Dvojitá ekokrize

Taz

Klimatická krize vyžaduje ekonomická řešení. Ekonomové však toto téma ignorují – je tomu tak i kvůli jednostrannému zaměření studijního oboru ekonomie.

Ekonomové jsou jiní než ostatní lidé a chtějí také takoví být. Myslí si, že provozují vědu, jako je fyzika, která dokáže pochopit svět pomocí matematických modelů. Stejně tak hrdí jsou ekonomové na to, že dávají „překvapivé odpovědi na otázky každodenního života,“ jak říká i podtitul známé knihy „Freakonomics“ hvězdného ekonoma Stevena Levitta.

Pohled ekonomů je tedy speciální a také podivuhodný: obvykle popisují svět, který je nehistorický, v rovnováze a stabilní, zatímco skutečný svět se vyznačuje tím, že je dynamický a má sklon ke krizím. To vede k tomu, že si reformní hnutí v ekonomii často přisvojují nálepku „real world“. Podle jejich názoru už ekonomická věda nemá s realitou co do činění.

Tento dojem pomýlené vědy se nám dere na mysl také tehdy, když se podíváme, co říká většina ekonomů na ekologickou krizi: vesměs totiž neříkají vůbec nic. Národohospodáři mlčí, i když přírodovědci v bezpočtu stanovisek varují, že se zhroutí ekologické systémy, které tvoří základ našeho života. Nejznámější jsou prognózy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), že na snížení globálního oteplování na 2 °C, a tím omezení škod, už zbývá jen malé časové okno.

Změna klimatu navíc není jedinou ekologickou krizí. V roce 2009 publikovali vědci zabývající se zemským systémem a životním prostředím vysoce respektovaný článek článek o tzv. planetárních mezích: naše základní životní podmínky jsou akutně ohroženy i vymíráním druhů, odlesňováním, zhoršením půd a nadměrným zanášením fosforu a dusíku do moří. Kromě toho se hromadí výsledky výzkumů, že ohrožení ekosystémů pokračuje rychleji, než se v minulosti očekávalo. Existují aktuální studie dokazující, že kolaps mořských ekosystémů a tropických deštných lesů by mohl začít už v roce 2030.

Jak ale vypadá svět ekonomů? O ekologické krizi se člověk během normálního studia ekonomie dozví jen málo nebo vůbec nic. V prvním semestru se studenti učí, že růst je základem blahobytu a rozdíly v růstu vysvětlují, proč jsou některé země bohaté a jiné chudé. Také s mezinárodním obchodem se studenti seznamují jako se zdrojem blahobytu pro všechny zúčastněné.

O tom, že hospodářský růst a obchod způsobují ekologické škody, a tím z dlouhodobého hlediska dosažený blahobyt zpochybňují, se člověk během studia ekonomie naproti tomu normálně nedozví. Populární učebnice makroekonomie se změnou klimatu ani jinými planetárními mezemi nezabývají.

Takzvaná moderní teorie růstu je dítětem padesátých let 20. století, kdy společnosti šlo o poměr práce a kapitálu a technologický pokrok. Pro Západ bylo uklidňující, když americký ekonom Robert Solow dokázal, že sovětská industrializace založená na výrobě oceli nepřinese trvalý rozmach, ale že zdrojem růstu budou technické inovace. Skutečnost, že by růstu mohly být stanoveny meze, nebyla a není tématem. Převládá přesvědčení, že technický pokrok tyto limity překoná.

Je zajímavé a na pováženou, že v učebnicích ekonomie nevyžaduje výroba zboží a hospodářský růst energii ani přírodní suroviny a nevznikají zde odpadní produkty. Pokud je tématem ztráta ekosystémů, vycházejí ekonomové z toho, že lze přírodní kapitál nahradit kapitálem věcným. Kdyby už zkrátka neexistovaly stromy, sestavíme zařízení, která vzduch zbaví oxidu uhličitého.

Ekologické otázky však neignoruje jen výuka ekonomie. O planetárních mezích a ekologických krizích se nic nepíše ani v dokumentech (dobrozdáních) Německé rady ekonomických expertů (Sachverständigenrat zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung) sestavené za účelem posouzení celkového vývoje ekonomiky a přezdívané „rada pěti moudrých“. Změny klimatu jsou si „moudří“ sice vědomi, v posledním desetiletí ale nebudili dojem, že by boj s ní byl naléhavým existenčním problémem. Rada naopak znovu a znovu navrhuje, že klimatická politika musí být efektivní a koordinovaná na mezinárodní úrovni. Nejlepším prostředkem k tomuto účelu je globálně jednotná cena emisí CO2, aby klimatický problém mohl vyřešit trh.

V ideálním světě by to snad nebylo špatné řešení, realita je ale hodně vzdálena od abstraktních modelových světů v učebnicích a odborných časopisech. Přesto ekonomové tvrdošíjně trvají na svých teoretických optimálních řešeních, což pak vede k bizarnímu výsledku, že rada ekonomických expertů kritizuje snahu německé spolkové vlády o přiblížení výroby elektrické energie klimatické neutralitě pomocí zákona o obnovitelných zdrojích energie a cílené podpory technologií. Podle rady je tento postup vlastně plánovaným hospodářstvím a je neefektivní a neúčinný. Kromě toho nemá prý mít Německo a EU nadměrné ambice v klimatické politice, protože ostatní země pak nebudou mít důvod se o ochranu klimatu také snažit.

Podle ekonomických expertů je navíc mimo pochybnost, že je potřeba další hospodářský růst a že tento růst může být trvalý díky technické vynalézavosti. Trvalý růst v omezeném světě ale předpokládá dematerializaci ekonomiky. Díky jakým zázračným technologiím se to má podařit – tuto stěžejní otázku pak ekonomové rádi přenechávají politikům a inženýrům. Mohli bychom ekonomy nechat v jejich slonovinové věži, kdyby jejich slovo nemělo u politiků a veřejnosti takovou váhu.

Ostatní sociální vědci mohou ekonomům jejich politický vliv jen závidět. Německý spolkový ministr hospodářství Altmaier v červenci 2020 řekl: „Více než 15 let jsme se pokoušeli dosáhnout společným vypětím sil všech důležitých zemí celosvětové ochrany klimatu. Ztratili jsme při tom spoustu času, aniž by došlo k nějakému průlomu.“ To lze nepřímo chápat jako kritiku ekonomických expertů, kteří znovu a znovu požadovali přesně toto globální řešení.

Jde o krizi neoklasické ekonomiky, která nahlíží na svět prostřednictvím svých teoretických a matematických filtrů a přehlíží při tom ekologické, politické a společenské rámcové podmínky ekonomické činnosti. Svět se vyvíjí v reálném čase, nikoli v abstraktním čase modelovém. Nejdůležitější ekologické systémy můžou v blízké budoucnosti zkolabovat a nebudou čekat na to, až se celé lidstvo shodne na efektivních řešeních. Ekonomové by proto měli o hledání schůdných řešení naléhavě usilovat a nikoli ho brzdit, a to i když tato řešení nebudou odpovídat teoretickému ideálu.

Ekonomie se musí, chce-li se stát vědou o reálném světě, otevřít, musí tedy dosáhnout větší plurality a interdisciplinarity a vzít na vědomí, co říkají přírodovědci a sociální vědci. Převažující sebepojetí ekonomů je, že zkoumají optimální využití omezených zdrojů. Tato definice je ale příliš úzká. Je i ekonomickým tématem, jak je využití těchto prostředků ve skutečném světě determinováno institucemi a mocí. Ekonomie se musí znovu stát více politickou ekonomií.

Vzhledem ke změně klimatu, která už začala být znatelná, požaduje mladá generace změny v ekonomice. Studenti zapojení do hnutí Fridays for Future kladou oprávněné otázky. Chtějí vědět, proč neslyší na přednáškách z ekonomie nic o ekologických krizích, před nimiž přírodovědci tak naléhavě varují. Ptají se, jak má konkrétně fungovat trvale udržitelné hospodářství a proč máme důvěřovat technickému pokroku a genialitě našich inženýrů. Nebyl to právě technický pokrok, co způsobilo ekologické problémy? Pochybují, že ještě máme dostatek času na efektivní klimatickou politiku, kterou by reguloval trh. Nezbývá než vyčkat, zda se od svých profesorů dočkají odpovědí.

Přednášky bez ekologických témat

Mnoho mladých lidí už cítí, aniž by jim to bylo řečeno na přednáškách z ekonomie, že trvalý hmotný růst a planetární meze nejsou slučitelné. Čistě technické řešení problémů s udržitelností by bylo stejně tak pohodlné, jako je nepravděpodobné. Efektivnější technologie, které budou šetřit zdroje, samozřejmě potřebujeme, nic ale nepomůže, když budeme úspornějšími auty jezdit více nebo kupovat udržitelně vyráběné oblečení častěji. Naše chování musí přispívat k zabránění ekologickému kolapsu. Nejde však o záležitost čistě individuální, ale sociální.

Filozof Edward Skidelsky a jeho otec, hospodářský historik Robert Skidelsky, upozorňují ve své knize „Wie viel ist genug?“ [Kolik je dost?] na to, že smyslem hospodaření je umožnit vést dobrý život. Dobrý život ale nezávisí jen na osobním materiálním konzumu, ještě důležitější je uspokojení sociálních potřeb a možnost osobního rozvoje ve společnosti. Zvládnutí ekologické krize je tedy úkolem sociálním, nikoli technickým. Ekonomie by k tomu mohla hodně přispět, kdyby si opět uvědomila své filozofické kořeny.

Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.