Počteníčko: Město se probouzí

Obrázek nebo fotografie#30697

Praha za svítání očima zuřivého reportéra Egona Erwina Kische.

Už je zase den. Zaznamenáváme tento fakt, když se zavřou dveře a jsme na ulici. Uvnitř hrají na rozloučenou cikáni pochod Rákocziho, avšak vzrušující zvuky cimbálů znějí venku už ztlumeně a ztratily v ranním vzduchu svůj fascinující účinek. Člověku jde mráz po těle, zapíná si kabát, zapaluje si poslední „princesku“, dopálený na slunce, které už zase vyšlo nad vysočanský obzor, dříve, než je člověk doma v posteli. Proklínáme ďábelskou rafinovanost majitelů nočních podniků, kteří nedávají do místností, jinak marnotratně vypravených, žádné hodiny. Člověk posílá ke všem čertům víno, zpěv, ženy, a nakonec i sebe. U Špinků se zastavíme. První elektriky přijíždějí z remíz, a to rychle. Ale podle zkušenosti tempo stále víc opadá a teprve o jedenácté večer na cestě do remízy mají vozy zase ranní rychlost. Z obrovských mračen prachu nahoře na Václaváku, která věští příchod zdravotnického božstva Hygieiy, vynořuje se mocný zástup pražských metařů s odznakem jejich moci, koštětem. Jinak je liduprázdné toto náměstí, chlouba Pražáků, poněvadž se na něm vyvíjí a rozvíjí velkoměstský ruch. Také velkokavárna „Kandelábr“ už nestojí u Špinků, přesně ve čtyři hodiny přesídlila čajovna na kolečkách k Městské spořitelně, kde se podává horký ranní nápoj hokynářům, povozníkům a jejich pomocníkům a&nbsp ;statným tržním strážníkům. Také stanoviště drožek osiřelo. Jenom strážník tu mrzutě stojí, ve dne v noci ve strašné touze po nějakém zločinci, nebo ještě v daleko strašnější touze po vystřídání. Z nočních lokálů doznívá hudba. Přejde starý Fiala ve starém, ošumělém haveloku, noční prorok povětrnosti. Za dva krejcary předpovídá hostům nejkrásnější počasí a za tři krejcary to dává dokonce písemně; jeho chloubou je, že předpověděl srážku Halleyovy komety se zemí a její zkázu právě tak určitě jako hvězdárna Harvardské univerzity.

Tamhle v jedné vinárně na horním Novém Městě hraje hostům k tanci stará žena ve staré hedvábné mantile, která asi také kdysi viděla lepší noci; musí se starat o rodinu v nejistotě, bude-li stačit noční výdělek, ale nesmí dát na sobě znát svoje starosti a naopak s plnou vervou musí hrát stále znovu a znovu na žádost nějakého odpoutaného šosáka jásavou písničku muže, jehož milenka již od počátku týdne nosí boty á la Madame Angot:

Má milá má angotperka, haraťuťuťu,

už je nosí od pondělka, haraťuťuťu…

Za to dostane pokaždé od marnotratného hosta sklenku šampaňského vína, aniž má z toho procenta.

Tamhle utíká poklusem nějaký jednoročák. Ještě před třemi hodinami viděli jsme ho tancovat v „Gogo“. Ale jaká změna! Uprostřed všeho lesku a pozlátka měl lesklé lakýrky, elegantní, světlemodré kalhoty s páskem tmavomodrý kabát s vysokým límcem a třpytícími se hvězdičkami a čepici  – sama dokonalost proti předpisu. Teď však pobledl třpyt hvězdiček, zašel lesk lakýrek, límec se scvrkl, čepice je dokonalý předpis, uniforma pozbyla pestrosti a je šedá, nudná jako ranní mlha a jako prach, který se v hustých kotoučích valí pod košťaty metařů. A pohled Marsova panoše, který ve dvě hodiny v noci zářil vítězně a pyšně, je unavený a nenávistný, jak jen může býti pohled vojáka, který po prohýřené noci spěchá k execírce na Sandberg a potká kumpána, který jde klidně spát. Tamhle jde starý Lederer, bývalý detektivní inspektor, nyní už dávno na odpočinku. Čtyřicet let slídil jako pavouk, pátral a stopoval,  – teď už nemůže odvyknout nočnímu bdění a prochodí celou noc. Valeska, „direktorka“ Moulin Rouge, jede domů. Hned za kočárem hrčí ulicemi těžký povoz; cidiči kanálů skončili svou noční nádeničinu.

Je hodina střídání směn. Část města jde spát, část se probouzí. Ještě je dost času k snídani a už je vidět na ulicích starost o oběd. Dlouhý řetěz venkovských povozů s drůbeží. Vozíky, do kterých jsou zapřaženi psi, plné okurek, ohromné košatiny s hlávkovým zelím a salátem, bílé vozy parních mlékáren, sedláci s trakaři a kárami zeleniny, staré báby s houbami, jahodami a jinými lesními plody chvátají na Staré Město. Přinášejí „břichu Prahy“ své obětní dary. Ženy, které od večera spaly pod podloubím Uhelného trhu schoulené nebo natažené na dlažbě, staví se podél chodníku za košíky, ve kterých je ovoce nebo houby. Hledí odbýt zboží od čtyř do sedmi ráno, poněvadž v té době se neplatí tržní poplatek. Proto je v těchto třech hodinách zboží lacinější, chudé proletářské ženy, bohatí obchodníci zeleninou a ještě bohatší překupníci nakupují teď potřebné věci.

Egon Erwin Kisch: Spisy. Pokrok, Praha, 1928.

E. E. Kisch byl autorem širokého záběru, který se zabýval nejen mapováním velkoměstského polosvěta, ale také otázkami kulturními a politickými: https://www.kulturni-noviny.cz/permalink/16872