Markéta Schröcková: Chceme hrát, nejen kvůli odkazu naší hry, umění je jedním z pilířů duševního zdraví

Fotografie Petr Florián

Na konci loňského listopadu se v pražském Divadle na prádle uskutečnila česká premiéra muzikálu NE/NORMÁLNÍ. Hlavní postava, matka a manželka Diana, se snaží zvládat život s bipolární poruchou. Život s touto diagnózou je ústředním tématem představení. V zemích uvedení se muzikál setkal s velikým úspěchem u publika i umělecké kritiky a pomohl zmírnit předsudky veřejnosti vůči bipolární afektivní poruše. Jedná se o současné, moderní, pop rockové dílo, jehož autory jsou Brian Yorkey a Tom Kitt. Přinášíme rozhovor s Markétou Schröckovou, předsedkyní spolku art4rent, který zajistil produkci muzikálu v Praze.


Můžete diváky nalákat – uvést, o čem pojednává příběh vašeho muzikálu?

Muzikál NE/NORMÁLNÍ je současné drama o rodině poznamenané duševní poruchou. Hra vypráví o boji matky-manželky Diany s vlastní duševní nemocí, zabývá se důsledky jejích psychických potíží na její každodenní život i na její rodinu. Na začátku hry se zdá, že Diana vede ideální život – je vzdělaná, finančně zajištěná, šťastně vdaná, má dvě dospívající děti. Brzy se však ukáže, že vše není tak, jak se zdá. Hlavní postava trpí bipolární poruchou, kvůli které ji provázejí úzkosti, výkyvy nálad a bludy, které se postupem času zhoršují. Hrdinka vystřídá několik lékařů, s nimiž o svých problémech otevřeně hovoří. Podstoupí několik druhů léčby, bere poctivě léky, a nakonec podstupuje i kontroverzní elektrokonvulzivní terapii.

Dianin manžel Dan se snaží čelit zmatku a depresi, které ho v životě potkaly; její dcera Natalie zažívá pocit izolace, snad proto si začne románek se studentem hudby Henrym. Syn Gabe je Dianiným důvěrníkem i odkazem na šťastnější minulost.

Každá postava hledá své vlastní štěstí a svůj klid, a ačkoliv se rodina ze všech sil snaží žít normálním životem, je neustále konfrontována s ne/normální realitou. Přes svůj nepochybně dramatický obsah hra nabízí spoustu odlehčených momentů, navíc je doprovázena výjimečnou hudbou. Příběh rodiny je prezentován s láskou a soucitem, diváci se proto hluboce ponoří do mysli a srdce každé postavy. Mohou ve hře najít kus sebe a možná i některé odpovědi na vlastní otázky a myšlenky.


Hru jste začali hrát v listopadu loňského roku, od března byla u nás na několik měsíců zavedena karanténní opatření. Museli jste kvůli nim omezit i své představení, respektive podařilo se vám alespoň párkrát muzikál zahrát? Jak vidíte další pokračování hry, když nastal druhý nouzový stav?

Ano, stejně jako ostatní divadla v republice jsme od března museli zrušit všechna plánovaná představení i zájezdy a takzvaně „zavřít krám“. A nyní, s vyhlášením dalšího nouzového stavu a uzavřením divadel jsme nuceni opět vyčkávat co bude. Nebudu lhát, není to vůbec snadné. Od premiéry 29. listopadu 2019 jsme odehráli 5 představení a pak přišla stopka. Znovuotevření je velmi náročné. Díky vstřícnosti diváků jsme mohli většinu vstupenek přerezervovat na náhradní termíny, ale už si nemůžeme dovolit zaplatit žádnou reklamu, abychom přilákali další návštěvníky. Veškeré finance, které jsme investovali do reklamy na jaře, jsou ty tam. Našemu úsilí nepomáhá ani všudypřítomný strach chodit mezi lidi i nejistota diváků, zda budou moci zakoupené vstupenky vůbec využít. Vlastně nevíme, jestli budeme mít pro koho hrát. Omezení provozu je složité také pro naše herce, někteří si našli náhradní práci – například Zbyněk Fric pracuje v lese, Daniela Šinkorová pekla pizzu… Jedním z hlavních problémů je to, že se po tak dlouhé pauze musí dílo znovu nazkoušet, herci tomu musí věnovat další čas a energii, aby se jim hra zase dostala pod kůži. V září jsme po dlouhé pauze odehráli jedno představení a bylo to, jako bychom opět hráli premiéru. V sále byla jedinečná atmosféra, to nás motivovalo jít dál.


Nyní je situace opět obtížná, nastala druhá vlna pandemie. Jaké máte v této situaci další plány s hrou?

Licenci na uvádění muzikálu máme až do června 2021, z naplánovaných podzimních představení se nám povedlo odehrát jen jedno představení v září. V tuto chvíli hrát nemůžeme. Nedokážu říct, co a jak bude. Chceme hrát, nejen kvůli odkazu naší hry, umění je jedním z pilířů duševního zdraví, a pro řadu lidí je zásadní pro jejich psychické zdraví. Tato doba není lehká pro nikoho, všichni tak trochu vrávoráme nad propastí, ve společnosti stále převládá strach z neznámého a ten ovlivňuje vše kolem nás. Jelikož nemáme projekty postavené na komerci, může být pro naši malou produkci další omezení likvidační, pokud nezískáme finanční podporu. Život dává i bere, ač s těžkým srdcem a velkou lítostí, jsme připraveni i na tuto variantu. Naděje ale umírá poslední a třeba nám budou hvězdy přát a my budeme smět představovat tak trochu NE/NORMÁLNÍ rodinku co největšímu počtu diváků dál.


Součástí českého uvedení muzikálu měla být i kampaň, jejímž cílem bylo napomoci v boji s předsudky. Co všechno jste plánovali? A uskutečnili jste alespoň část svých plánů?

Když jsme poprvé přišli s myšlenkou uvést hru před českými diváky, jednoznačně se nabízela příležitost zrealizovat také osvětovou kampaň – chtěli jsme hlavně šířit toleranci napříč sociálními sítěmi. Jejich uživatele jsme vyzvali, aby označením svých příspěvků hashtagem #jsemnenormalni ukázali, že duševní onemocnění není jen výsadou násilníků a výtržníků, ale může jím trpět i úplně obyčejná žena z předměstí. Aby se ale destigmatizační kampaň, kterou jsme zamýšleli, mohla uskutečnit, je nutné HRÁT – a to se nám, bohužel, kvůli pandemii nedaří. Letošní vývoj zablokoval a ochromil většinu aktivit. Stále vnímáme velký potenciál této hry, písně z muzikálu jsou silné a pravdivé, nápadů máme pořád mnoho, ale finančních prostředků na realizaci málo. Nicméně se nám povedlo několikrát vystoupit na různých workshopech pro uzavřené skupiny, veřejně jsme vystoupili například na happeningu v rámci oslav třiceti let komunitních služeb v Praze na Střeleckém ostrově, který pořádala organizace Fokus Praha. Jsme také jedním ze zakládajících členů iniciativy Praha Duševní, jejím cílem je soustředit na jednom místě všechny důležité informace, které by měl mít člověk s duševním onemocněním žijící v Praze. I nadále se snažíme přes naše sociální sítě povzbudit toleranci vůči lidem s psychickými potížemi, snažíme se zdůraznit význam péče o vlastní duševní zdraví. Příští rok bychom rádi uskutečnili akci NORMÁLNĚ TO OTOČ, která má inspirovat veřejnost a vyzvat ji, aby podpořila osoby s duševním onemocněním. Jednalo by se o jednoduchý čin: v určitý den si zkrátka jen oblečou svrchní oděv naruby.

Cílem je, abychom bez jakékoliv investice veřejně vyslovili svůj názor a vyjádřili podporu lidem s duševní nemocí. Tak snad nám zůstane nadšení a síla postupovat přes značné překážky dál.


Muzikál ve světě pomáhal zmírňovat předsudky vůči lidem, které bolí duše. Myslíte, že se něco podobného dařilo či bude dařit i jeho české verzi?

Moc bychom si to přáli. Stigma spojené s duševním onemocněním by mělo být v dnešní době už dávno historií. Nejde jen o to, že se jedná o naprosto špičkové umělecké dílo, podle některých anket o hru roku 2010 oceněnou Pulitzerovou cenou a třemi cenami Tony. Obsahuje také důležitou myšlenku, kterou chce divákům předat. Diváci by se měli zamyslet nad svým chováním vůči lidem s psychickými potížemi a nad svým postojem k těmto osobám. Hra by je měla inspirovat k nabídnutí pomocné ruky anebo jen úsměvu uvedeným, lidé by se měli stát více tolerantními. Kus je také může inspirovat k tomu, aby se naučili pečovat o svou vlastní duševní hygienu.


Autoři hudby a původního textu dlouho konzultovali muzikál s lidmi, kteří trpí bipolární poruchou. Pomáhali takoví lidé i při přípravě českého představení?

Režisér představení, Martin Vokoun, se nezaměřil jen na klasickou a obvyklou přípravu, která obsahuje práci s textem, hledání inscenační tradice a řešení hry s inscenačním týmem. Snažil se také hledat co nejvíce inspirace sám v sobě a ve svém okolí. Měli jsme konzultace s odborníky z NUDZ a dalších organizací, které se zabývají duševním zdravím. Zpětnou vazbu nám také poskytují naši diváci, kteří mají vlastní zkušenost s duševní nemocí a související problematikou.


Na webu píšete, že uvést v českém prostředí tuto hru bylo docela riskantní. Jak tento risk hodnotíte zpětně, jste rádi, že jste do toho šli?

Jedná se o poměrně kontroverzní kus s tématem, které český divák nevyhledává. Lidé se chtějí v divadle spíše bavit a smát než hledět realitě do tváře. Muzikál Ne/normální je naším třetím větším projektem, před ním jsme uvedli muzikály RENT a Tick, tick… BOOM! Z pohledu producenta je uvedení každého díla v Praze riskantní, a to nejen kvůli velké konkurenci v hlavním městě. Na výrobu jsme měli podporu od Ministerstva kultury ČR, ale při financování samotného uvedení jsme už museli být soběstační. Trochu jsme se báli, co na to řekne divák a jestli bez finanční injekce do obří reklamy dokážeme přesvědčit lidi, aby ve svém volném čase dobrovolně navštívili dílo, ve kterém nehrají mediální hvězdy a po jehož zhlédnutí (i přes výborné výkony herců) nebudou chtít zatleskat. Rozhodně nelitujeme, že jsme do toho šli, i když nám letos situace nepřeje. Reakce diváků prokázaly, že i přes nelehké téma si toto dílo u nás své příznivce našlo. Řídíme se myšlenkou, že „pokud naším počinem oslovíme a inspirujeme i kdyby jen jednu osobu, tak má naše práce smysl“.


Přibližuje vaše hra obecenstvu život člověka s psychiatrickou diagnózou? Jaké každodenní potíže lidí s duševní nemocí představení přibližuje?

Ano, jak uvedl autor Tom Kitt: „Chtěli jsme napsat muzikál, který by se dotýkal samotného nitra onemocnění… který je o léčení, o snaze rodiny tento problém překonat. Z tohoto představení je zároveň cítit i silná naděje. Takový prostě život je.“ Téma bipolární poruchy si pro tento projekt autoři vybrali, protože je jiné, zajímavé a je též velkou výzvou. Diana podle svého doktora trpí určitým souborem symptomů: „Často to nejlepší, co může doktor udělat, je přiřadit jim nějakou ‚nálepku‘ a snažit se je léčit.“

Děj se věnuje každodenním aktivitám obyčejné rodiny: práce, škola, chod domácnosti, ale také neběžným tématům: lidská bezmoc, deprese, užívání drog, zneužívání léků nebo etika v moderní psychiatrii. Příběh vnímá divák z pohledu nemocné matky-manželky, obětavého otce-manžela, dětí v pubertě, ale i doktorů.


Myslíte, že vaše představení může oslovit i lidi, kteří se sami s bipolární poruchou potýkají?

Myslím, že toto dílo si zaslouží pozornost každého jedince, společnost nesmí zavírat oči před realitou. Přiznám se, že před premiérou mi prolétlo hlavou, co když to někoho s duševním onemocněním urazí, nebo mu to prohloubí depresi a vlastně se to celé mine účinkem? Naštěstí to autoři napsali s citem. Ba naopak nám řada lidí s vlastní zkušeností potvrdila, že je dílo důvěryhodné.

 Převzato z webu www.produsevnizdravi.cz. Rozhovor vedl Petr Salamon. Fotografie Petr Florián a Musical.cz