom pochopit, že dokud nevyřešíme problém nadměrného bohatství, nemůžeme odstranit chudobu. Měli bychom pochopit, že plýtvání dnes znamená neobyvatelnou planetu pro naše děti.

Solidarita není jakýsi mlhavý pocit „že by se mělo pomáhat“. Solidarita není dobročinnost, ale praktické uspořádání poměrů tak, aby všichni a každý a každá měli možnost důstojného života. A dnes to znamená i péči o uchování přírodního prostředí ve stavu vhodném k životu.

To jsou herkulovské úkoly, ale princip solidarity spočívá v tom, že na rozdíl od Herkula na to nejsme sami. Času ovšem není nazbyt, ale omezení spojená s pandemií Covid-19 ukázala možnost zásadních rychlých politických a hospodářských změn. Na rovině každodenního života nám pandemie připomněla, jak důležití pro náš život jsou druzí lidé a jak jsme v dobrém i ve zlém propojeni přes celý svět. U mnohých se změnil i pohled na to, které činnosti jsou společensky významné a bez čeho se klidně můžeme obejít. Nabízí se jiné chápání času života – někteří objevili blahodárnost zpomalení. Zároveň ovšem zdravotní krize v globálním měřítku zvýraznila brutální nerovnost šancí na odpovídající péči a na přežití.

Co s tím? Můžeme využívat a kultivovat tradiční způsoby spolupráce a vzájemné pomoci, kolektivních akcí a participace. Potřebujeme chránit a rozvíjet solidární instituce, jako jsou zdanění, pojištění, veřejné služby. Potřebujeme neplýtvavou a ekologicky šetrnou produkci zaměřenou na zajištění potřeb, nikoli profitu, potřebujeme spravedlivou distribuci a k tomu veřejnou kontrolu a spolurozhodování. Mnohé je už v pohybu – pracuje se na opuštění fosilních paliv, na metodách udržitelného zemědělství, diskutuje se nepodmíněný základní příjem a koncept nerůstu. Přemýšlí se o možnostech cirkulární ekonomiky a důsledcích pokročilé automatizace produkce. Potřebujeme, aby technickou imaginaci provázela představivost společenská a politická, založená na principu solidarity a udržitelnosti. Možná, že se pak přece podaří obrovské zdroje, schopnosti a znalosti, které má lidstvo k dispozici, využít ve prospěch života.