Loučení

Olga Wisinger-Florianová: Spadané listí. 1899, olej na plátně, 96x128 cm. Repro galerie Belvedere

Václava Bolemíra Nebeského (1818–1882) si středoškoláci pamatují lépe než jiné obrozence díky avantýře s naší paní Boženou Němcovou, kterou mu jistě mnozí záviděli. Je tedy nejspíš načase seznámit se i s jeho básnickou tvorbou.

Ticho sabatu se rozložilo,

ticho jesenního večera.

Slunce ku horám se uchýlilo

a lesk jeho, loubím se dera,

listím suchým purpurově sršel

a co tiché požehnání pršel;

byl to právě čas jen k umírání

a to místo právě také k tomu:

Mroucí jeseň a červánků plání,

baldachýn těch stinných lesních stromů,

ticho kol co zbožné rozjímání,

naproti ta skála politá růžným večerem,

v ní vyrytá Krista na kříži ukrutná muka.

O tu skálu opřen v mechu sedět,

mroucím okem do červánků hledět,

v nichž se země koupá ještě jednou,

všechny otevříti duše zdroje,

ještě svolat celé žití svoje,

jeho tvary, touhy, sny a slasti,

snahy, rány, hořké utrpení,

a pak, an ty pomalounku blednou,

zapadají v jemném odeznění,

veznít, vemřít, vežít v tamty vlasti!

Ze sbírky Protichůdci (1844)