Počteníčko: To se v takový slušný revoluci nedělá

28. říjen 1918 v Praze.

Vzpomínání Franty Sauera (1882–1947) na to, jak ho 28. říjen 1918 zastihl v hradčanské vojenské věznici.

- Vršťala má pravdu! poznamenal Nerad. - Jen jak to provést a dostat se ven? - Támhle Franta sedí na kavalci jak pitomá nána a neříká bé ani cé! - Vod rána cucá cigaretu a dělá ksicht jako pitomej svatej. -

Franta Habán, kterému tato poznámka Neradova patřila, a který opravdu od rána sedí klidně na kavalci, ničeho si nevšímaje, má v cimře pověst „slušného“ člověka. Je to muž vyšší postavy, bezvýrazného, skoro blbého obličeje, odulých rtů, je vyučený zámečník, ale dělá do všeho. Od dětství živil se vším možným: prodával po hospodách ředkvičku, cukroví, preclíky, s tátou prodával později párky, jako dospělý pak byl u různých firem agentem, zástupcem pojišťoven, pašerákem, ochotníkem na divadle, ba i v politice. Ve vězení na garnizoně je teprve čtyři měsíce, pro nějaký tabák.

Pomalu, jako když se natahuje harmonika, vstal z kavalce. Konečně protáhl se líně a spustil: - Co říkám vašemu camrání? Nic – pitomost! Jakápak, prosím vás, může přijít u nás revoluce? K smíchu! Já vždycky věřil, že to Rakousko prosere, a věřím dosud. Ale abych věřil, že vypukne nějaká revoluce u nás, né, takovej vůl přece nejsem! Až někdy k nějakému převratu dojde, jako že musí k němu dojít, pak může tu revoluci provádět u nás stará Vajtingrová z Uhelňáku. - My dělníci jsme hrozný hovada, a ti druzí jsou zase moc a moc velký chytráci. - Povídám vám to ze zkušenosti. Pozorujte lidi, suďte sami sebe a poznáte hned, že jsme opravdu – janci. - Než jsem šel na vojnu, pracoval jsem u firmy Štětka na Vinohradech, je to taková malá továrna. V roce 1917, když už jsme pracovali za špekbuřt a za kousek smradlavého krvavého salámu, který ani pes žrát nechtěl, zvolili si mne dělníci za důvěrníka, protože mám kušnu. - A když dělníci naříkali stále, že chcípají s rodinou hlady, a byla to svatá pravda, radil jsem, abysme to zarazili a starýmu řekli, že to tak dále nejde, aby – krátce řečeno – přidal. Žádal jsem, aby vyslali se mnou dva delegáty, že to vyřídíme okamžitě. Navrhovali Ferdu Kratinu, ten hned prohlásil, že nemůže. - Tak ať jde s tebou Karel Vonásek! Karel se vymlouval, že rozhodně nemůže, poněvadž neumí „řečnit“. - Honza Krákora snad by šel! Také to nejde, má pět dětí, a pan šéf by ho mohl vyhodit. - - A tak to šlo dál, až mě to namíchalo, a proto jsem naposled radil, abysme stroje zarazili, a to hned, a nechodili nikam. Pan šéf že přijde jistě sám, když my se ho tolik stydíme - - - Ani to nešlo! Prý jsme většinou vojáci, poslali by nás na frontu, do kriminálu, voběsili by nás, a kdesi cosi. - Chudáci, báli se, aby nakonec nepřišli o toho smradlavého buřta - - Pak jsem dlouhý čas chodil do schůzí továrních výborů, ke Slunci do Karlína anebo také do Reduty v Praze. Schůze byly řádný, to je pravda. Scházeli jsme se tam všichni bez rozdílu politického přesvědčení a dohovořili jsme se dobře, také k nám chodili na návštěvu předáci a sekretáři všech možných stran a odborů, ujišťovat nás svou nejvřelejší „sympatií“. Na tydle schůze do smrti nezapomenu, jak byly náramně zajímavé! Dělníci ze zoufalství, z hladu, hledali vážně jakési východisko. Generální stávka byla po úvaze jediným vážným prostředkem. Proto žádali důvěrníci, aby se utvořila okamžitě jednotná odborová organizace. To jste měli vidět, jak sekretáři a poslanci lítali a mezi sebou pořád něco šuškali. Pan sekretář Hampl řečnil asi dvě hodiny, že to sloučení tak nejde. Pan všeodborový sekretář Tayerle nás skoro považoval za voly, stále nám dokazoval, že není naším úředníčkem, na kterého bysme si mohli houknout. To prý by se na to sakra podíval, aby ho dělníci považovali jen za úředníka! On, on že prý je daleko větší zvíře a proto, že bude dělat, co je mu libo, na nápady dělníků – kašle! Víte, kamarádi, tohle se mně vod toho chlapa líbilo. - Stará se, chudák, abysme měli knížky příspěvkové v pořádku, řeční nám tak krásně, píše nám hezké říkání v novinách, pořádá někdy slušné, tiché, důstojné manifestační procházky Prahou – k čertu, co ještě chceme vod něj víc za těch pár mizerných tisíců, co dostává od nás ročně? Stávkovat? - Blbost! Bude se rozčilovat zbytečně! - Anebo chceme, aby měl mít nepříjemnosti s ouřady nebo se soudy? Nebo se má kvůli nám nechat – voběsit? Kde bychom pak našli takovou moudrou lebku? - - - -

Pan poslanec Stříbrný byl zase jinak zajímavý: schválně se dal fotografovat, jak na vojně s vykasanými rukávy vozí kolečko s hnojem, a teď nám to, kujon, na schůzích důvěrníků ukazuje, aby dělal dojem, že je také „muž práce“. Svozil horlivě zapisoval protokoly a mluvil do všech debat, ať rozuměl věci nebo nerozuměl. - Holešovský, dobrák, předseda, už byl z toho „řečnění“ tak popletený, že dal hlasovat o generální stávce v celém Rakousku. K hlasování paní Štychová učinila „projev za ženy“ a generální stávka se odhlasovala. Druhý den se vopravdu stávkovalo, ale jenom v Praze. Za tři dny jsme šli dělat – zase za buřta - - Jo, jo, kamarádi, takovoudle mizernou náturu máme my Češi. - Kušnit na schůzi, nadávat v dílně na poměry, brečet jako stará bába nad bídou, chodit na průvody s fanglí, na to jsme chlapíci, ale jiného nedovedeme, a proto říkám: Nic nebude, žádná revoluce! Nám to musí shnilý spadnout do klína! Jednou to na frontě praskne, vojáci budou utíkat domů, jenerálové z toho budou s rozumem v loji a utečou taky. Ve Vídni jsou dávno pitomí. Karel i se Zitou se taky na to vyprdnou, vezmou si svoje haranty a ujedou s prachama do Anglie. A když pak celý státní aparát bude už na hromadě, chopí se vlády domácí hrdinové! Vylezou z děr, spustěj rámus, že jako voni to Rakousko rozsekali, vlast vosvobodili, strčej pak chytráci hlavy dohromady a rozdělí si mezi sebe funkce. Hledí se ovšem jen na toho, kdo má dobrou kušnu! Kdo by jim snad dělal vostudu nebo byl moudřejší než oni, tak ten se v zárodku zničí. Potom nechají ve městech vylepit plakáty s ohromným nadpisem:

Drahý, svobodný národe československý!

a dále pod nadpis nějaké dlouhé říkání: o útisku, třistaleté porobě, žalářích, okovech, nové slunce nechaj krásně svítit, jitřenka na nebi se zatřpytí – jedna radost! Na poli skřivánek svobodnou písničku zašveholí, až srdéčko radostí poskočí - - - Nu, a pak se zdůrazní, že podepsaní vlastně svůj milý národ vysvobodili, a proto právem zastupují celý národ. Pak přijdou podpisy. Svolají „národní výbor“, vlastně pošlou si tam koho budou chtít, a revoluce je vodbytá! - Tak to, kamarádi, jednou u nás dopadne!

- A co národ, ten je, Franto, vosk? Ten se jen tak blbě bude na to dívat? Tomu nevěřím! - ohrazuje se cimrkomandant kaprál Nerad.

- My taky né! Křičí někteří vězňové. - To já myslím, že každou takovou potvoru lid zamorduje, že se budou bílit krámy keťasům, že ty rytíře, knížata a hrabata voběsej! řekl krvežíznivý hlavatý Crha.

- To je vidět, že jseš hloupej jako bota. To se, chlapečku, v takový slušný revoluci nedělá. Nerade, staráš se, co bude dělat národ? Já ti to vysvětlím hned, co bude dělat. Bude poslouchat ohnivý řeči na různých táborech, bude mazat vorlíčky, zmlátí pár buršáků, dá na kušnu nosatým Židům a přitom si bude zpívat „Hej, Slované“ a „Pryč s tyrany“ do ochraptění. Bude tu revoluci voslavovat prapory, kutálkou, pivem a vínem tak dlouho, až nebude míti ani na cigaretu.

Franta Habán ze Žižkova (obrázky z doby popřevratové). Nakladatelství politické literatury, Praha, 1965.