O smrti
Rozjímání o tématu nejvážnějším
Nedávno tomu byly čtyři roky, co po dlouhé nemoci odešla z tohoto světa moje maminka. Pro mne jako jejího syna to byla situace dlouho nepředstavitelná. No, nepředstavitelná... Samozřejmě představitelná, člověk si umí představit ledacos, ale vnitřně nepřijatelná. A najednou vidíš, cítíš, celou bytostí vnímáš za nocí strávených u jejího lůžka, jak se ti maminka vzdaluje a jak je to nezvratné. A pak najednou tu není. Odešla a s ní i kus tebe, kus tvého života. Jedině vjem toho dlouhotrvajícího trápení mi pomohl přijmout skutečnost, že smrt pro ni byla vysvobozením. A já jsem se učil novému gestu: Přát jí to.
Nevím, jak to mají ostatní, ale ten moment uvědomění (propuštění) nemám spojen s náhlou úlevou a velkou změnou vědomí. Jistá úleva v něm jistě je, což je dobré znamení, ale přijetí situace u mne dozrává opakováním, třeba při vzpomínání a modlitbě. Jiní to asi prožívají jinak, někdo možná své blízké nepropustí až do své smrti.
Smrt je stále s námi. Zprávy o smrti k nám přicházejí odevšud. Z historických pojednání a dokumentů, ze současného zahraničního i domácího zpravodajství. Člověk je zděšen způsoby, jak lze v tomto světě umřít – hladem, v nepodchycené nemoci, nebo jak hrůzně lze člověka zabít – ve válce či při teroristické akci. Taková smrt je pak mementem nepřirozenosti života a temných sil v člověku, jimž je třeba se stále podle svých možností stavět, nebo aspoň je neustále nasvěcovat.
Mrtvý cyklista ležící na silnici v zatáčce pod prudkým svahem, dívka – na zádech ještě baťoh – pohozená u krajnice na dálnici. Vedle ní zhroucený chlapec, s nímž přebíhala smrtící dopravní tepnu. Za chvíli se rozezní houkačky a rozbliká modré světlo... To je jen ukázka mých letmých setkání se smrtí ve společnosti, kde člověka – na rozdíl od válečných území – nezasáhne ostřelovač nebo střepina granátu. Nezapomenu na svého milého příbuzného ještě čilé mysli, který však už věděl, kam rychle směřuje jeho zákeřná nemoc. Stojíte, díváte se sobě do očí a podáte si ruku. Obejmete se. Naposledy. Za dva dny už tu jeho oči ani stisk ruky nejsou. Nezapomenu na blízkého kamaráda, který se ráno neprobudil, a já se s ním němě loučil ještě před příchodem lékaře.
Jeden z mých velkých přátel a učitelů mi řekl tři dny před smrtí, ve stavu, kdy zcela zesláblý už jen stěží pohnul rukou: „Jsem na odchodu. Žil jsem naplno, jak žít se má. A mám radost, když vnímám, že tam venku jde život dál a že se těm, které mám rád, daří uskutečňovat jejich sny.“ Ani jeden jsme tehdy nevěděli, kdy přesně přijde konec, ale ruku jsme si tiskli déle než obvykle.
Není každému dáno umírat s vědomím, jež jsem právě popsal. Důvodů pro to je nespočet. Ale pohlazení, vlídné slovo, stisk ruky obvykle nečekám od těch, kteří v bolestech a slabosti odcházejí. Modlím se, abych měl dost síly a poskytoval je, pokud můžu, i já, dokud jsem naživu.