Sváťa Karásek a starouškové

Ilustrační foto.

Druhá z řady vzpomínek na Sváťu Karáska.

Bylo nás pět exulantských rodin: Karáskovi, Seidlovi, Hýskovi, Eva Krausová  s maminkou a dvě sestry, vdovy po švýcarských občanech, jméno mi vypadlo. Spojoval nás společný zájem o politiku, československé události pak zejména. 

A tak brzy po příchodu Sváti do Švýcar jsme ho obklopili a čas od času jsme se scházeli, abychom se poradili, jak zlepšit situaci doma. Šířili jsme informace, starali se o peněžité i hmotné podpory (hlavně ošacení), opatřovali rozmnožovací techniku ze Západu, pěstovali a budovali ilegální informační kanály.

Při jedné takové poradě pěti objevilo se na stole přes naši soukromou „informační síť“ docela žhavé téma: plánovaná návštěva kancléře Kohla v Československu. Přes tuhle supertajnou síť jsme také jistili, kde bude kancléř nocovat před příjezdem do Prahy – myslím, že to byl hotel v Budapešti. Takže jsme se rozhodli, že do toho hotelu kancléři napíšeme, aby se o svobodomyslných československých disidentech v Praze zmínil u komunistických vládních činitelů a zastal se jich.

Když jsme připravovali termín té porady a místo setkání, vyšlo najevo, že všichni máme doma babičku importovanou z Československa. Sváťa okamžitě přišel s nápadem, že také těch pět stařenek bychom měli dát dohromady, aby si mohly popovídat, zatím co my budeme smolit dopis pro kancléře Kohla.

Sváťa měl totiž staré lidi rád a vážil si jich, respektoval je a byl k nim vždy ohleduplný. Když žil se svou tchyní, maminkou ženy Stáni, pod jednou střechou, byli jako dva dobří kamarádi, třebaže si vykali. Když pak se Sváťa vrátil po letech do Čech, snil dlouho sen o veselém starobinci a představoval si, že bude na léto svážet dohromady důchodce, chovat s nimi slepice, chodit na maliny a hrát divadlo. Třeba si zahrát na vlastní pohřeb; takovou povedenou generálku, vždyť nás to nikoho nemine – nebo ne?

Z naší porady jsem se vrátila plná starostí. Dostala jsem za úkol odeslat z pošty fax. Nevěděla jsem, jak se to dělá, pro obyčejné smrtelníky to byl nový způsob komunikace. (Byl to asi začátek osmdesátých let.) Naštěstí na poště si s tím rady věděli, a tak, když mi přišla vlídná odpověď od kancléřova sekretáře z Bonnu, že se pan kancléř na ty české disidenty přeptá, spadl mi kámen ze srdce a měla jsem upřímnou radost.