Jací jsme to divní milenci, navzájem si sajem invenci

Pohled do instalace. Foto Petr Kovář Pohled do instalace. Foto Petr Kovář Pohled do instalace. Foto Petr Kovář Pohled do instalace. Foto Petr Kovář Pohled do instalace. Foto Petr Kovář

Umělecké páry jsou úkazem nevýjimečným, ale umělecká trojrodina už se tak často nevidí, zvláště když její členové, i vzájemnými dobrými vztahy, spoluurčují podstatné dění ve společnosti. V pátek byla v Humpolci otevřena (a od pondělí dočasně uzavřena) výstava Nejedna rodina: Jirousovi, Padrtovi, Ságlovi.

„Funus byl pana Reynka / Básníci se svící chodili na ofěru // Tenkrát jsem ztrácel Věru / a miloval se s Danou / vdanou // Se svící za oltář / šel Jiří Kolář // Někde tam stál / i Bedřich Fučík / a Juliana / žena moje příští // Už se mi všechno v jedné tříšti / v jediný slévá hřích // Hosana,“ naznačuje Ivan Martin Jirous propletenec nejen vysočinských vztahů, které o čtyřicet let později v jediný sleje „rodokmen“ trojice kurátorek v humpolecké 8smičce. Jirousovi, Padrtovi, Ságlovi je pro 8smičku výstava na jednu stranu příznačná svým zaměřením na Vysočinu, jíž se každý rok jedním projektem rozhodla věnovat, na druhou stranu se charakteru výstav zpěčuje svým historiografickým záběrem – do galerie tentokrát neprosakuje jen muzejní řád, případně obvyklé didaktické vedení, ale závan až z archivů; vůně žloutnoucích strojopisů, šedesátková typografie, vitríny a kartotéky, někdejší řečová dikce z digitalizovaných magnetofonových pásků.

Ambice výstavou propojit propojené aktivity sedmi osobností ani neslibovala klasickou vizuální podívanou jednoduše proto, že dominantou třech z nich je psané slovo. Přesto v divákovi roste skrytý „obraz vztahů“, který touží dokreslovat dalšími průhledy. Tato „průhlednost“ pak umožňuje nejen neoddělovat uměle umělecké disciplíny, ale vnímat silněji jejich význam a vzájemnost.

Kurátorkám se daří ladně přiblížit tuto (ne)jednu rodinu bezmála jako Forresta Gumpa, Stoletého staříka nebo Járu Cimrmana, tedy když ne jako zřídlo všech podstatných dějů, tedy jako jejich aktivní účastníky. Jiří Padrta je redaktorem a posléze šéfredaktorem Výtvarné práce (časopisu zaměřeného na nejsoučasnější projevy umění, především v mimořádném záběru souvislostí domácí a světové scény). Kromě toho, že je jedním z tvůrců legendární výstavy Nová citlivost v brněnském Domě umění (1968), která zhodnocovala abstraktní konstruktivistické tendence šedesátých let, má zásluhu na tom, že bratranec Ivan Martin Jirous studoval dějiny umění. Jeho žena Ludmila Padrtová, coby autodidaktka, se od padesátých let věnuje abstraktní malbě, přestože byla téměř zapomenuta, stojí tak s Vladimírem Boudníkem mezi prvními tvůrci poválečné abstrakce. Zorka Ságlová, Jirousova sestra, průkopnicky převádí aktuální geometrickou abstrakci do happeningů a landartových akcí, v nichž se coby aktéři objevují členové undergroundových hudebních skupin The Primitives Group a The Plastic People of the Universe. Jiří Ságl tyto akce dokumentuje. Věra Jirousová a Ivan Martin Jirous, oba básníci a kunsthistorici (podíleli se na znovuobjevení grafika a básníka Bohuslava Reynka), byli s Plastiky úzce propojeni, ale patřili též k zásadnímu uskupení Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Jejich aktivity provázel vzdor proti diktovanému (zlo)řádu společnosti a Jirous si za ně odseděl osm a půl roku ve vězení. Na konci expozice chroptí dobový záznam rozhlasového vysílání věnovaný procesu s členy The Plastic People of the Universe, který nepřímo podnítil založení Charty 77.

Koncepce výstavy nicméně uniká jakékoli hrdinské příběhovosti, neklade věnce, nepřipíná metály, civilně pojmenovává především odborné souvislosti, jimiž sem tam prokmitne rodinná blízkost. Jako ve vystavených dopisech, pokusu naladit atmosféru pražského bytu Pod Zvonařkou, nebo ve vystaveném portrétu Věry Vařilové (Jirousové) od Bohuslava Reynka. A nad tím vším, nebo uvnitř toho, se vznáší obraz ptáka. Mladí Jirousovi vychovali volavku, která s nimi žila v bytě, než ji patrně příslušník státní bezpečnosti nakopnul při domovní prohlídce. Její stopy vedou dětského diváka galerií k animačním úkolům. Ale propojení můžeme nacházet četná – kromě notorického symbolu svobody odkazuje třeba ke spolupráci tvůrčího kolektivu (Jirousovi a Ságlovi) s The Primitives Group na výtvarném doprovodu jejich koncertů (Bird Feast, 1969), na Magorovy Labutí písně, Reynkův Odlet vlaštovek, Ságlovy fotografie vlaštovek jako not na osnově, jež se chystali zhudebnit Plastici…

Výstavou lze příjemně bloumat, opakovaně se vracet, nahlížet do článků ve Výtvarné práci a dopisů, číst si básně, poslouchat vzpomínky. Ale lze si také klást i otázku, jak v galerijní expozici přiblížit „expozici“ svobodomyslného života (ve vitrínce?), jaký rozměr tu má mít „výtvarná akce“ (pouze fotodokument?) nebo jakou formou lze zpřístupnit dobový étos The Primitives Group a Plastiků. V recenzích se neradí, ale nechtělo by to víc křižovnického humoru bez vtipu? V něčem diváka napálit? Zesměšnit vážnost prezentace? V pokusu interpretovat emoci je vždy obrovský kus lákavého a současně ošidného a potenciálně deformujícího historický obraz „hraním si na“. Možná je to spíše prostor pro doprovodný program. Ale v náhlém zření si též představuji, jak si tu „Magor“ Jirous prohlíží chodbu svých básní a odtrhává je ze štosů, jako by to byl telefonní kontakt na prodejce něčeho, o co má zájem… a přemýšlím, jestli to vlastně není už trochu ono.

Jako obvykle by obrazům prospělo plnější rozptýlené světlo a jako obvykle výstavu dotvářejí vynikající tiskoviny. V 8smičce mají smysl pro smysl i ve zcela nesmyslném detailu – takže tento přestává být detailem a stává se významovou součástí smysluplného celku.

A tak zatímco v jihlavské Oblastní galerii Vysočiny končí výstava převážně grafických prací spojených s mýty ověnčeným staroříšským nakladatelstvím Josefa Floriana, v humpolecké 8smičce přirozeně navazuje generace další, a nejen tím, že Magor si vzal Florianovu vnučku, ale ve vydařeném úsilí po dobrém díle. „A kdyby nám všechno vzali a všechno kolem se posralo, zůstaneme si dycky eště sami pro sebe. Mně osobně to úplně stačí a víc si nepřeju. To ostatní je přepych navíc, kterej když bude, tak bude a když ne, tak ne.“ (Jiří Padrta své ženě)

Nejedna rodina: Jirousovi, Padrtovi, Ságlovi, kurátorky: Lenka Dolanová, Marianna Placáková, Marika Svobodová, Zóna pro umění 8smička, Humpolec, 10. října 2020 – 7. února 2021

Titulek je citací básně Ivana Martina Jirouse