Odpovědnost umělce VII: Glosa o pýše a nevyužitém potenciálu

Marta Fišerová Cwiklinski (vlevo) při vernisáži aktuální výstavy Krajina tisíců zpřetrhaných nití v Blansku. Foto Galerie města Blanska

„Všechnu hrdost stranou – je na umělcově odpovědnosti, aby dílo dostatečným způsobem s divákem daný problém komunikovalo.“ Celoroční seriál úvah o odpovědnosti umělce pokračuje úvahou umělkyně a kurátorky Marty Fišerové Cwiklinski.

Od dob, kdy umění pozbylo služebnosti a s avantgardou získalo na svobodné formě i možnosti bezprostředně se vyjadřovat k mnoha tématům, uplynulo století. Angažovanost, která dnes často umění provází, z něj dělá rafinovaný prostředek, jak pozorovatele přivést k zájmu o určitá témata a jak tento zájem virálně šířit. Mnoho uměleckých děl a autorů využívá této strategie, a to hned na několik způsobů. První možnost je pouze poodhalit zápletku problému a nechat na divákovi její rozuzlení (pohled voyera) nebo lehce naznačit, jak vše (s)končí. Další variantou je nabídnout divákovi subjektivní pohled autora, se kterým pozorovatel samozřejmě může souhlasit, či nikoli. Teoreticky vzato současné vizuální umění má všechny předpoklady pro to být ideálním prostředkem k tematizaci a komunikaci rozmanitých problémů a fenoménů. Kombinací multimediálních vjemů může působit na divákovy smysly komplexně tak, aby danou problematiku předvedlo v celé potřebné šíři a způsobilo v pozorovateli jen těžce popsatelný zážitek, který zde nazvu „otřesem“. Tento otřes je nutný k divákovu emočnímu zasažení a nastartování neodbytné myšlenky na dané téma, které se vtírá do pozorovatelovy mysli ještě nějakou dobu po setkání se samotným dílem.

Bohužel, výše popsaný jev je pouze teorie, která se jen ve výjimečných případech odehraje také v praxi. Současné umění nevyužívá svůj potenciál komunikovat. A co víc, vizuální umění, které se ocitne mimo své izolované prostředí, může na veřejnost působit hermeticky, odtažitě, vytrženě, elitářsky nebo chaoticky, a to nehledě na kvality, které jsou mu odborníky přisuzovány. Vzniká tak (nezacelitelná?) trhlina mezi současným uměním a pozorovatelem, krize ve vztahu divák – autor, na níž se do jisté míry podílí obě strany. Ať už za to může vizuální přesycenost pozorovatele, která nahrává pouze povrchnímu prožitku, nebo komplikované kódování uměleckého záměru do formy díla, jehož následná explikace je insidery považována za poklesek.

Umělec, pokud ještě úplně neztratil povědomí o existenci života na druhém břehu propasti a stále trochu přemýšlí o běžném „nezasvěceném“ pozorovateli, se dostává mezi dva pomyslné mlýnské kameny. Jedním kamenem je názor odborné veřejnosti a druhým je tíha odpovědnosti vůči divákovi zvenčí a komunikace s ním. V současné době jsme mnohdy svědky rezignace na tlak ze strany neodborné veřejnosti, která jen způsobuje další zvětšování (nezacelitelné?) trhliny. Tlak postupně upadá, houževnatý divák se buď obrní trpělivostí a vlastní pílí se prodere na druhou stranu do klubu zasvěcenců, nebo jako velká většina neodborné veřejnosti po několika nezdarech svou snahu o pochopení vzdá.

Umělec prospektivně odpovídá za to, že jeho dílo bude mluvit s divákem a měl by nést tíhu odpovědnosti – nemyslím nikterak veřejně, spíše sám v sobě – za nezdařenou komunikaci, zejména pokud jeho dílo aspiruje na akcentování zásadních a aktuálních témat doby.

Přičteme-li všechny hrozby a krize, které dnes obcházejí po globalizovaném světě, je navíc úkolem současného umělce tyto otázky rozebírat a veřejně o nich mluvit. V momentě, kdy čelíme hluboké klimatické krizi a všem jejím důsledkům, je umělcovou morální povinností použít veškeré své vyjadřovací prostředky a skrze svá díla na tento vývoj upozorňovat. Všechnu hrdost stranou – je na umělcově odpovědnosti, aby dílo dostatečným způsobem s divákem daný problém komunikovalo. Je na galerijním provozu, aby díla adekvátně vysvětloval a aby napnul veškeré síly k obnově vztahu s odrazeným návštěvníkem. Existenciální problémy, které celé planetě z lidského jednání plynou, jsou tak závažné, že nevyužití jakéhokoli prostředku je fatální prohrou uvědomělého jedince.

O brněnské výstavě Marty Fišerové, která se konala v roce 2017, jsme psali zde.