Věčný oheň

Obrázek nebo fotografie#30982

Recenze stejnojmenné knihy.

Věru mnohoznačný symbol parátuje v názvu mnou recenzované knihy: jako by zároveň otevíral cestu a zároveň tuto zastíral. Přestože zdánlivě odkazuje ku křesťanství a věčnému světlu, tamo se nezastavuje míře dál a hlouběji, snad až k dávnému pohanství (možná spíše smyšlenému než skutečnému). Nicméně, jak se ukáže, je tento oheň původu (v autorově době) současného, výsledkem lidské činnosti – ba dokonce něčeho, co pisateli knihy příliš nekonvenuje: totiž exploatace krajiny kdysi zemědělské, totiž podzemní těžby (či spíše průzkumu možných ložisek) v prostoru moravsko – slezského pomezí (a také česko – německé jazykové hranice).

Ono rozpětí mezi příslib něčeho tajuplného, z podzemních pramenů a dávných tradic vyvěrajícího (spjatého s patosem antikvujícího podání) – a zakotvenost, přísnou věcnost osobního svědectví (majícího zálibu spíše ve faktech a jimi podložených soudech) jako kdyby zároveň štěpilo i spojovalo celou knihu pamětí, kterou filozof a úředník ve službě venkovu, tedy publicista a spisovatel, středoškolský pedagog a posléze vysoký úředník Ministerstva školství a národní osvěty, funkcionář agrární strany (v níž patřil ke švehlovskému, promasarykovskému křídlu), zakladatel lidovýchovné organizace Svobodné učení selské a jeden z hlavních iniciátorů ruralismu Antonín Matula začíná psát na konci své úřednické kariéry, za nelehkých časů heydrichiády („v červnu 1942 po atentátu na krvavého generála policie Heydricha“).

Na první přečtení se mi však zdálo, že v ní jen velmi málo zůstalo z Matuly – spisovatele. O svých čtyřech beletristických publikacích hovoří koneckonců jako o něčem vědomě tendenčním a služebném (a to přesto, že „Ohnivý vítr byl poctěn cenou moravského zemského výboru“), vlastně jako o jednom ze způsobů osvětové práce na venkově: „Soudnost a snaha budit, vychovávat, vést své krajany nabyla ve mně převahy nad básnivostí… Napsal jsem jen čtyři zábavné knihy, ale i ony mají jen formu zábavnou (…), duch jejich je myslitelský a výchovný… Dějové, dušezpytné a myšlenkové stránce jsem věnoval více péče než slohové a jazykové.“ Nejbásnivější je tak Matula tehdy, pokud se rozohňuje nad svojí (a manželčinou) milovanou rekreační chatou, nedávno (architektem Turkem) postavenou – a přece už v obsazených Sudetech ztracenou větřkovickou Chaloupkou.

Nicméně i tak lze při podrobnějším čtení nalézt nemálo informací, které mohou býti k užitku tolikéž literárnímu kritikovi (a historikovi). Pro setrvalou Matulovu animozitu vůči klerikalismu (náboženská víra je pro něj sice důležitou – ale přece – součástí folklóru) či barokním tradicím (Matulou plně nepoznaným a nepochopeným) se zdá býti více zřejmo, proč se i ti z našich prvorepublikových, literatuře se věnujících integrálních katolíků, kteří měli blízko k venkovu (například takový Jan Čep), velmi zdráhali býti považováni za ruralisty. V Matulově podání („Poznání ducha kraje může objasnit povahu člověka, který se v tom kraji zrodil, a k poznání života člověka může přispět poznání jeho rodného kraje.“) se navíc ruralismus jen velmi málo liší od literárního regionalismu (jak jej Martin C. Putna vidí zpodoben v osobnosti a tvorbě Ladislava Stehlíka).

Což mne přivádí k otázce, zdali pak v takovémto realismu nepřežívá něco z rysů realismu ideálního (s nímž jsme se mohli setkat poslední třetině devatenáctého věku v tvorbě ruchovců; a to včetně romantizujících přesahů k Palackého koncepci stýkání se a potýkání s Němci). Což může samozřejmě vyvěrat z Matulova úsilí o povznesení venkova, úsilí, které se mu stalo povoláním (ba posláním). Nicméně to vede ke zkreslování dějinných faktů (o Matulově názoru na baroko jsem se už zmínil, nyní kritiku doplním ne zcela souhlasným stanoviskem s autorovým pohledem na raný středověk, který v jeho podání u nás vypadá takto: „od úsvitu českých dějin v devátém století žilo u Čechů vědomí kmenové a jazykové pospolitosti.“), k příklonu k oficiální (nicméně přesto mylné a k Slovákům dosti necitlivé) prvorepublikové ideji čechoslovakismu („Slováci přes vnější tlak (…) v nedlouhé době pochopí, že českoslovenství je pro ně nejbezpečnější záštitou jejich budoucnosti.“), k dosti nekonkrétní kritice honby za cizími směry a vzory nebo ke vzletným (ovšem dnes spíše nechtěně směšným, protože pozdějším – v 50. letech – vyprázdněním prošlým) frázím typu „řád radostné mírové práce.“ Příklon k ideálnímu realismu je patrný jak z Matulova hledání kořenů současných snah (když „šířil na venkově např. porozumění pro veliké dílo Josefa Holečka Naši“), tak z jeho definice / pojetí národa („Národ je živé společenství krve, jazyka, ducha a dějin.“) a národní kultury („Národní charakter nesmí být kulturou narušován. I v kultuře musí být sebeurčení cílem národa.“). Součástí takovýchto snah je pak i otevřený boj se skutečnou či domnělou pokleslou literaturou (morzakory).

Přece však není četba pamětí Antonína Matuly (1885 Drnholec nad Lubinou – 1953 Praha) nudou a pouhým zabíjením času. On byl ten Matula nakonec zřejmě docela sympatický chlapík; u nějž bylo lze patrně ocenit i to, s čím jste nesouhlasili. Předně zmiňme jeho nadobyčejnou pracovitost, díky níž se ze selského prostředí lašského vypracoval až na ministerského úředníka v Praze (i když s duchovním ovzduším hlavního města nikdy plně nesrůstá). Jehož mnohostranné a četné aktivity jsou vedeny snahou o morální a duchovní povznesení selského stavu. …nad výčtem všeho, co učinil a napsal, přemýšlím, jak mu asi muselo být, když zažíval postupnou destrukci jím tvořeného díla: nejdříve za Protektorátu pod ministrem / kolaborantem Moravcem; posléze pak – to už je Matula v důchodu – za poúnorového režimu komunistického.

Pro sebe a za sebe oceňuji Matulovo přesvědčení, že sílu ducha lze podpořit úsilím o zdatnost tělesnou (čemuž staří Řekové pravili kalokagathia), a také to, že před rozvoj ekonomický staví pokrok duchovní – jako sine qua non podmínku předchozího. V jiné věci už Matulův optimismus bezezbytku nesdílím: „v malém národě žijí kultura a politika jako dva sourozenci.“ Anebo vlastně: Vždyť jsme se v mládí se sestrou něco naprali!? …přece však před vzletným (a proto možná ne ve všem přesným) vyjádřením upřednostním pasáže věcnější: zkusmý pohled do zákrutů Moravcova kolaborantství; anebo zachycení cenzorských zásahů von Hoopových (jehož obraz dopadá věru u Matuly jinak než v Seifertových Všech krásách světa).

Na závěr se sluší zmínit, že Věčný oheň Antonína Matuly vychází vzorně připraven editorem svazku a autorem kritického komentáře Ladislavem Holečkem. Tento nepietně vynechává z celku pamětí (jen mezi Přílohami uvedenou) z cizích zdrojů čerpající kapitolu o dějinách Matulova rodného kraje Časy dávné i pradávné. Několikeré opakování měl jsem v úvodní pasáži (opět jen v Přílohách uvedené) kapitoly Přátelé, spolupracovníci, známí se nicméně editorova zásahu dožaduje také.

Antonín Matula: Věčný oheň. Masarykův ústav a Archiv AV ČR. NLN. Praha, 2019. 1. vydání. Náklad neuveden. 320 stran. Cena 359 Kč.