ANEŽKA KOVALOVÁ: TICHO TĚCHTO VĚCÍ

Kruh pod oknem sytě temněl za deště, oslnivě zbělel s prvním sněhem…

Grafiky a kresby Anežky Kovalové vnímám odjakživa jako vizuální básně. Souzním s jejich rytmem, obdivuji se zkratkám z rodu haiku, nechávám se oslovit tím, co je za obrazem, co ho přesahuje… Drobné vykladačské, reflexivní, neokázalé, hledačské texty, které napsala v průběhu mnoha prošlých let, mě v mém vidění utvrzují. Mluví o věcech, které mě zajímají, které radostně sdílím. Skrze bílou se prodírám k černé a skrze černou zase k bílé. Vidím samotu země ve tváři mohutného býka.

Petr Čermáček

Anežka Kovalová - Kopec

Co pokouším se – nesouvisle a tápavě – formulovat malováním či kreslením, už teprve neovládám slovy. Snad by to měla být báseň o strohém prostoru místnosti a o jistotě jejích bílých zdí a o jistotě stolu a podlahy a věcí. O tichu, zůstávajícím po člověku, který odtud před chvílí odešel. A měla by otevřít dveře do krajiny, která zalehla by člověka omamnou tíží pra-Země a pra-Času. Přítomností nočního kopce, tmavého mraku či spadlého jablka. Zvukem vody protékající korunami podzimních stromů. A měla by být o člověku, který vším prochází a jehož největším bohatstvím je vědomí tajemství tohoto všeho.

(k výstavě „Střední věk“ v Domě U Kamenného zvonu v Praze v dubnu 1989)

 

Kreslením se skrze bílou prodírám k černé a skrze černou zase k bílé, až se zdá, že oba protipóly znějí jako fuga ve vlastní ozvěně odstínů a čar. Hledám mezi nimi, co se jako znamení zvolna vynořuje a zase ztrácí. Vracím se oklikami zpět nebo jdu opačným směrem, zastavuji se, „naslouchám“ očima, doptávám se  – čeho ale? Tak dlouho, dokud ze dna papíru a čar nevyvstane něco, co na úzkém ostří skutečnosti dává v té chvíli jedinou možnou odpověď.

(k výstavě v GVU Litoměřice, 2000)

 

Svůj první kruh jsem uviděla z okna do zahrady: po hromadě spáleného listí zůstalo na zemi místo pokryté stříbřitým popelem. Přitahovalo mne jasným a zároveň měkce nepravidelným vymezením v okolní ploše jako znamení zvláštního významu. Denně jsem pak pozorovala jeho proměny v čase. Kruh pod oknem sytě temněl za deště, oslnivě zbělel s prvním sněhem v ještě zelené trávě kolem. Ta jej v létě nesměle prorůstala, až se zvolna vytrácel, aby se na podzim znovu rozsvítil řeřavým popelem v dohasínajícím dni.

(duben 2009)

 

Nad stolem visí srpek měsíce. Tmou za oknem prolétá velký pták. Silnice mezi kolmými stěnami topolové aleje. Ve dveřích strom. Ve dveřích někdo. Dům v prázdné krajině. Nad vysokou zdí bílý oblak. Uvnitř sedí za stolem anděl. Žebřík opřený o stín stromu. Žebřík opřený o nebe. Samota země ve tváři mohutného býka. Okno a podlaha v šeru místnosti. Černočerné plynutí zimního potoka. Po laně mezi nebem a zemí kráčí člověk. Stohy v polích. Ve sněhu tmavý kruh po spáleném listí. Anděl zvěstující Marii, zastavený čas mezi nimi. Ticho za vším. Traklův „...stříbrný hlas větru na síni“.

(k výstavě v GJJ, listopad 2014)

 

Anežka Kovalová se narodila v roce 1949, žije v Sobotíně. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Karla Součka a Jiřího Johna. Své výtvarné práce vystavuje opakovaně od roku 1978, nejčastěji společně se svým mužem Miroslavem Kovalem. Ilustrovala Severomoravské pověsti a zkazky Bohuslava Indry, Zánik samoty Berhof Vladimíra Körnera a hned několik básnických knih – Ondřeje Fibicha, Martina J. Stöhra, Pavla Kolmačky, Jaroslava Seiferta či Ilany Shmueli. Spolu se svým mužem ilustrovala také antologii Krátká báseň sestavenou Zdeňkem Volfem. Zde publikované texty vyjdou knižně v prosinci v nakladatelství Adolescent – kauer.cz/adolescent/.

 

Anežka Kovalová - Židle