Jak jsme potkali i nepotkali tehdy ještě ne stoletého Rudolfa Hrušínského

Rudolf Hrušínský v televizní inscenaci Zikmund, řečený šelma ryšavá (1986). Král českých herců hrál otce Karla IV. i jeho dva syny Václava IV. a Zikmunda. Celkem sehrál za svůj život sedm hlav českého a dvě hlavy cizích států (římské císaře Juliána Odpadlíka a Napoleona I.)

Spisovatelka (tehdy uklízečka) Lenka Procházková, redaktor (tehdy školák) Tomáš Koloc, herečka (tehdy učitelka konzervatoře) Jana Vaňková a herečka Slávka Hozová vzpomínají na herce, kterému by 17. října bylo sto let.

Lenka Procházková, spisovatelka, tehdy uklízečka

Práci v Tylově (Stavovském) divadle mi tehdy sehnal kamarád kulisák. Jedna z uklízeček odešla do důchodu a správce budovy byl rád, že jsem „mladá krev“ a mohu pracovat i o víkendech. Přidělil mi šatny sboristů včetně sprch, toalet a schodiště. Byl to veliký rajón a po první „šichtě“ jsem doma padla na postel s namoženými svaly. V následujících dnech mi ale soucitné kolegyně vysvětlily grify a vychytávky uklízečského řemesla. Např. „Schodiště dycky vytírej až těsně před odchodem, aby bylo ještě mokrý, když se začnou trousit kostymérky a další personál. V šatnách se zaměřuj na zrcadla, na toaletách na „vůni“ dezinfekce…“ atd. Zapracovala jsem se rychle a začala si užívat pocit, že jsem zaměstnaná v domě, kde každý schod dýchá slavnou historií. Herci, které jsem potkávala, mi s úsměvem odpovídali na pozdrav a pan Petr Kostka mi jednou dokonce koupil tvrdé Sparty, o kterých barmanka v divadelním klubu tvrdila, že nejsou. Pro herce však byly a on mi jednu krabičku „vynesl“ na chodbu.

Nejkrásnější den však nastal tehdy, když jsem za nemocnou kolegyni Hanku měla uklidit i její rajón. Patřila k němu šatna Mistra Hrušínského. Nechala jsem si ji až na konec, jako odměnu. S rozbušeným srdcem jsem otevřela dveře svatyně. Byla to malá podlouhlá místnost s velkým oknem. V šikmých paprscích dopoledního slunce jsem viděla černý smoking (z Glembayů) zavěšený na ramínku, pod ním černé lakýrky spočívající na starém linoleu. S úctou jsem boty položila na židli, abych před odchodem mohla na závěr podlahu vytřít. Nejdřív jsem ale vyleštila zrcadlo a pak se chtěla pustit do umyvadla. To bylo značně „starožitné“ a v prasklinách se držely skvrny snad ještě od tělky Dona Giovanniho (1787). Napadlo mě, že to nechám odmočit proudem horké vody a zatím zaběhnu na nedaleký Havelský trh a koupím Mistrovi pomeranče. Představovala jsem si, že z nich udělám na stole kruh jako důkaz lásky anonymní obdivovatelky.

Vyběhla jsem nalehko jen v uklízečském mundůru a zpátky i s pomeranči jsem se vrátila asi za deset minut. Nadšeně jsem otevřela dveře Mistrovy šatny a… uviděla zkázu. Od té doby nesnáším pojem „plovoucí podlaha“. To umyvadlo mělo rezem okoralé trubky provizorně omotané instalatérskou páskou. Ta se proudem horké vody rozlepila a jen vysoký práh šatny zabránil proudění vody na chodbu. Linoleum už se v rozích začínalo výhružně odchlipovat. Přebrodila jsem k umyvadlu, zastavila vodu a zvedla telefon. Nevolala jsem správci budovy, ale kulisákům. Pak jsem svolala kolegyně uklízečky. Přišly s hadry a kbelíky.

Kalamita se změnila v renovaci. Na jejím konci bylo linoleum (vyschlé za pomoci elektrozářičů) připevněno jevištními lištami, umyvadlo bylo vyměněno za nové, místnost vyvětraná a dokonce i to okno jsme z pilnosti Mistrovi umyli. Přeleštila jsem zachráněné lakýrky a vrátila je na obvyklé místo pod zavěšený oblek. Jen ty pomeranče jsem už nestihla esteticky rozmístit na stůl, protože předsunutá hlídka zahvízdala znamení, že Glembay už jde. Prchli jsme do horního patra.

„No konečně mi tu špeluňku dali trochu do pořádku!“ ozval se spokojený hlas dole. „Proboha, on bude děkovat správci budovy,“ napadlo mě. „To nedovolím,“ rozhodl kamarád kulisák a šel Mistrovi vysvětlit, že to byla tajná akce spřátelených duší. Za odměnu nám Mistr zařídil volňásky na druhou galerii. Seděla jsem ve šťastném houfu na bidýlku a když Glembayové skončili, zašla jsem s nastrojenými kolegyněmi uklízečkami na pivo ke Dvěma kočkám. Tam dělala šatnářku moje maminka. Pro ten slavnostní večer nám zajistila „sražení“ dvou stolů k sobě. Moc dlouho jsme se ale zdržet nemohly, protože v „Tyláku“ úklid začínal v sedm ráno.


Tomáš Koloc, redator, tehdy školák

Přestože mi během života bylo dopřáno se vidět téměř se všemi herci svého dětství, s Rudolfem Hrušínským jsem se míjel. „Poslal“ jsem za ním ale svého otce. Byl jsem to já, kdo si v roce 1985, ve druhé třídě základní školy, všiml inzerátu, že se hledají účastníci vědomostní soutěže o středověku, což je naše rodová doména. Soutěž Konkurz, jakýsi předobraz O poklad Anežky České, napsal Jaroslav Dietl, který právě tou dobou zemřel, Karla IV. hrál Eduard Cupák, purkrabího Jana z Vartenberka Karel Hlušička a arcibiskupa Arnošta z Pardubic – Rudolf Hrušínský. Vím, že táta – který stejně jako dnes Jan Kraus a příležitostně i já, dělal u nás ve Všetatech veřejné rozhovory s osobnostmi – na pana Hrušínského líčil, ale ten mu s pohárkem v ruce odřekl: „Milej pane, takovýhle kočování, to už není pro mě, já mám čtyři infarkty a roztočený dva filmy.“ Ty filmy byly Vesničko má středisková a Smrt krásných srnců

Soutěž se točila mimo jiné na Pražském hradě, kam jsme se vypravili s babičkou, ale v reji gotických postav s početným komparsem jsme nikoho slavného nepoznali: jen jednoho člověka postrojeného jako středověký bakalář, u něhož nám hodnou chvíli trvalo, než jsem já v něm poznal otce a babička syna. Takže jsem pana Hrušínského (na rozdíl od jeho jediné knižní životopiskyně Marie Valtrové, která byla velkou přítelkyní naší pražské sousedky Boženy Benešové) možná potkal, ale vlastně nepotkal: v tom davu jsem ho nerozeznal. Na mé přání mi táta tehdy alespoň pořídil pohlednici, na níž se mi všichni účastníci natáčení, včetně režiséra Podskalského, podepsali. Přes všechna naše a má stěhování ji mám stále schovanou…

Když Rudolf Hrušínský odešel, dozvěděl jsem se to z rádia u kuchyňské linky na ubytovně v Golčově Jeníkově a dojídal u toho poslední kousek vánočního cukroví. Pár dnů nato o něm jeho kolega, stejně jako on herec i režisér Jiří Menzel, řekl všechno – v desetiminutovém filmu s krásnou hudbou beze slov…


Jana Vaňková, herečka, tehdy učitelka konzervatoře

Milý Tomáši, předchozí vzpomínky jsou mnohem barevnější než mé. Jednu situaci ale dám k dobru. Pan Hrušínský mě pozval na představení v době, kdy jsem učila v prváku na dramatické konzervatoři herectví jeho vnuka, malého Rudlu. Po představení jsem byla pozvána do klubu, kde mistr už čekal. Mile mě přivítal, objednal kávu… a pak už nepromluvil!!! Nezažila jsem šílenější chvíle. BYL TO ALE PAN HEREC.


Slávka Hozová, tehdy i dnes herečka

Nejprve bych chtěla vzpomenout na jednoho z „dvorních režisérů“ Rudolfa Hrušínského, nedávno zesnulého Jiřího Menzela. Byli jsme ještě studenti a Jiří Menzel těsně po absolutoriu, když nám s Miroslavem Nohýnkem dal roli v prvním celovečerním filmu, v němž byl zastoupen, povídkového filmu Perličky na dně, prvního filmu podle próz Bohumila Hrabala. V povídce Smrt pana Baltazara, která pojednává o cestě tří starších lidí na motocyklové závody, jsme hráli milence a měli jsme tam i maličkou scénu s Bohumilem Hrabalem. Bylo to krátké a milé a z celého natáčení mně nejvíc utkvěla cesta v tom nádherném černém autě, které bylo hlavní rekvizitou povídky, a zároveň jsme se v něm přepravovali z Prahy. Jako mladí a nezvedení parchanti jsme (přesně ve stylu povídky) troubili na opraváře na sloupu elektrického vedení, který nám hrozil, než jsme mu zmizeli z dohledu.

Když jsem v roli maminky malého Prdelky ve Zlatých úhořích Oty Pavla točila s Rudolfem Hrušínským, který tam hrál převozníka Proška (stejně jako později ve výše zmíněné Smrti krásných srnců) byla jsem o patnáct let usedlejší, ale přesto mě klid Rudolfa Hrušínského na place fascinoval a rovněž inspiroval – ke klidu. S režisérem Karlem Kachyňou si rozuměli i mimo natáčení. Mastili spolu karty a – ano, Jano – mlčeli…