Anketa 2020 (dokončení)
Co pozoru-hodného jsi četl/a, viděl/a, slyšel/a v roce 2020?
Rostislav Opršal, informatik a básník
Tento rok byl pro mne osobně velmi rušný a nořím se spíše ke kořenům, do antikvariátů, a tak vyzvednu dvě věci. Za prvé Holanovu sbírku Na postupu, která mě zasáhla. Ač V. H. je mému básnickému naturelu vzdálenější, plavba jeho mořem je zážitek, na tuhle palubu se budu vracet. A druhá kniha, která mě vrátila o víc jak padesát let zpátky – Slabikář (J. Hřebejková a kol.), co mě v roce 1968 vítal ve škole. Paráda! R.O.
Antonín Baudyš mladší, astrolog
Asi největší zážitek pro mne letos byla čistota pláží v Polsku, v lokalitě Białogóra. A setkání s kozorohy v pohoří Hochschwab v Alpách.
Erna Dománová, tlumočnice a překladatelka
Pro mne jednoznačně nejkrásnější zážitek tohoto roku – narození třetí vnučky Matyldy.
Yekta Uzunoglu, lékař, překladatel a aktivista
Událostí roku (možná posledních 20 let) je to, že jsem se zamiloval do neuvěřitelné bytosti a štěstí s tím spojené). Knihy, které mne nesmírně potěšily: 1) Sedmero královen od Jaromíra Štětiny, nejen kvůli tomu že píše o naší společné cestě do frontové linie v boji s ISIS, kde jsme tancovali se smrti. Pan Štětina je místem vyprávění. 2) Dřímající peklo od Sarah Thomasové. Sarah Thomasova je pseudonym, autora nesmírně si vážím. Jeden z vzácných „českých“ osobností naší doby. Ještě že jsou lidí kteří píšou a čtou knihy. Přeji vám jeden celý veselý nový rok. Opatrujte se, prosím!
Irena Janečková, novinářka, malířka a restaurátorka
“Mé„ objevy roku 2020: makrofotografie Marcely Kamišové a obrazy Kateřiny Sidonové.
Kacper Kuźnicki, bohemista, výtvarný teoretik a fejetonista KN, Británie
Co jsem slyšel? Album Far FromHome od Hugo Kanta.
Co jsem četl? Bohužel jenom informace o tom, že Polsko se mění v totalitární h…ohrad.
Co jsem viděl? Pěkný dokumentární film SecretsoftheSaqqaraTomb, který ukazuje, že archeologie pořád znamená moc, a ukazuje životy lidí, které jsou důrazně spojené s archeologií.
Radek Čermák, slovenista a sorabista, vedoucí obnovených kurzů lužické srbštiny na FF UK
Událostí roku pro mě byla moje svatba. Jinak si myslím, že bychom měli myslet na všechny ty, kteří dokázali bez dlouhých příprav a školení přesunout své performance do virtuálního světa, ať už jsou to koncerty, divadelní představení nebo třeba výuková pohádka od učitele češtiny mezi Lužickými Srby Jana Breindla.
Marko Ivanović, dirigent a hudební skladatel
Jan Žižka Petra Čorneje (přečetl jsem jedním dechem).
Petr Bolf, informatik, železničář, zasloužilý pracovník pro rozkvět rodného regionu na pomezí ČR a SR
Pro mne jsou hudebním a mystickým objevem roku dvě děvčata ze Slovenska, presne jedno ze Záhorí a druhé od Rusňákov:Ženský projekt Bosonohé Brezy (vznikol z lásky ku koreňom, hudbe, čistému zdroju a jeho spoločnejtvorbe. Darospevyvznikajú a sú inšpirované starými slovanskými jazykmi, z oblasti Slovenska, Ruska, Bieloruska, Ukrajiny, Polska a Srbska). Těžko se hledá jejich tvorba ve virtuálním prostoru, neb jejich hudební dráha teprve začíná. Ale zde jsou nějaké ukázky jejich tvorby.
Ota Nepilý, fotograf a aktivista
1. Černá Hora – pozoruhodné pro mne byly protesty v celé Černé Hoře od začátku roku 2020, kdy většina obyvatel této malé zemičky vyšla do ulic protestovat a konala se dlouhá procesí, kterých se zúčastňovaly desítky a stovky tisíc lidí na podporu pravoslavné církve, které chtěl probruselský prezident sebrat majetek a omezit tím činnost této církve. Lidé byli v ulicích a na cestách dennodenně po dobu snad třech měsíců a začalo to vlastně už pár dnů před Silvestrem 2019. Policisté odmítali proti protestům zasahovat, i když před několika lety tvrdě potlačili politické protesty proti tomuto prezidentovi, který se ve funkci předsedy vlády a prezidenta drží snad už 20 let a má prsty i v ilegálních obchodech. Byl to nejmasovější a nejdelší protest v historii Černé Hory a snad i celé Evropy, kde lidé vycházeli každý den do ulic a na pochody k poutním místům. Protesty zastavil až covid ke konci března a celosvětová karanténa proti koronaviru a strach z pandemie a nákazy. Na svém profilu mám články a videa z těchto událostí od ledna do března 2020.
2. Bolívie a Latinská Amerika – pozoruhodné je to, že stovky a tisíce lékařů začaly v Latinské Americe úspěšně používat oxid chloričitý proti covidu a většina, i vážných případů, se podařila pořešit s ClO2 za 2 až 4 dny a navíc bez jakýkoliv kontraindikací. Také se to skvěle osvědčilo na prevenci proti covidu. Začaly to používat i některé armády a policejní sbory v těchto zemích a i vojenští lékaři potvrzují účinnost a bezpečnost této látky. Bolívie je první země na světě, která si uzákonila používání chlordioxidu pro své občany, jako alternativu proti covidu v mimořádné situaci a dnes tam mají naprosto minimální úmrtnost a nemocnost na covid. A jsou regiony, kde to začali používat dříve a tam už se prakticky Covid nevyskytuje a život se tam vrátil do normálních kolejí. Nazývám to latinsko-americkou chlordioxidovou revolucí, která nabourala celosvětové plány použít Covid k velké geopolitické hře. Lékaři, vědci a politici se sdružili do Světové koalice pro zdraví a život pod názvem COMUSAV. O tom píšu na svém profilu opravdu jen výjimečně, avšak máme skupiny, které se problematikou CDS/ClO2 zabývají podrobně a je v nich celá řada článků a rozhovorů s lékaři a vědci, kteři tuto úžasnou látku začali používat a v Latinské Americe mají pro ni název Žlutá voda nebo třeba Božská molekula, a je doslova vymodlena jejich obyvateli, aby jim pomáhala a chránila jejich zdraví a životy.
Bruno Solařík, překladatel, literát, komentátor, redaktor surrealistické revue Analogon
Nejvíc mě letos – hned vedle Kollárových Národních zpěvánek z let 1834–35 – zaujala osmisvazková Kniha Tisíce a jedné noci, vydaná v letech 1958–1963 v překladu Felixe Tauera. Především na mě zapůsobilo, jak se v celém souboru výslovně a opakovaně zdůrazňuje lidská ŽÍZEŇ PO PŘÍBĚHU, která je často silnější než bezprostřední puzení k činu. Král Šahrijár nejenže odkládá svůj rozsudek smrti nad princeznou Šahrazád, ale nedokáže skrýt svou zvědavost a pořád se jí při jejím vyprávění ptá po způsobu dětí: „A jak to bylo?“ Král Júnán, obviněný mudrcem, že se mu rozsudkem smrti odměňuje „odměnou krokodýla“, nemyslí na nápravu vlastní svévole, ale neprodleně se zeptá: „A jaký je příběh s krokodýlem?“ Mudrc mu musí připomenout, že nad ním už stojí kat s obnaženým mečem: „Nejsem s to, abych ti jej řekl, jsa v tomto stavu.“
Nad příslibem vyprávění ovšem zapomínají lidé i na svou nezáviděníhodnou situaci: když se vezír, usvědčený z pomluvy, dozví, že jeho chování se podobá činu postavy z jakéhosi příběhu, požádá krále o odpuštění, ale hned vzápětí se neopomene dožadovat onoho příběhu: „A jak se to stalo?“ – Když v jiné povídce pohrozí tři dívky přítomným mužům smrtí z rukou černých otroků, pokud každý z nich nepovypráví „svůj příběh“, první z mužů je po splnění podmínky vyzván k odchodu, ale místo aby od smrtelného nebezpečí neprodleně utíkal pryč, prohlásí: „Při Bohu, nepůjdu, dokud neuslyším příběh svých druhů.“
Vyprávění milují jak lidé, tak džinnové. Ti jsou dokonce ochotni výměnou za vyprávění příběhu odpustit svým viníkům. Ifrít zapečetěný do lahve přestane přemlouvat svého věznitele, aby ho pustil ven, jakmile se dozví, že jeho (Ifrítova) věrolomnost prý připomíná příběh vezíra Júnána a mudrce Dúbána. „I pravil ifrít: ‚A co bylo s vezírem krále Júnána a mudrcem Dúbánem a jaký je jejich příběh?‘“
Znalost žízně po příběhu přešla do Knihy Tisíce a jedné noci nejen ze zkušenosti, ale také z další knihy, která mě letos zaujala: z mnohem dávnějšího souboru povídek a pohádek, než je starožitná Tisíc a jedna noc – ze slavné staroindické sbírky Paňčatantram (tj. Patero naučných oddílů). Učitel Višnušarman tam sotva ohlásí příběh o jakési mravní vadě – a jeho žáci, tři nezvedení princové, ihned vyhrknou: „Jak to bylo?“
Ptáte se, jestli jim Višnušarman odpověděl „Neřeknu“, anebo jestli se naopak jal neprodleně vypravovat?
No odpověděl jim samozřejmě „Neřeknu“.
Nebo ne?
Tak jak to teda bylo?
Neřeknu.
Jiří Vebr, zemědělský inženýr a sociální pracovník
Můj letošní rok se stěžejně ukotvoval v jakémsi soužití s vnoučkem, který navštěvoval i nenavštěvoval, díky nouzovému stavu, první a teď od podzimu druhou třídu základní školy. Vyndal jsem při společně trávených časech knihu z mého dědečkovského dětství a četli jsme si v ní. Tedy první knihu, kterou bych chtěl vyzdvihnout z mé letošní četby je Špalíček veršů a pohádek Františka Hrubína a Jiřího trnky. Nějak jsem nad tím přirozeným bohatstvím nabyl pocitu štěstí, že jsem útlé dětství měl možnost hltat díla tohoto typu, včetně pohádek Boženy Němcové či Hanse Christiana Andersena a ne hitů dneška jako Star wars apod. Děkuji osudu, že jsem součástí země české, protože český jazyk opravdu považuji za jazyk bohatý, a upřímně, málo oceňovaný.
Kromě toho mi letos udělaly radost i dvě knihy klasických velikánů literárního světa. Kniha Michaila Bulgakova Mistr a Markétka a kniha Stefana Zweiga Léčení duchem, obě mne opravdu obohatily na duši.
Chtěl bych však zmínit i knihu z kategorie „samizdatu“ dnešní doby, která nevyšla klasicky, protože patří do kategorie řekněme zakázaného vzdělávání a to je kniha, jejíž autorem je Nikolaj Viktorvič Starikov a jmenuje se Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina která se nezaobírá vlastní historií na jednotlivých bojištích, ale zákulisními peripetiemi a intrikami politiků již z dob před druhou světovou válkou až do doby napadení Sovětského svazu, kterému předcházelo obsazení Rakouska, Polska a Československa. Autor jako by na 360 stranách popsalprůběh hokejového zápasu, aniž by opíral svou reportáž o dění na ledě, ale o dění v kabině a na střídačkách a jen tak souběžně sděloval, co to přineslo z obou stran účastníků za změny v ději zápasu. Nevšední úhel pohledu jaksi do podpalubí dění.
Abych byl spokojený, musím zmínit ještě dvě knihy. Tou první je dílo, které, ač vyšlo již v roce 2003 v Olomouckém nakladatelství, přistálo před mýma očima až letos. Hana Ševčíková a kolektiv vydali Slovník myšlenek. Publikace o 550 stránkách je určena příznivcům bohatých myšlenkových sentencí, glos, aforismů a citátů, a úryvků z různých textů, které se vyznačují neuvěřitelnou bohatostí pohledu na věci obvyklé a vyjadřují obrovskou výrazovou míru nadhledu a niterní všímavosti autorů včetně schopnosti nezvyklého uchopení myšlenek a vtipu při charakteristice běžných záležitostí. SLOVNÍK zahrnuje 2000 autorů z celého světa a snad všech branží života a 10000 záznamů. Je to opravdu z textového hlediska velká hitparáda a musím se přiznat, že jsem se tou knihou nechal unášet asi 4 měsíce ve všech možných chvilkách a stále jsem objevoval nové „bohatství“ vyřčených myšlenek a nechal se uvádět do fascinovaného stavu.
Poslední velkou knihou mé letošní četby je kniha Člověk a jeho svět kolektivu Jiřího Plocka z Kulturních novin, coby antologie textů autorů tohoto periodika. Tematická rozmanitost za onu desetiletou dobu a v podstatě opravdu nevšední pestrost úhlu pohledů různých autorů na publikované záležitosti je určitě očekávaným jevem. To s sebou díky kulturnosti a kultivovanosti redaktorů přináší opravdové výrazové bohatství nejen v rétorické a lingvistické rovině, protože to přináší samo sebou jednotlivá osobitost jednotlivých autorů. Co je však naprosto nadstandardní z mého pohledu, je právě uchopení výrazových prostředků jednotlivými předkladateli textů a to nejen z pohledu schopnosti využití osobitých slovních obratů, ale především, a to je to co je na vašem projektu naprosto nadstandardní, a já to nikdy necítil u žádného jiného periodika, napření ducha jednotlivců směrem k obsahové pestrosti skrze uchopení jazyka. Spolučtenáři, všimněte si, kolik neuvěřitelných slovních obratů a doslova šokujících výrazových prvků najdete v každém jednotlivém vydání. Mne ta krása obohacuje, v souvislosti s obsahovou stránkou kulturních témat, což by k sobě mělo jaksi k sobě patřit, ale uprostřed tržnosti a časové vypjatosti periodikse tak neděje, protože ostatní periodika jsou nucena potýkat se s věcmi, které podobnou kvalitu nepodporují. Za tohleKN moc děkuju!
Hezké vánoční svátky nám všem a od Ježíška přeju nám všem SVOBODU SLOVA.
Bernhard Riepl, učitel jazyků, jihočesko-hornorakouský lokální přeshraniční aktivista a ekolog (spolek Slunce a svoboda) a družstevník Kulturních novin
Já jsem si vyhledal znovu knihu „Atomstaat“ od Roberta Jungka a jsem (ale ne zcela...) překvapen jak aktuální ta docela stará kniha (1977) v době covidu zase je. Nastoluje otázku, jaký chceme stát a kde skončí „thelimitsofdemocracy“ v době krize a jak podobně chaoticky reagují státy, když se něco stane v Černobylu, Fukušiměnebo s covidem na celém světě. Dále jsem byl velmi rád za film Krajina ve stínu a vůbec nerozumím, proč není on český příspěvek mezi kandidáty na Oscara. Za třetí jsem rád, že se podařilo dokončit překlad Kaplických dějin od Herberta Sailera pomoci cca 150 dobrovolníků a díky podpoře firmy Precitool Velešín a města Kaplice bylo možné ji i vytisknout, pro česko-rakouské pohraničí docela významný krok. A za čtvrté jsem samozřejmě také rád, že KN stále existují a přeji jim i nám Alles Gute a lepší časy v novém roce.
Vlasta Špičková, poradkyně v oboru zdravé výživy
Nejvíc na mě letos zapůsobila moje cesta do Indie. Působiště Krišny – Vrindaván, jeho obyvatelé, chrámy a všudypřítomné mantry mi pohladili Dušičku. Vrcholnou knihou je tedy pro mě letos Bhagavadgíta.
Slávka Hozová, herečka
Co pozoruhodného jsem četla v roce 2020? Kosatíka 100xHavel, Kosatíka 100xMasaryk, Šulcovi Životní příběh Jana Mikoláška četla (protože Šarlatána Angniezky Holland viděla), Jitku Vodňanskou Voda, která hoří, Ota Pavel Zlatí úhoři, Miroslava Bobka Trojský kůň a průběžně Aloise Hajdu Režijní pohled.
Soňa Tomašových, knihovnice a spisovatelka, Slovensko
Navzdory niekoľkým zaujímavým knihám (viac menej životopisom, či kronikám) Lappina: V jakém jazyce sním, Heller: Bůh ví, Váross: Deň za dňom samota, a teraz čítam veľmi pútavú od Emila Poláka: Ako sme (ne)robili perestrojku, a mnohým úchvatným hudobným dielam, ktoré počúvam, najväčšiu stopu na mne tento rok zanechalo poznanie, či skôr je to ešte otvorená otázka, ako to, že svet dospel do takej absurdnej podoby, v akej je dnes ? Uvedomujeme si vôbec, ľudia, čo sa stalo, že Covid-19 nespôsobil chrípku, ale že v skutočnosti spôsobil niečo ďaleko nebezpečnejšie a desivejšie? Že spôsobil pandémiu ochrnutia zdravého rozumu? A to naprieč všetkými kontinentmi. že ktosi použil a používa vírus (áno, je skutočný) ako ideologickú zbraň. a ako biznis, a štartuje vakcinačný priemysel. Nie, nemám nič proti očkovaniu, len proti rýchlovakcínam…
Tomáš Koloc, jeden ze tří editorů KN a jeden ze dvou editorů této ankety
Z toho, co jsem za tento rok nezmínil v žádném ze svých textů v KN, to byl týden v chalupě webmastera KN Ondry Němečka a jeho ženy Petry Němečkové Stypové s jeho pejskem Chicem a mým monopolním výletním parťákem Martinem, se kterým jsem už předtím strávil týden divů v kraji svého dětství na Sázavě. A na samý konec roku tato dokonalá filmová mininovoročenka, režírovaná mým kamarádem Ondrou Martincem.