Tenkrát o Vánocích

Jan Procházka (1929 - 1971).

Vzpomínání na předposlední Vánoce scenáristy, spisovatele, politika, a toho, co prosadil československou novou filmovou vlnu, Jana Procházky (1929 - 1971). 

Můj táta jezdil moc rád do Karlových Varů. Nejen na filmové festivaly ale i soukromě. Tvrdil, že pití pramenů mu dělá dobře na žlučník, ale spíš ho okouzlovala malebnost města. Jeho kolonády, útulné bary a hospůdky i dlouhé procházky po lesních pěšinách. Ale především se mu ve Varech dobře psalo. Zpočátku se ubytovával v Domě spisovatelů. Tam byly pokoje levné jako na rekreaci ROH, ovšem za cenu, že spoustu času promarnil „společensky“ tedy plkáním s kolegy seniory. Táta sice plkal rád s kýmkoliv ale pouze ve chvílích, když už měl denní penzum napsané a chtěl se po práci odreagovat. Jeho starší kolegové ale do Varů jezdili vzpomínat na mládí a už jen okukovat herečky na kolonádě, takže ťukání psacího stroje z Procházkova pokoje je znervózňovalo. Tak si pro své tvůrčí pobyty ve Varech začal pronajímat hotelový pokoj v Puppu. Na víkendy za ním přijížděla maminka a časem přibrala i mě a sestru Ivu.

To už jsme byly puberťačky a pobyt v mezinárodním hotelu nám připadal jako vhled do blyštivého světa dospělých. Recepční, pinglové, kuchaři i liftbojové si tátu oblíbili. Zřejmě si jej zařadili do zvláštní škatulky (sice Čech ale štědrý, sice frajer ale rodinný typ), a tak si ho hýčkali jako vzácnou výjimku.

Vzpomínám si, jak mě před začátkem první večeře v honosné hotelové restauraci šokovalo to množství prostřených příborů a skla. Táta mé rozpaky odezřel a hned vyřešil. „Pane vrchní, můžete mým holkám ty naleštěné serepetičky objasnit? Já bych to nejspíš zblbnul.“ „S radostí, Mistře! Tak mladé slečny tu nemáme každý den,“ usmál se potěšený vrchní. Jeho tehdejší přednášku o slavnostním stolování odlehčovanou tátovými humornými poznámkami mám v paměti uloženou jako úvodní scénu filmu. Věřila jsem tehdy, že to bude dlouhý barevný film o šťastném životě lidí, kteří se uměli narodit ve správnou dobu do správné rodinné smečky a dokonce i do správné země.

Srpnový zájezd spřátelených vojsk roku 1968 do Československa tu iluzi zničil. Ale protože člověk je tvor setrvačný a spisovatel nejsrozumitelněji píše v rodném jazyce, zůstala naše rodina ve vlasti. Filmy podle tátových scénářů se ještě pár měsíců dál točily, ale v titulcích už jeho jméno být nesmělo. Naštěstí měl dost kamarádů, kteří neemigrovali a nebáli se roztočené příběhy podepsat za něj a zajistit mu utajený podíl z honoráře. Ale táta, který byl z rolnické rodiny, tušil, že tahle živná půda se brzy vyčerpá a rozhodl se, že bude šetřit na rodinném rozpočtu.

Před začátkem Vánoc roku 1969 se mu ale zastesklo po Karlových Varech, navíc byl v rekonvalescenci po operaci žlučníku a věřil, že Mlýnský pramen ho vyzdraví. Jenže strávit s celou rodinou Vánoce v Puppu mu připadalo rozhazovačné. V té době už měl tři dcery, nejmladší Kristě byly tři roky. A navíc tu byla ještě babička – tátova milovaná tchyně (bez uvozovek), která s námi žila. Rodinný přítel Alois Poledňák (bývalý ředitel Barrandova a poslanec za Karlovy Vary, který musel obě funkce opustit i kvůli svému prohlášení z 23. 8. 1968, kdy do rozhlasu řekl: „Situace je velmi složitá a zatím ji nemáme v rukou my. Nejsou to naše tanky a naši vojáci“) tátův stesk po Varech chápal a navrhl mu skvělé náhradní řešení. Znal levný penzion pár kilometrů za městem, kde týdenní nájem za tři pokoje náš úsporný systém moc nenaruší. Táta s maminkou do penzionu nedočkavě odjeli v předstihu autobusem jen s cestovní brašnou a kufříkovým psacím strojem a my dcery plus babička jsme den před Štědrým večerem dorazily se všemi zavazadly za nimi. Vezl nás pan Poledňák, na střeše auta měl i sáňky a vaničku pro malou Kristu.

Rodiče nás uvítali hodně rozpačitě. Ve „skvělém“ penzionu totiž všichni mluvili německy, bylo to místo, kde se východní a západní Němci o Vánocích setkávají. Správce budovy nás vnímal jako pražské burany a dal nám pokoje bez koupelny, co zbyly. Dokonce odmítl zajistit vánoční stromek, a tak šel táta s baterkou v kapse něco upižlat do zasněženého lesa. Kapesním nožem se mu to ale nepovedlo. Navíc večeře ve „skvělém“ penzionu byla jednotná pro všechny hosty. Ten první večer byla v plánu slepice na paprice. Tedy jídlo, které táta od dětství nesnášel, jako venkovský kluk měl slepici na talíři každou neděli. Správce penzionu mu poněkud neurvale vysvětlil, že „budete žrát to, co uvaříme.“ Ta věta rozhodla.

Na slepici naše rodina nepřišla, i když nám správce rozzuřeně bušil na dveře a za tmy táta s maminkou tajně opustili penzión a stopem dojeli na večeři do Varů. Při cestě k hotelu Pupp je zastihla na kolonádě vánice, a když vešli v zasněžených bundách a pohorkách do recepce, působili (dle vyprávění maminky) jako ubožáci škemrající o zbytky ze stolu. V recepci měl službu někdo nový, kdo tátu neznal, takže podezíravě mhouřil oči. Naplno je otevřel, až když táta objednal své oblíbené apartmá s balkónem směřujícím na říčku Teplou a dal si tam přinést pozdní večeři se šampaňským.

Po romantické noci nabrali rodiče druhý dech a usoudili, že loučení se s iluzí by mělo být ve velkolepém stylu. Najali další dva pokoje sousedící s jejich apartmánem. V recepci už byl kdosi ze „staré gardy“ a slíbil, že se postará i o stromek. Pak tatínek odjel ranním autobusem do Prahy pro další peníze, maminka si zašla ke kadeřníkovi a k „německému“ penzionu vyrazilo hotelové auto. Řidič v livreji nejprve vyrovnal u zkoprnělého správce budovy útratu (slepice byla po upozornění z účtu odečtena) a pak nám pomohl balit a odnášel do vozu zavazadla (i vaničku a sáňky). Po celou dobu evakuace nás otevřenými dveřmi jídelny pozorovali Němci (východní i západní) ve svetrech s jeleny a když jsme odjížděli z parkoviště, seskupili se u oken. Krista jim za zadního sedadla přátelsky zamávala a pak se ptala řidiče, jestli v hotýlku, kam se stěhujeme, bude stromeček.

Byla to veliká jedle. Muž rozkročený na štaflích ji právě zdobil. „Toho poslal Ježíšek copak?“ divila se Krista. „Ježíšek tatínek,“ posmrkla dojatě babička. V duchu sice tyto „velkopanské manýry“ odsuzovala, ale když už se to dělo, nechala se citově vtáhnout do situace. V poledne přišla načesaná maminka, upevnila na stromek prskavky, převlékla se do kostýmku a kožíšku a odvedla nás na oběd do restaurace U krásné královny. Babička si chtěla šetřivě dát jen polévku, ale maminka jí moudře vysvětlila, že peníze jsou jen papírky, zatímco rodinné vánoce ve Varech je vklad do dětských duší, který už nikdo nikdy nezcizí.

V restauraci voněly františky a ve svícnech hořely svíčky, za oknem stále padal sníh a lidé vracející se z kolonády upíjeli z kalíšků léčivé teplé prameny. Ty porcelánové kalíšky měly zimní víčka a dlouhé zahnuté náústky, z kterých vzlínala pára. Po jídle Krista usnula na lavici, maminka ji přikryla svým beránčím kožíškem a objednala ještě kávu a dezerty. Babička nesouhlasně krčila čelo, ale maminka jí za dlaní pošeptala, že musíme hrát o čas, protože čekáme na tátu, aby zaplatil útratu. „A co když se v té fujavici zdrží?“ vyděsila se babička. „No, tak to si budeme muset dát ještě koňak,“ uklidňovala ji furiantsky maminka. V té chvíli ale pod oknem zastavil taxík a jako deus ex machina vystoupil usměvavý táta v tvídovém zimníku a černém baretu. Když vkročil do dveří restaurace U krásné královny, uvítal ho personál německy. Dnes by to byl jiný světový jazyk, ale tenkrát o Vánocích jezdili do Varů především Němci.

I hotel Pupp byl plný nostalgických Němců, ale s tím táta počítal a po celý týden až do Nového roku za ním odpoledne, když měl dopsané denní penzum, přijížděli kamarádi, aby společně pojedli, popili a v jadrné mateřštině probrali stav země i světa. Protože už mi bylo plnoletých osmnáct, brali mě na posezení ve vinárnách na kolonádě taky. Byla jsem v prvním ročníku na novinařině, a tak si možná mysleli, že mě čeká morální křižovatka a chtěli mě na to „zkouškové období“ připravit. V té době ještě nebylo sepsané Poučení z krizového vývoje, v němž pak byli všichni do jednoho označeni za „kontrarevolucionáře.“

Tenkrát o Vánocích v zasněžených Varech ani táta netušil, že „osud stáčí už poslední lok“ a s chutí mi vysvětloval, které víno se pije k rybám a které k masu. Jednoho večera jsme popíjeli moselské, jmenovalo se Schwartze Katze. Bylo lahodné a lehké, ale přesto debata „kontrarevolucionářů“ vyzněla trpce. Když jsem pak s tátou osaměle kráčela přes můstek říčky, užasle se zastavil a ukázal mi na zasněžený svah nad Puppem. Ve tmě tam zářilo jasné světlo. „Marťani!“ vydechl. „No konečně!Jedině ti to tady ještě můžou... zachránit,“ zadoufal.

V hotelu zvěstoval dobrou zprávu nejdřív recepčnímu a pak i mamince a sestře Ivě. A spokojeně ulehl.

Ráno se probudil v povzbuzené náladě a ještě před snídaní šel z můstku nad říčkou zkontrolovat svou vizi o Marťanech. Místo rakety ale na vršku stála rozhledna. To světlo byla signálka pro noční letadla…

Příští Vánoce byly tátovy poslední. Prožil je s námi doma, kam jej primář pustil na revers. Zemřel v únoru, ve výroční den své svatby.

Pohřeb v Praze byl zakázaný, ale hrobník malého hřbitůvku Na Kotlářce se příkazu vzepřel a daroval nám hrob, který měl rezervovaný pro sebe. Jmenoval se pan Výborný. Rakev neslo šest „kontrarevolucionářů,“ jedním z nich byl Ludvík Vaculík. To už je ale předznamenání jiného příběhu, který začal o Vánocích o deset let později…