KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Recenze nové knihy Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti

Docela nedávno jsem diskutoval s jednou jistě vzdělanou dámou o poezii Karla Hynka Máchy. V jejích očích totiž básníka provždy diskvalifikuje nemrava a tyran, jak jej poznala z Máchových deníků. I zamyslel jsem se, co ji vedlo k tomu, že dala deníkům přednost před Májem či Cikány…? a zda potřebujeme k poznání díla seznat také to, co se odehrává v uměleckých salónech nebo v ložnicích samotných umělců. Možná, že je v tom jenom jakási pohodlnost až lenost: že se mi zkrátka nechce číst všechny ty neautorizované životopisy. Nebo je to ještě mnohem horší: že jsem si zkrátka uvědomil, nakolik se Mácha slovem (a snad také skutkem) dopouští věcí, které se občas přihodí také za mnohou slušně vypadající fasádou – jenom se o nich nahlas nehovoří, jenom se o nich nepíše. Třebas i proto, že se stávají i lidem nadaným mnohem menším (uměleckým) talentem než druhdy Mácha. Ten Mácha, který Máj vydal vlastním nákladem – a který choulostivá místa svých deníků záměrně zašifroval.

Tolik k vysvětlení, proč jsem se na četbu nově vydaného románu (rozsahem, časovým rozpětím děje i počtem jednajících postav však spíše novely) Milana Kundery – z francouzštiny přeložené Slavnosti bezvýznamnosti – nepřipravil zevrubným studiem Novákova životopisu, ale upamatováváním se, co jsem byl z Kundery už četl a o čem z jeho díla také psal. Možná i proto jsem i po několikerém pročtení nerozsáhlého textu (ovšem poslední velké slovesné práce světoznámého tvůrce) měl pocit setkání s něčím důvěrně známým. Což mi medle potvrdil komentář překladatelky Anny Kareninové; že se totiž řeč posledního zatím u nás vydaného Kunderova opusu jala uzpůsobit mluvě česky psaných prací tohoto umělce. Myslím, že se jí to zdařilo – a Kundera hovoří jako před lety, jako by ani svůj nynější text nepsal (původně) francouzsky. Řekněme hned, že se tento návrat daří například v aktualizujících, vysvětlujících a (nově i) vymezujících pasážích: „Byla jediná možnost odporu: nebrat ho vážně. Ale uvědomuji si, že naše žerty ztratily svou moc.“ V pasážích, v nichž o sebe – ve snaze o co největší přibližnost, přesnost – slova křísnou jako kdysi v textech Kafkových: „…dodává své vůli na umíněnosti. Vůli? Přesněji řečeno: nenávisti.“ Za jediný zádrhel překladu pokládám tudíž disonantně znějící úseky jako: „A i ten smích byl nepochopitelný.“ Které se věru nesnadno čtou i vyslovují.

Na další důležitý moment a styčný bod jsem přinatrefil při četbě obsáhlého, interpretačně nabádavého a ve spodním plánu sémanticky nahuštěného (neboť také poučeného) doslovu – eseje Sylvie Richterové. Připodobňuje v něm totiž autorovu práci stavebnou k hudební kompozici či architektuře. Vzpomněl jsem si při tom na název jedné ze svých dávných recenzí: Způsob, jakým je téma vysloveno, je rovněž tím tématem. – psal jsem kdysi o esejistice jiného autora považovaného za postmodernistu, Jiřího Kratochvila. Myslím, že to platí také o prózách Milana Kundery.

…už v textech česky psaných zřetelně tíhnoucích jednak k esejizaci, tedy prokládání dějových pasáží těmi úvahovými, jednak k tomu, co bychom nazvali využitím silového pole literárního díla. Které, vědomé si svého omezeného rozsahu, možná právě proto cítí potřebu být konfrontováno s jinými obdobně zaměřenými texty, které tu vtahuje do svého středu, tam jiné zase jakoby vyvrhuje (vždyť co jiného jsou ony polemické interpretace?). K tomu připočtěme využití historických anekdot (dříve například Clementisovy čepice, nyní tedy čtyřiadvaceti koroptví pokorně padajících za oběť Stalinovi či marného/?/ mučednictví prostatika Kalinina za dlouhých vožďových proslovů), mluvících jmen (zde vlastně u všech v prvním plánu knihy parátujících postav) nebo užitkových sice, ne však neužitečných interpretací filozofických sentencí. K čemuž Milan Kundera v podání Sylvie Richterové říká: „Poetika románu, který je nástrojem poznání, musí být současně noetikou.“

Jakého vlastně románu (jaké že novely)? – Mluvící jména / masky protagonistů mi napovídají, že filozofujícího románu modelového, ilustrujícího tezi o konci dějinnosti a triumfující moci bezvýznamnosti tam, kde se ze slov a skutků se svobodou (být zde za sebe, ne za roli) vytrácí také smysl. Více než racionalistický (uvažování subatomární fyziky předjímající) pohled Kantův nakonec v předmětném světě zaváží trpitelství Kalinina marně zadržujícího močení (neboť město kdysi založené českým králem Přemyslem Otakarem II. jmenuje se dnes Kaliningrad), více než intelektuální šarmérství Ramónovo ocení (dokonce svým tělem) novodobá Julie tlachavou ne-přítomnost Quaqueliqua – a pírka andělů? Dopadají na umaštěné prsty kdovíčím proslavených La Franckových: s plnými ústy krásných frází a chlebíčků. Zatímco Alainové zůstávají sami se svými (z nutkavé ne-přítomnosti stvořenými) matkami a nemohou se dovolat své dívce. A Kalibánům nezbývá než se stát otroky svých rolí (a to i tehdy, pokud by vzdát se jí značilo: konečně také být).

Doznávám přece, že mi na Kunderově knize cosi vadilo. Přiznávám se, že jsem dlouho nemohl přijít na to, co vlastně. Až po několikerém jejím čtení jsem si uvědomil: Zdánlivě vznešená témata promluv jednajících postav dožadují se tolikéž vznešeného podání. Nálepka (Chcáč), s níž se oživlý Kalinin na konci románu / novely zjevuje (vedle Lovce / Stalina) v pařížské Lucemburské zahradě, je tudíž pro její stránky něčím silně příznakovým. Něčím, co nemá obdoby nebo opory ani na místech, v nichž by citové zaujetí jednajících a hovořících postav zavdalo příčinu k větší expresivitě, stylové pestrosti podání.

Přestože mne napadlo, že bych o právě dočteném textu mohl použíti Šklovského slova o polylogu názorů / postav u Dostojevského, výše uvedené zjištění se takovému soudu brání. Přesnější se mi tudíž jeví být vize disputu, jejž skrze své postavy / masky vede (několikráte v textu signalizovaný) interní autor s implicite přítomným čtenářem. Jako axiomy se tvářící tvrzení nejsou než výzvou k zaujetí stanoviska, přemýšlení a (třebas i nesouhlasnému) domýšlení v knize řečeného, k vlastně (dokud nám to fyzická existence umožní) nekončícímu dialogu se sebou samými: životním stylem, způsobem myšlení, užíváním řeči.

Ivo Harák

Milan Kundera: Slavnost bezvýznamnosti. Atlantis. Brno 2020. Podle francouzského vydání z roku 2016 přeložila a Poznámkou překladatelky opatřila Anna Kareninová. Doslov Sylvie Richterová. 120 stran. Vydání první. Náklad a cena neuvedeny.