Semafor fosforu čili naši Jonáši

Jan Hísek Jonáš III, mezzotinta, 2009

O Jonášovi a velrybě.

Opakovaně se s dětmi vracíme ke knížce příběhů Jakub a dvě stě dědečků od Miloše Macourka. Zvláště oblíbený je ten o Barborce, která nedbala toho, že když cucá bonbony, její zuby se nudí a hrají na rozpočítávanou, přičemž pak logicky vždycky nějaký vypadne, nebo o Zuzance, která psala písmenka polámaná, nebo tlustá, nebo hubená, nebo jim jinak tvarem ztrpčovala život, že je paní učitelka musela pořád nějak léčit, což je příběh aktualizovaný tím, že Hynek chodí právě do první třídy.  Nicméně asi nejoblíbenější je pohádka o Jonášovi a velrybě. Jonáš je totiž slabý, často nemocný chlapec, který tudíž nikam moc nechodí, i když má sen stát se strážníkem na křižovatce, ale jednou, když dostane angínu z větru od větrového bonbonu, tatínek vytočí špatné číslo a místo doktora přijde velryba. V asketické izolaci velrybího břicha pak cvičí, otužuje se ve vodě ledového oceánu a jí jenom ryby. Vrátí se jako bohatýr, a když vyroste, stane se z něj strážník, kterého mají všichni rádi, protože ostatním neohroženě ukazuje cestu a řídí dopravu bez ohledu na počasí, a v mlze i ve tmě je vidět, protože mu fosforem z ryb svítí kosti.

Když jsem před Štědrým dnem navštívil kamaráda Richarda na ovčíně, přišel večer do vytopené maringotky na kus řeči také botanik Petr. S hubami spokojeně mastnými od „ovčácké pho“ jsme tak mimo jiné vyslechli zlomky o geochemických metodách v archeologii, aneb jak dávka fosforu obsažená v lidském těle ovlivňuje tvář krajiny. Lze podle toho poznat, kde někdo umřel. Nebo, jen zdánlivě opačně, kde lidé dlouho žili. Jonáš se rozsvítil díky své izolaci v břiše velryby, ale svítil pak lidem. Podobně mniši pohřbení v jihlavských katakombách straší svým fosforem turisty. Obávám se, že propojit osvícení s osídlením by bylo příliš odvážné sousto, ale v čase vánoční pospolitosti snad omluvitelný symbol. Ať už za to světlo v krajině může fosfor z našich hromadících se exkrementů, rozkládajícího se masa a kostí nebo něco docela jiného, botanici i archeologové vám řeknou, že se na rozdíl od jiných prvků jen obtížně a pomalu vytrácí, přitom je to podstatná (rostlinná) živina. Čerpám z toho vzájemného masa, kostí a slov v maringotce rozložených, a připomínám si slova gruzínského pohraničníka, jehož jsme před lety potkali v kavkazkých horách jak v břiše velryby: „my nepotřebujeme peníze, ale setkání s lidmi.“

Když jsem pak z ovčína odjížděl, přistoupil do kupé starší drobný muž, měl francouzskou hůl a Ostravský kahan, nebo to byl velkopavlovický Sklepmistr, a s nástupem do vlaku mu museli pomoci dva lidé. Posadil se, roušku pod bradou, ret s kolenem spojený stříbrnou obdivuhodně pevnou nití slin. Předsudky nás zahanbují tím snáze, čím rychlejší je cesta k nim. A tak jsme se dali do řeči. „A co vy si myslíte, o tom dnešním světě, pane?“ povídá po několika seznamovacích větách. S nechutí pozoruji svoje vnitřní automatismy, které odhadují další vývoj debaty jako známou písničku a nabízejí škálu domněle osvědčených reakcí. Chlapík v důchodu, bez velkých příjmů ale také plánů, sentimentálně vzpomínající na doby, kdy byl mladší, zdravější, s vyhlídkami, a svět logicky lepší. V tomto směru už ale těžko trumfne rozhovor, který jsem před lety odposlechl na ulici, a který se po klasickém „za komunismu bylo líp“ vyšplhal k větě „nejlíp bylo za války“. Debata v kupé se stočí k cenám. Přicházejí obvyklá srovnání, kolik za pivo, bůček, cigarety, ale něco je přeci jinak. „Víte, tady dříve nebyl dobrý život. Ale dneska zase, abych se bál do obchodu, že na to nebudu mít. Vy jste ještě mladej, kdo chce, tak si dneska vydělá, ale kdo by zaměstnal mě?“ Žena mu umřela před rokem, děti nemá, letos mu bude osmdesát. Nemusí platit nájem, má chaloupku, ale elektrika, voda a plyn ho stojí většinu důchodu pomocného dělníka, který bral v šedesátých šest stovek jako zálohu a dalších šest jako plat. „A kam vlastně jedete?“ „Do Brna.“ Z Veselí nad Lužnicí je to vlakem pět hodin. „Do Armády spásy.“ Stud, který mě před chvílí zcela pohltil při představě nuzného dožívání uprostřed „našeho blahobytu“, se mísí s obdivem a zájmem. Takhle nevypadá rezignace. „Tady nikde nemají volno a v Brně otevírají v deset, to mi akorát vyjde.“ Když se ho zeptám, jestli si tam jede popovídat, úplně se změní výraz v jeho obličeji, jako by se náhle fosfor soustředil výhradně tam, z oka vyšlehne krátký plamen. Ale ještě se uvidí, záleží, koho tam potká, podle toho se zdrží. Přes vánoční svátky to vidí na Brno, na Silvestra se chystá do Prahy, někdy v novém roce potom zase na chvíli domů, do jižních Čech.

Jsou Vánoce. Kamarádka píše, že nakazila svoji babičku covidem. Druhá si vyčítá, že se ani na svátky za babičkou nestavila. Po svátcích přijíždí sestra s rodinou. Při jedné bojovce nás fáborky dovedou k úkolu: „Ve schránce bydlí strašidlo, které vymazalo všechny vaše letošní vzpomínky, kromě jediné, té nejsilnější. Řekněte ji ostatním.“ Patnáctiletý brácha označí se vší vážností jako největší zážitek roku týden ve škole, poté co protiepidemická opatření na chvíli povolila. Břicho velryby je nepochybně velká škola, pokud se Jonáš rozhodne otužovat a nezapomene přitom na svůj sen o křižovatce. Ale pokud se potom velrybí tlama neotevře, nedojde k Jonášovu rozsvícení, ale Jonáš bude jednoduše sežranej. Naše izolované exkrementy pak budou hůře hledat i bloudící botanici a archeologové.