Poslední loučení a poděkování KN roku 2020: Kim Ki-duk, Jiří Štyrský, Jiří Hálek, Sváťa Karásek

Ki Ki.duk, Jiří Štyrský, Jiiří Hálek, Sváťa Karásek. Foto: Tomáš Koloc (2) a archiv (1, 3, 4). Design: Jaroslav Svoboda. Kim Ki-duk. Jiří Štyrský. Jiří Hálek. Sváťa Karásek.

Tento rok byl rokem loučení. Odešel popularizátor poezie a objevitel básníka Václava Hraběte Mirek Kovářík, básník Petr Král, herci Miloš Nesvadba a Jan Skopeček, z herců i představitel filmového Limonádového Joa Karel Fiala a 40 let po Janu Werichovi i jeho partner z filmu Žiješ jenom dvakrát Sean Connery, režisér a herec Jiří Menzel, etnolog a spisovatel Miloslav Stingl, který v době, kdy se mínilo, že indiáni v Karibiku jsou stovky let vyhubeni, objevil na Kubě indiánský kmen Yateras, novinářky Kamila Moučková a Tereza Spencerová, z nichž první byla z oficiálních médií vyloučena za minulého, druhá za tohoto režimu, z hudebníků nejstarší světový primáš 106letý František Hamada, světový jazzman Jan Konopásek a autor hudby dětství mé generace Vadim Petrov, psycholožka pevného objetí Jiřina Prekopová, i překladatel a vydavatel světové literatury a popularizátor československého filmu Antonín Jaroslav Liehm. Na ně všechny si autoři Kulturních novin stačili rozpomenout soukromě i veřejně v Kulturních novinách (viz odkazy pod jmény odešlých). O čtyřech z posledních adventních nanebevzatých, kteří odešli do dne uzávěrky tohoto čísla, režisérovi Kim Ki-dukovi, antropologovi, cestovateli a několikanásobném respondentovi KN Jiřím Štyrském, herci Jiřím Hálkovi, písničkáři, knězi a chartistovi Sváťovi Karáskovi, přemýšlí autor v úryvcích ze svých deníkových záznamů  – posledních letošních zádušních rozloučeních a poděkováních.

11. PROSINCE: O (NEJEN KIM KI-DUKOVĚ) KREVNÍ SKUPINĚ

Člověk, kterého celý život baví ponořovat se do skrytých vztahů dějin časem přijde i na to, že jsou země, které  – ačkoli spolu zeměpisně, kulturně ani dějinně nijak zvlášť nesouvisí  – spolu mají podivný osudový vztah. Teprve poté, co jsem viděl hru Zoltána Egressyho Portugálie, z níž jsem zjistil, že pro Maďary je Portugalsko něco jako ztělesnění ráje, jsem si vzpomněl, že jak poslední (vyhnaný) uherský král Karel, tak ten, kdo ho vyhnal, jeho regent Horthy, nakonec skončili v exilu v Portugalsku  – ač každý po jiné válce a s rozestupem 22 let…

Od té doby, co jsem před pár lety objevil nástupce Vysockého, mluvčího ruských 80. let Viktora Coje, kterého jsem v době jeho života neznal, poslouchám jeho písničky, v nichž  – a dokonce i v jeho sagvan-tofiovském asijském vzezření  – cítím něco z omamných pocitů svého dětství v době perestrojkového tání. Coj, syn člena komunity ruských Korejců Korjo-saram (ale pokládaný jak jižními, tak i obeznámenými severními i jinde ve světě žijícími Korejci za vůbec největšího korejského autora i interpreta písní), zemřel přesně před třiceti lety při autonehodě po nahrávání své desky v tehdy ještě sovětském Lotyšsku. Když jsem se dozvěděl, že nejslavnější (jiho)korejský režisér Kim Ki-duk (1960 - 2020) zemřel před týdnem taktéž během návštěvy Lotyšska, kde se chystal zakoupit dům, zažil jsem ten pocit spřízněnosti podruhé…

Maďarsko  – Portugalsko, Korea  – Lotyšsko.

Co je to, co pojí některé země navzájem tak vzdálené?

Možná je to něco jako společná krevní skupina

15. PROSINCE: JIŘÍ ŠTYRSKÝ  – „JSME JEDNÉ KRVE, TY I JÁ“

Zemřel Jiří Štyrský (1937 - 2020), jeden z největších učitelů mého života, které bych spočítal na prstech jedné ruky. Jeho výjimečnost se projevila už během první hodiny politické geografie, kterou nás učil na vysoké škole. Řekl: „Vy, kdo jste se sem dostali, už máte určitou úroveň, a proto s vámi budu jednat ne jako se studenty, ale jako s kolegy.“ Jeho dar, těžko logicky definovatelná síla, spojující lidi, se projevila už v té první hodině, během níž mě spojil s mým pozdějším nejlepším přítelem Jardou Svobodou.  Docent Štyrský učil jediným způsobem, jak je to efektivní; názornou a poutavou metodou příhod ze svých cest a ze svých zkušeností. Spolužáci vzpomínali, jak dával kolovat kanibalskou dýku z Bornea, a prkénko, které křovácké ženy v jižní Africe, které mají masitou zadní část těla v pravém úhlu k páteři, na tuto zadní část položí a nosí na ní své děti. Naváděl na knihy nejen doporučením (díky němu se jednou z mých biblí stala kniha Vladimíra Baara Národy na prahu 21. století), ale když viděl vzácného studenta, který je ochoten soustavně číst, knihu mu ze své knihovny nikoli půjčil  – ale daroval. Jsem praktickou ukázkou: mám doma jeho výtisk knihy Zbigniewa Brzezińského Velká šachovnice.

Studoval geografii a biologii pro přírodovědce, poté psychologii a pedagogiku, a nakonec i geologii a antropologii: „…To vzniklo tak, že když jsem se později dostal k partě starších geologů (z nichž někteří dodnes dělají na České geologické službě), a ti když zjistili, že mě učili špičkoví prvorepublikoví kantoři, tak mi řekli: ‚Ty seš vymírající druh! Dva ročníky před tebou a dva po tobě jste studovali biologii a geografii, ale k tomu ještě geologii a antropologii, kdežto před váma a po vás se už všechny tyhle obory studovaly sólo. Musíš to prohloubit a šířit!‘ Měli pravdu, a já jsem si to uvědomil až díky jim! Vždyť nás učil profesor Bouček, geolog a zároveň paleontolog, který byl první doktor věd v republice, a já z příkladu jeho a jemu podobných svých učitelů jako byli profesoři Letošník a Kodym, a z jejich spojení humanitního s přísně přírodním, jako učitel žiju dodnes.“ Kolik takových vzácných vědců-učitelů, kteří spojují humanitní s přísně přírodním a vykládají svůj přírodní předmět pomocí citátů ze Švejka (jako to dělal docent Štyrský), geografů, kteří jsou vlastenci a zároveň světoobčané (mottem JŠ byla věta amerického prezideta Theodora Roosevelta: "Chcete-li poznat evropského gentlemana, jeďte do vídně a navštivte tam vídeňského Čecha.") v dnešní době úzké specializace ještě zbylo? To vše ale vycházelo z jeho vzdělání. Když jsem docentu Štyrskému řekl, že je mým největším učitelem předmětu, který mě od dětství zajímal, etnologie, řekl mi: „… etnologie a etnografie jsou pro mě, zjednodušeně řečeno, třešnička na dortu antropologie. Ale speciálně u geografů a antropologů (ale jistě i u ostatních) pokládám přímé poznání a hledání nějakého lidského panenského prostoru za nezbytnou součást života a vzdělání. Podle mě se bez přímého poznání věda ani nedá nějak důvěryhodně předávat…“ Z předposlední věty – kterou v dnešní době distančních informačních technologií věru těžko zaslechnout…  – jsem udělal titulek našeho třídílného rozhovoru do Kulturních novin. Jiří Štyrský kromě toho, že dokázal hodiny vyprávět o historických a kulturnch souvislostech kteréhokkoli civilizovaného místa na Zeměkouli, vyhledával panenské prostory, jezdil za přírodními a původními národy. Pobýval u jordánských beduínů, u venezuelských indiánů kmene Pémola a yucatanských Mayů, v klášteře v zakázaném území na hranicích Thajska, Barmy a Laosu si pod vedením duchovního mistra na celý zbytek života osvojil zásady buddhistické filosofie, ke které celý svůj život směřoval  – a všude tam se jako pedagog i o prázdninách snažil s sebou vzít i svoje potomky. Když byl na hranících Angoly a Namibie na návštěvě u matriarchálního kmene Himbů, jeho vnučka, které tehdy bylo tehdy třináct, si zapsala do svého cestovního deníku slova jejich náčelnice, o nichž se Jiří Štyrský vyjádřil, že to byla určitě nejdůležitější slova jejího života: „Z peněz se ještě nikdy nikdo nenarodil.“

Díky našemu dlouholetému osobnímu vztahu, který se upevnil především během posledních let, jsem poznal jeho osobní příběh nelehký život syna předčasně odešlého otce, který byl sice hrdý, že pochází ze „čtveráckého východočeského rodu Šveráků“ (což bylo jeho příjmení v prvních letech života), ale po letech strávených se jménem adoptivního otce Chleboun se při sňatku (i jako celoživotní milovník výtvarného umění a zejména partnerky Jindřicha Štyrského malířky Toyen), na žádost svého tchána, malířova bratrance, stal Štyrským. (Než jsem se tuto historii dozvěděl, jeho drobná šilhavost, tolik podobná všem dostupným portrétům slavného malíře, mě nenechávala na pochybách, že je Štyrský nikoli sňatkem, ale rodem.) Byl tak trochu i Forrestem Gumpem, přestrojený za dělníka byl po oupaci v roce 1968 jedním z delegátů okupačního ilegálního 14. sjezdu KSČ (během něhož byl do vedení strany zvolen i pozdější zakladatel Charty a Kulturních novin Jaroslav Šabata) a během vojny, kterou trávil jako geograf-meteorolog na vojenských letištích se na letišti v Pardubicích  ocitl uprostřed státní návštěvy kubánského ministra průmyslu Che Guevary, a jako jediný znalý španělštiny se z minuty na minutu stal jeho překladatelem nejen během prohlídky letiště, ale i během následného večírku. Nejznámější symbol revoluce všech dob pak charakterizoval s typickou lapidární přiléhavostí: „Neexistuje pravděpodobně kontinent, kde by lidi měli takový smysl pro rytmus, jako je jižní Amerika. Ale on ten cit neměl: on na všechno tancoval tango…“

Pár nejsilnějších myšlenek pana docenta na rozloučenou, z pěti rozhovorů, které jsme zdezdezdezde a zde spolu vedli pro Kulturní noviny:

„Já si nemyslím, že multikulturalismus je ideální koncepce. Myslím si, že pokus o porozumění mezi různými kulturami by se měl nazývat interkulturalismus. Tedy ochota obou stran při tom obrovském pohybu po světě respektovat vyzkoušená a ověřená lokální civilizační většinová pravidla. Co tím myslím: Přijedu z Egypta do Rakouska a chci tam pracovat a žít. Co se mnou místní okamžitě podniknou? Musím se naučit německy, musím se naučit základním reáliím, a chci-li být taxikář, musím se naučit místopis města. Pokud si s sebou přináším nějakou víru a tradice (teď to řeknu tvrdě), je to přirozené, ale ty jsou pro můj volný čas. Já žiju v rakouské společnosti. Je třeba, aby mi byla dána na vědomí zásadní informace: Když tě tady potřebujeme, budeme, pokud je to možné, respektovat tvoje náboženská a jiná etnická specifika, ta ale nesmí narazit na běžný způsob existence. Pokud ve tvé kultuře není tradiční vážit si žen v míře, jak je to tradiční u nás, musíš se to doučit. Já když jdu nebo jedu Vídní, tak těch holek v hidžábech potkávám spoustu, i v autech, a nezdá se mi, že by se bály: ani nás, ani svých. A teď jde o to, zda za tuto míru možnosti udržení vlastních tradic a zároveň za rozšířenou míru osobní svobody cítím vděčnost. Což se netýká jen vyznavačů islámu. Ve Vídni je velmi silná obec ortodoxních židů (která do jisté míry nahradila předválečnou sekulární asimilovanou židovskou komunitu zničenou holocaustem, v čele s velikány, jako byli Sigmund Freud, Gustav Mahler a další) a o šábesu tam mohu vidět mnoho mužů v chasidských kloboucích a žen v tradičních sukních, které jsem přes týden viděl v civilu jako taxikáře nebo jak v hokynářství nakupují suroviny na oběd. Jsou to totiž Rakušani volbou. V tom podle mě spočívá celá interkulturní vzájemnost: ve vyvolání pocitu vděčnosti.“

„Čínu skutečně nelze považovat za stát, ale spíš za soustátí (včetně Tibetu, který byl stále jeho součástí, podobně jako to v dějinách bylo s Českým královstvím a Svatou říší římskou). A to soustátí po staletí drží pohromadě a determinuje konfucianistický stáTní duch, který se z našeho pohledu může jevit tak trochu stáDní. Což je v mnoha rozměrech i pozitivní, protože díky tomu se v Číně nejen každá špatná, ale i dobrá myšlenka, která se prosadí, rozšíří v míře, jakou si my v našem prostředí vůbec nedokážeme představit. Moje dcera tam svého času pobyla, dodnes si píše s přáteli, kteří tam žijí, a nemůže uvěřit, jak rychle a masově se tam šíří nejrůznější myšlenky a trendy, aktuálně například ochrana životního prostředí. Tak dnes všichni Číňani jezdí elektromobily, neboť je to ekologické, pijí tolik mléka, že na to nestačí celosvětový export, a protože nejzdravějším zimním sportem je carving, 600 milionů Číňanů nechce lyžovat jinak než s carvingovými lyžemi… A v porovnání se zhruba stejně početnou Indií, která za dvacet let nedokázala dosáhnout toho, aby počet domácností, žijících pod hranicí chudoby, klesl aspoň na polovinu, Čína za stejnou dobu dosáhla snížit předchozí chudobu na jednu třicetinu. Totéž s gramotností, se studiem svých občanů v zahraničí… Nevěřím, že ČLR představuje pro svět riziko z hlediska bezpečnosti. Očividně to jediné, co ji zajímá, je spolupráce za účelem zbohatnutí, které se této zemi daří v opravdu raketové míře. Což s sebou samozřejmě nese stejné průvodní jevy jako každý překotný sociální pohyb: Letoviska celého světa jsou dnes plná čínských turistů, jejichž předkové žili na úrovni nevolníků, zatímco oni zbohatli na úroveň euroamerické střední třídy, jsou vesměs nevkusně postrojení, hluční a učí se, jak s tímto nebývalým blahobytem zacházet. Což bychom ovšem právě my v zrcadle naší historie mohli chápat… Takový ‚sociální úprk‘ s sebou ovšem samozřejmě nese i silná negativa a nelidskosti. Jeden můj známý učí na Univerzitě mezinárodního obchodu a ekonomiky v Pekingu, která sice patří mezi nejprestižnější vysoké školy na světě, ale pro nároky tamního studia se také drží na prvních místech žebříčků kolapsu studentů… Řekl bych, že počet čínských buddhistů je dán nejen tradicí, ale i potřebou se s tím tryskovým peklem nějak vyrovnat. Což buddhismus nabízí. Uvedu příklad: V šíleném provozu asijské metropole do sebe vrazily autobus, ve kterém jsem seděl, a osobní auto, tak, že si vysypaly reflektory. Reflexivně jsem si vybavil, co by následovalo v Praze: mrzutost, hádka, pojištění… Ale tady ne. Oba řidiči vyšli ven, začali se smát, až se plácali do kolen, a když se dostatečně vysmáli, řekli si: Tak jedem dál, škodu si zaplatí každej sám!“

„Když jsem se loučil a odjížděl z jordánské Západní pouště, kam jsem se vydal za beduíny  – kteří k civilizaci samozřejmě přičichnou  – tak jsem měl pocit, že je třeba zaplatit. A jejich ‚podnáčelník‘, který mě měl na starosti, mi zopakoval větu, kterou použil Dumas v Hraběti Monte Christo: ‚My službu poskytujem, ale neprodáváme!‘ Z toho jsem zkameněl jako Lotova žena, dal jsem mu okamžitě svůj nůž, on mi dal ozdobu na krk  – a rozešli jsme se. Podobný příběh: Byli jsme v Thajsku ve Zlatém trojúhelníku na hranicích Thajska, Barmy a Laosu, kam byl dlouho zakázaný přístup kvůli opiu (v té době už to bylo zpacifikované a opium už bylo jen v opiovém muzeu). Seděl jsem tam před recepcí penzionu, holky už si prohlížely, kde budeme bydlet, nade mnou se nakláněl recepční, kolem chodili zaměstnanci nejrůznějšího původu, a najednou mi po kufru běžel gekon. Nádherné zvíře. Vzal jsem si ho na ruku a pak jsem ho opatrně položil na zem. V tu chvíli se výraz recepčního úplně změnil a zakřičel anglicky: ‚Od toho neberte spropitný, ten má rád zvířata!‘ Navštívili jsme tam několik buddhistických klášterů. Támhle mám fotku chlapa v červeném oblečení. Byl to starý pán, a tak jsme se dali do řeči jakousi směsí anglo-francouzštiny, ale spíše vnitřně  – prostě jsme si rozuměli. Pozval jsem ho tam, kde jsme bydleli. Když se rozhlédl po našem pokoji, řekl: ‚Jé, to je věcí, které nepotřebuju!‘ Když jsme se pak po několika dnech loučili, řekl mi větu, kterou když opakuji svým posluchačům, tak přestože se ovládám, zadrhne se mi hlas. Řekl mi: ‚Bratříčku, zbav se lpění.‘ Jakmile jsem to vstřebal, tak mi naskočil Kipling, Kniha džunglí, kde k Mauglímu, kterého vychovali vlci, mluví ten nejstarší vlk, Akéla a snaží se mu vysvětlit, že jednou dokáže vše, co on, slovy: ‚Jsme jedné krve ty i já…‘“

18. PROSINCE: PÁTRÁNÍ PO DĚTSTVÍ „FRÍŠI“ JIŘÍHO HÁLKA

Před odchodem Jiřího Hálka (1930 - 2020) se ale stoprocentně projevila ta moje vlastnost, že jak má někdo z české kultury odejít, začnu na něj myslet. U něj se mi to stalo asi před měsícem, když na YouTube někdo vyvěsil skvělou televizní inscenaci Flotila o Magalhãesově cestě kolem Zeměkoule (co ČST dokázala s minimem prostředků natočit v roce 1986, by už dnes nikdo nedokázal ani za miliony  – určitě ne v České televizi). Jiří Hálek tam hrál astronoma-navigátora výpravy, a polohy jeho zoufalství byly tak hluboké, že jsem si říkal, proč vlastně Jiřímu Hálkovi nikdy nikdo nesvěřil hlavní roli. Inscenace už na YouTube není, ale legendární dostupná kreace z filmu Dobří holubi se vracejí ukazuje jeho možnosti ve stejném žánru. Zároveň se mi ale neustáe vybavovala scéna z mé oblíbené Svatby jako řemen, kde Jiří Hálek jako jeden z ženichů vystřihl zoufalství v opačném gardu: jako komik. 

Včera jsem se díval na na Smočkovo a Sýsovo zfilmované legendární představení z Činoherního klubu Piknik, kde Jiří Hálek hrál jednoho z vojáků, jako vždy nejistou korouhvičku, u níž subtilní vzezření ukazuje na poškozený charakter, a u toho jsem si vzpomněl na řadu rolí Jiřího Hálka, jak komických (jako je třeba geniální kreace staré paní Outěchové ve Smočkově hře Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, kterou bravurně hrál několik desetiletí s tím, že součástí role bylo i nechat sebou tahat po jevišti už v roli mrtvoly, či několika rolí ve hře Hejtman z Kopníku, nebo malých drcených a proto poťouchlých lidiček ve filmech Kdo přichází před půlnocí, Faunovo velmi pozdní odpoledne, Vážení přátelé, ano, ale i ve svěrákovských dílech, včetně legendárních Veselých příhod z natáčení), tak i charakterních a tragických, o nichž jsem mluvil výše (tady mě napadá řada rolí učitelů, odkoukaných nejspíše od jeho bratra Viktora, učitele češtiny a ruštiny na gymnáziu, nicméně ne komických, jako je notoricky známý ředitel střední školy z filmu Marečku, podejte mi pero, ale tragických, počínaje mistrem zednického SOU, kterému kdysi při náročném studijním výkonu zemřel žák a stále je ztuhlý hrůzou  – z dnes už pozapomenutého seriálu Třetí patro, či po tchána z dílu Znásilnění v seriálu Oběti), ale i tragikomických (pan Groves v miniatuře Igora Chauna Sousto).

Na webu se před pár lety objevila informace o vlastním jménu Jiřího Hálka Hugo Frischmann a jeho německé mamince. Napsal jsem o tom na závěr tohoto nekrologu na Facebooku a díky jeho ohlasům od svých přátel-odborníků, především od badatele českého jihu Bernharda Riepla a genealoga Zdeňka Hornera, bylo možné pokrýt nikým jiným publikačně ani mediálně doposud nepokryté bílé místo hercových kořenů a života: od narození až do začátku studia na pražské DAMU:

Dědeček Jiřího Hálka Josef Frischmann byl významným sedlákem a obchodníkem židovského vyznání a německého jazyka v Benešově nad Černou na Českokrumlovsku. V době, kdy Hálkův otec Ing. Rudolf Frischmann byl již vystudovaným chemikem, vyrůstal v rodině se sedmi dětmi jako osmé adoptivní rok i pozdější slavný spisovatele H. G. Adler (1910 – 1988), spolupracovník humanitárního pedagoga Přemysla Pittera, a po své emigraci do Británie předsedy PEN klubu německy píšících spisovatelů v exilu. Ten dokonce z Hálkova tatínka udělal jednu z postav svého nejslavnějšího autobiografického románu Panoráma (za který Adler dostal švýcarskou národní cenu Charlese Veillona). Z ní se dozvídáme, že tatínek Rudolf (v románu Neumann) byl v mládí kritický k místním autoritám (jako byl místní ředitel školy s politickými ambicemi), pro její těžkost se nehodil na zemědělskou práci, ale jako studovaný byl občas přizván jako svědek při koupích nové půdy: "Rudolf je evidentně nejstarším synem (narozen 1895, v roce 1915 student chemie, 16. října 1915 převelen k domobraně, neodveden) pana Frischmanna. Už je inženýrem, ale dosud nebyl zaměstnán, většinou je doma. Rudolf říká, že si špatně nastavili elektřinu, pohání ji naftová turbína, ale olej nikde nedostanete, a není to ani ekonomické, elektřina je příliš drahá. Někteří lidé elektrické světlo nezaváděli, jiní ho používají jen málo a raději kupují petrolej nebo svíčky. Ani pan Frischmann nemá všude elektrické světlo, např. není to nahoře, kde člověk jen spí. Rudi si myslí, že elektřina mohl být zavedena mnohem praktičtěji pomocí vodní energie, ale člověk o tom nepřemýšlel a teď je příliš pozdě. Bude to trvat mnoho let, než bude postavena vodní elektrárna. Starší muži rádi mluví v obchodě s panem Frischmannem, mladší také s Rudolfem nebo Arturem, mnozí chtějí něco dobrého k pití. Rudolf s Arturem obvykle vyrábí vaječný koňak a také rum, a pan Frischmann také miluje slivovici." Dědeček Jiřího Hálka, "starý pan Frischmann", který se narodil 15. prosince 1867, byl 20. listopadu 1942 odtransportován do ghetta v Terezíně, kde za pouhé dva měsíce, 29. ledna 1943 zemřel. (Terezínem prošel i jeho životopisec Adler a později i Osvětimí-Březinkou a Buchenwaldem, prošel i jeho životopisec Adler.) Přes holocaust, který mnohé z nich stál život, žijí Frischmannové/Frišmanové v kraji dodnes, jak mi během telefonického rozhovoru potvrdil synovec Jiřího Hálka Milan Frišman - do ledna letošního roku starosta obce Střítež v okrese Český Krumlov.

Ačkoliv se Hálkův otec Rudolf, mimo jiné v soukromí nadšený malíř, během studií v Praze stal dvojjazyčným, mluvícím německy i česky, po získání práce v Praze se oženil s místní Němkou Idou Laschke, se kterou se ani přes nátlak nacistického režimu nerozvedli, což jemu sice zachránilo život, ale jeho syn Jiří Hálek jako „míšenec prvního stupně“ v červenci 1942 jako jedenáctiletý musel jít do útulku pro židovské míšence ve Spálené ulici. Položidovské děti nesměly být vzdělávány, ale jejich vychovatel, pozdější pedagog DAMU a zakladatel českého moderního loutkářství JUDr. Erik Kolár, je (stejně jako později děti v Terezíně) vychovával skrze recitaci básní a zkoušení divadelních her  – k čemuž silně lnuli jen dva svěřenci, z nichž jedním byl právě pozdější herec Jiří Hálek, tehdy zvaný Fríša. Ze 13 dětí v útulku pak 10 muselo odejít do transportu (a tím i do bezživotí), zůstali jen 3, z nichž jedním byl "Fríša"... Ten se tehdy v divadle zhlédl natolik, že se je později, po gymnáziu (během něhož si syn z původně německy mluvící rodiny změnil jméno podle svého oblíbeného básníka Vítězslava Hálka), rozhodl studovat nejprve obor operní pěvec (z čehož sešlo), a nakonec činoherec - v kterémžto oboru se stal významným československým hercem, který dokonale využil rodinný osud v rolích mučených a manipulovaných malých lidiček. Je zajímavé, že na rozdíl od dalších českých herců, kteří pocházeli z německy mluvících rodin, jako byli Oto Ševčík (vl. jm. Otto  Schefczik), Jindřich Narenta (vl. jm. Heinrich Nahrhaft), Jan Pohan (vl. jm. Kurt Jüstl) nebo Valtr Taub (vl. jm. Walter Taub), kteří své německé jazykové kořeny používali jako příležitostní filmoví i divadelní herci v NDR, SRN či Rakousku. Jiří Hálek za celý život ani v českém filmu nevytvořil jedinou německojazyčnou roli - celý život se věnoval jen tvorbě v češtině. (Je možné, že v jeho volbě sehrál roli i fakt, že povolení k pohostinským angažmá na západě spojeným s návratem a udržením kariéry doma nikdy nebyla zadarmo. Kupřkladu jmenovaný Valtr Taub (publiku asi nejznámější rolí defraudantského prokuristy Hrádka z filmu Smrt černého krále ze série Hříšných lidí města pražského), syn provorepublikového německy mluvícího židovského lídra ČSSD, se sice z doby válečného exilu ve Švédsku velmi blízce znal s poválečnými hlavami SRN a Rakouska, Willym Brandtem a Brunem Kreiským - ale v poválečném státě ve výběru mezi emigrací, ztrátou možnosti doma hrát a možná vězněním, anebo spoluprací, za své styky zaplatil celoživotní vazbou na sovětské a československé tajné služby.)   

P. S. Mýlil jsem se, když jsem psal, že Jiří Hálek nikdy nedostal hlavní roli. Jednu jsem objevil. Podle pravidla, že každý významný herec vedlejších rolí dostane jednu roli hlavní, se Jiří Hálek v roce 1985 (jak jinak než v roli vychovatele mládeže…) stal hlavním hrdinou filmu Vladimíra Drhy Mezek.

20. PROSINCE: JEŽEK SVÁŤA KARÁSEK

Je Advent, kdy nestačím psát nekrology. Sváťa Karásek. Narodil se v roce 1942 těsně po heydrichiádě - a zemřel dnes. Poprvé jsem o něm slyšel, když jsem v létě 2001 trávil své zahraniční zasvěcení mezi dvěma bernskými rodinami svého kamaráda Tindara. Jeho švýcarská tchýně byla v 80. letech zapálenou členkou Amnesty International a se Sváťou, tehdy curyšským evangelickým farářem, spolupracovala. Další, kdo mě na něj navedly, byly česká exulantka ve Švýcarsku a jeho další kolegyně Dana Seidlová (vnučka legendárního J. S. Gutha-Jarkovského a teta našeho kolegy Jiřího Gutha) a moji kamarádi Kateřina Elstnerová a Petr Šístek. Už nevím, který z nich mi půjčil jeho životopis Víno tvé výborné, který mě uchvátil vyprávěním, jak se z ateistického kluka-grázla stal evangelický farář tím, že mu máma do vyhnanství internátního učňáku poslala Bibli. A dalšími silnými obrazy:

Jak studoval u legendárního kněze-socialisty Josefa Lukla Hromádky, který měl na nočním stolku vedle sebe obrázky Krista a Gagarina.

Jak se rozhodl jet do své první farnosti na Sázavě z Prahy proti proudu na kánoi a uprostřed své volby vstoupil do kostela zmáčený a umazaný jako čert  – až starší farnice vykřikly hrůzou.

Nebo o co líp než dnes prožíval Vánoce za minulého režimu, kdy si rodina, aby poslepovala štědrovečerní večeři, rozdělila úlohy, kdo má co sehnat, a večeře pak byla spikleneckým triumfem společného snažení.

A v neposlední řadě, jak se po své vynucené chartistické emigraci rozhodl v Curychu kázat, aniž uměl pořádně německy, což mu přineslo ohromný respekt a přezdívku kněz-básník: Začal totiž kázáním na téma Ježíš je jako orel, jenže nevěděl, že zatímco anglicky je orel Eagle, když použije totéž fonetické slovo v němčině, pak Igel znamená ježek  – a tak byli farníci nadšeni jeho imaginací o Ježíši jako ježkovi.

Ta odvaha pustit se do něčeho, aniž to dokonale umím, mi vždy imponovala (snad že ji sám mám jen v omezené míře). Stála také u zrodu skutečnosti, že farář, který uměl jen tolik akordů, aby zvládl staré americké spirituální písně, se stal písničkářem – neboť naučené tradiční melodie opatřil vlastními texty. Jeho písničky jsem začal poslouchat v reakci na jeden důležitý psychický otřes jako jeho kompenzaci v roce 2008 a nesmírně mi to pomohlo, a víc. U textů, jako je tento, které si to vyzývavě vyřizují se „silnými ve víře“, kteří nakonec, když mají pomoci, neudělají nic, jsem díky svým životním zkušenostem přímo řičel nadšením. Je tomu pár let, co jsem Sváťu Karáska jedinkrát potkal (symbolicky…) na Národní třídě už jako shrbeného starce (je zajímavé, že pár let předtím jsem na stejném místě jako staré pány potkal i jiné mužné idoly: Josefa Škvoreckého a Vladimíra Ráže)  – ale v mých vzpomínkách je to pořád kněz-chuligán, který přijel do své farnosti na kánoi a kritizoval farizeje silné ve víře.

A děkuju mu, že i on se se mnou před svým odchodem přišel rozloučit. Není tomu ani týden, co jsem se na YouTube díval na rozhovor Pavla Tigrida s SK a jeho dcerou na setkání exilových umělců u Charlieho Soukupa ve francouzském Villé.