Kdo koho ruší
Domácí (post-)kovidový workshop – trénink trpělivosti, vynalézavosti a dechových cvičení. Na konci určitě je nějaké světlo…
Děti jsou spolu v pokoji. Vítek si počítá domácí úkol, Johanka si staví ze stavebnice. Pořád tam slyším nějaké diskuze a Vítkovo prozpěvování, ač jsem mu už rázně vyčinila, že má být ticho a konečně už dokončit ten úkol!
Logicky tedy předpokládám viníka: „Johanko, neruš Vítka!“ volám přes zavřené dveře.
Vítek mi odpovídá svou typickou pravdomluvností: „Johanka mě neruší!! Já ruším ji!!!“
Dveře se najednou otevřou a nespravedlivě nařčená Johanka mi vysvětluje: „Já Vítka neruším, to on ruší mě.“
Musím se jí omluvit. Jak jen mě taková nepravděpodobnost mohla napadnout… Jdu se přesvědčit. Johanka si opravdu sestavuje z barevných dílků nějaký útvar.
„Hezky to děláš, Johanko, promiň. A proč ji ty rušíš, Víťo?! Máš dělat jen svůj úkol a nic jiného!! Už toho mám dost!!!“
Vítek mi opět se svou typickou pravdomluvností odpoví: „Já jí nabízím různé obchodní nabídky a ona je pořád tvrdošíjně odmítá.“ Je vidět, že Vítek už je myšlenkami venku na zahradě a spřádá své vojenské či jaké strategie na hru venku…
Ač mi to dítě odpovědělo na mou otázku, zaburácím: „To mě vůbec nezajímá!! Dodělej si ten úkol, ať už to máš hotové!!!“ Opět zavírám dveře a toužím už po klidu.
Dopoledne online výuky, odpoledne domácí úkoly, přitom stále nejsem po nemoci v kondici, a ještě můžu být ráda, že díky pracovní neschopnosti nemusím řešit žádné své pracovní povinnosti. Světlo na konci tunelu zatím není vidět, to už spíš uvidíme světlo Betlémské… Klobouk dolů před všemi rodiči, kteří musí zároveň řešit i svou práci, a před učiteli, kteří vedle školy ještě řeší své děti, a před všemi dohromady, že to zvládají společně se svým ostatním fungováním, aniž by ublížili sobě či někomu ze svého okolí… Je to trénink trpělivosti, vynalézavosti a dechových cvičení pro nás všechny. Za běžných okolností byste za takový workshop draze zaplatili. Teď tady takový výcvik relativně (!) zadarmo máme všichni. Relativně (!) bez výjimek povinně. Děkujeme za ty dary. Zní to uštěpačně, ale já fakt děkuju. Že to dáváme, že jsme toho schopni, že spolu všichni zvládáme přátelsky komunikovat a vycházet, že si pomáháme… A že se potom někdy zase docela obyčejně budeme moci setkat zase někde u čaje či kávy nebo při nějaké pěkné kulturní akci… Věřme, že do té doby těch Betlémských světel neuvidíme zas až tak moc…
Další příhody a postřehy ze života s Johankou a Vítkem najdete na blogu Ivany Jonové Mami, napiš knížku.