Přečteno

Obrázek nebo fotografie#30263 Obrázek nebo fotografie#30264 Obrázek nebo fotografie#30265

Nová sbírka Slavomíra Kudláčka Nepatřit nikomu (Dauphin, 2020) přirozeně navazuje na předchozí básnické knihy, ostatně zahrnuje texty nejen zcela nové, ale také z prvního desetiletí tohoto století a z devadesátých let století minulého (dopisy v závěrečném oddíle Čekání v lese). Básně Slavomíra Kudláčka patří k těm, které mě nikdy nezklamou, a to z mnoha důvodů: cítím z nich spříznění s vlastní poetikou i pohledem na svět, slyším z nich poetiku, modus operandi oblíbených amerických básníků (neokázalým, invenčním přirozeným vztahováním se k přírodnímu dění, krajině), je mi blízké jejich zajíkavé tempo, přecházející z běhu do tichého zastavení. Ve zlatém tichu rána, / o kterém před tím někteří / bájili 1000 let v předpovědích, / ale my se v něm ocitli / prvně a naposledy. V Kudláčkových textech se čas geologický protíná s časem osobním, jednotlivé vrstvy se vzájemně vysvětlují i relativizují, subjektivní a objektivní je zvrásněno imaginací – Kudláčkovy obrazy jsou jako dva havrani na prahu léta, jako dva nemytí a nečesaní horalé, jako dva zkušení a nenasytní vlci; něžné obrazy střídá nekompromisní konfrontace se současným světem či se sebou samým, svými chybami, s prchajícím Kairosem. Čas mlčení // Čas na otevření nových štol starými / nástroji vůle a svědomí se zúžil / do pár hodin. Schovám tam všechno / na samý dosah zemních sil, / abych to ukryl před rabujícími kmeny, / ale když vyjdu ráno na světlo, / bude to znovu všude. Potok si mumlá / a ptáci na olších a sasanky pod nimi / se mi dívají do očí, a já je nevidím. / Brzy to postihne celou zem, / ze které… moře odešlo, jako by / tady vůbec nebylo, jenom v pískovci / zvadlých soch na jezuitské ranveji / po něm zůstaly úlomky ústřic. / Kůže zprůsvitněla a bylo vidět / až dovnitř skleněného těla, / slepě se dívám, jak v něm fungují / sny a membrány a vakuoly, zírám, / jak v něm vymírají minuty a dny… / a jak se ticho mění v odpovědi. / Neřeknu nic a nikomu. / Všechen čas spotřebuji na mlčení.


Je-li východiskem básnické knihy předem vymezený koncept, může otevřít cesty, souvislosti, asociace, které by jinak zůstaly mimo pozornost autora, ale stejně tak se tento vytyčený půdorys může plně vykreslit v několika básních a další mohou být jen rozmělňováním či vršením variací. Koncept Marty Veselé Jirousové ve sbírce Zahrada (Host, 2019) je zřejmý: každý text je věnován konkrétnímu člověku a rostlině a předeslán citátem z žalmu. Sbírka tak vlastně je, symbolicky řečeno, trojjedinou zahradou: nejen zahradou stromů a bylin, ale také zahradou blízkých lidských bytostí a zahradou Písma. Vždycky jsi byla tak hrdá / se svojí vznešenou chůzí / jako bys přišla z jiného světa // Až komisař Wallander prolomil ledy / a my začaly společně / navíjet nitku přátelství // Vždycky se malinko chvěju / když si odemykám dveře / a vstupuju na to území / kterému rozumíme jen my dvě / a možná ještě Li a Cormoran Strike / kterého jsi konečně / vzala na milost // Beru do dlaní tvé sametové listy, divizno / a přeji ti zdraví (Divizna velkokvětá [Verbascum densiflorum] Karle Florianové). Ztotožnění blízkého člověka s konkrétní rostlinou je z celého konceptu pro mne to nejsilnější, je mentálním i emočním hybatelem básní.

Čtení Zahrady vyžaduje přijmout přímočarou vztahovost textů a jejich formální i jazykovou prostotu, přijmout tu a tam se vyskytující ostentativní rýmy (kůže / muže / růže), nechat se oslovit vztahem, demlovským dialogem, přijmout svědectví. Pokud tak čtenář učiní, bude číst s radostí a porozuměním a ke knize se vracet. Pokud se mu do tohoto vnitřního nastavení ať z toho či onoho důvodu nepodaří vklouznout, pak bude možná mít pochybnosti: bude postrádat větší intenzitu jazyka a obrazů, prolomení, přesah vymezeného konceptu… To ovšem zkrátka je úskalí textů tohoto ustrojení, ale jak se píše na záložce knihy: Ti, kdo chtěli rozumět, pochopili.

 

Spisovatel se v běloruské situaci musí angažovat pořád. Vyplývá to z toho, že podstatou kultury je vzdorovat útlaku… říká Max Ščur ve výborném rozhovoru v Tvaru 18/2020. Mít otevřený realistický pohled na situaci Běloruska i na sebe sama, to rozhodně není samozřejmost. Já jsem si dlouho myslel, že jsem literární kosmopolita, až mi nedávno došlo, že jsem literární bezdomovec. Chci být doma všude, a nakonec nejsem nikde. Potěšilo mne, že je rozhovor doprovázen básněmi, a to jak vlastními, tak dalších autorů, které Max Ščur vybral. Některé z nich jsou silné spíše svou bezprostředností, osobní, bolestnou reakcí než literární působivostí, ale to je zcela pochopitelné, a navíc jich je menšina. O údernosti krátkosti, je-li přesná a nápaditá, jsem již v Přečtenu psal. Sova v zajetí / ztělesňuje všechny sovy / Já Bělorusy. Nebo: Přepisuji / adresy politických vězňů: / klasická tanka. Obě haiku Maxe Ščura jsou pro mě přímým zásahem, který předčí dlouhé litanie. Náhlý záblesk, který nasvítí realitu oslnivě bolavě bílým světlem… Zdálo se mi // Tma, naprostá, nepřekonatelná tma. / Natahuji tam ruku, abych něco zkusila nahmatat, / A narazím na ruce, ruce, / A někdo mi stiskne ruku (bezejmenná báseň Věry Žybulové).

Osobitý pohled má Max Ščur i na situaci koronavirového domácího ústraní: vidí v něm příležitost redukovat shon, zkusit pochopit sebe a svět kolem. Koronavirus zrušil kapitalismus // konečně je znovu vidět příroda / nablízko jako v dětství / u každé kaluže žasnu nad její pestrostí // kachny zatahují hlavy do ramen / jako boxeři // na prázdné louce páníček s bílým psem / proti páníčkovi s černým / jako šachoví králové s koňmi // starý strom napůl rozepnul kůru / aby mohl vydechnout // na schodech kapky / deště v Praze / krve v Minsku (Koronní svědek).

 

V čase, kdy nelze chodit na výstavy reálné, nezbývá než navštěvovat virtuální. Pravidelně sleduji web Marie Muravski www.mariemuravski.works (z kterého jsou i tři kresby v záhlaví). Její bezeslovné emocionální příběhy, v nichž prolínají sny, metafory, mne nikdy nezklamou. Komiksová haiku, něžně kruté mýty, mlčenlivé balady. Nezaměnitelně křehký rukopis a skvělé nápady. Podstatná témata: samota, touha po sdílení, pochopení.

 

I literární ceny se v tomto čase odehrávají digitálně. Drážďanskou cenu lyriky letos obdržel Christoph Wenzel. Stojí za to se podívat na video s vítěznými básněmi (německy je uslyšíte, česky uvidíte), neboť jsou opravdu výborné: https://www.dresdner-lyrikpreis.org/videos. Sedmičlennou porotu přesvědčil básněmi, jež se věnují „zvukově přesvědčivé vlastivědě […] v ironickém duchu, ve kterém zaznívá melancholie i vzdálenost současně“, sdělila zástupkyně poroty Anja Utler. Je to trefná charakteristika, tedy si ji půjčuji.