Întâlnire

Obrázek: Tomáš Koloc.

Fejeton ve volném verši o autorově nejkrásnějším dárku loňských Vánoc skrze Setkání

1953

se narodili Petr Koloc a Gheorghe Mocuța

první z nich jako vnuk cestáře jehož syn

jako první z generací českolipských chalupníků

dostal možnost jít do Prahy a studovat.

Druhý jako syn zemědělců z rumunské pohraniční obce Curtici

na maďarských hranicích.

Neznali se a nevěděli o sobě.

 

1966

jel třináctiletý Petr Koloc se svým otcem

který se mezitím stal ředitelem velikého exportního podniku

na služební cestu do Constanțy k moři

těšil se a psal si o tom deník

do kterého si vedle prvních básní vpisoval

dojmy z jednotlivých stanic.

Za maďarskými hranicemi

ho dojímala hlavně bída kterou

(přestože sám vyrostl o prázdninách u dědečka

s kterým asfaltoval cesty po Čechách)

z domova neznal.

Městečko Curtici

(kterým nutně musel jet

protože skrz ně vede trať Budapešť-Bukurešť!)

si ale do deníku nezapsal…

 

2001

Petr Koloc ač původně chtěl

studovat na pisatele filmových příběhů

(a ač se mu sen nikdy nesplnil

nikdy psát nepřestal, i když se stal lékařem)

měl syna, dceru a po změně poměrů

se přestěhoval do městečka v nejkrásnějším kraji naší země

kde trávil dovolenou se synem Tomášem – kterým jsem byl já.

Za tímto synem na pár dní přijel i jeho přítel Martin Karlíček

a během jediného setkání

cestou skrz kaňon jako z divokého západu vymletý

vodou řeky Sázavy

vyprávěl Petr Martinovi o své cestě do Rumunska.

V té samé době napsal Gheorghe Mocuța,

který se v Rumunsku

stal zatím učitelem francouzštiny a ředitelem gymnázia

báseň zodiac:

m-am născut pe 5 iunie la 5 dimineaţa în ziua a cincea

a săptămânii

mama în chinurile facerii blestema cât o ţineau plămânii

îşi dorise o fată – să-l ia moartea de băiat

frate-meu a fugit de acasă la bunici înspăimântat

doar tata se ruga liniştit în tindă

frământând o lacrimă cu privirea în grindă

unde ţineau busuiocul unde era duhul casei

doftoroaia m-a adus la viaţă m-a uns cu ţărână

m-a stropit cu apă vie scoasă atunci din fântână

eu mă luptam cu întunericul mă luptam cu lumina

cu trupul slab al mamei cu laptele şi vina

de-a fi fost odrăslit sub Gemeni dintr-o Fecioară

şi un Leu

în trupul meu curgea sângele unui alt eu

otrava lumii îmi intra în timpane

iar în nas şi în gură năvăleau muşuroaie duşmane

în ochi fulgerau amnare divine

şi în culcuşul pielii marginile se desfăceau din mine.

când am scos primul ţipăt când mi-a intrat în gură duhul

prima rază de soare a retezat florile de salcâm:

s-a înălţat văzduhul.

 

V červenci 2016

vzal Martin Karlíček

Tomáše Koloce poprvé v Evropě k teplému moři.

Moře už spolu viděli 2002 v Belgii kam vzal Martin Tomáše na obchodní cestu

2012 v Texasu a Kalifornii kam vzal Tomáš Martina na světový sraz překladatelů

tentokrát ale vůbec poprvé

měl Tomáš který s hubenou mzdou námezdního pisálka

vždy jezdil jen tam kam ho pozvou

poprvé spatřit místo kde bydleli Římané:

Slunečný Balkán!

Až v místě kde bydleli jejich potomci

kteří si ve vesnici Susńievițe

(i po 2100 letech kdy se tady střídaly

státy Tatarů Maďarů Turků Rakušanů Slovanů)

zachovali latinský jazyk

Tomáše napadlo

že chodí po místech kde před půl stoletím

poprvé uviděl moře i lidi co mluví novodobou latinou

i jeho otec Petr -

šel do trafiky a napsal otci dopis na velikou pohlednici.

Tu jeho otec ještě obdržel

ale místo odpovědi už došla jenom zpráva od jiných:

„Tvůj táta Petr Koloc včera náhle zemřel“.

Tou dobou Dagmar-Mária Anoca z rumunského Nadlaku

do svého časopisu tamních Čechů a Slováků

přeložila verše Gheorghe Mocuțy:

zodiak

narodil som sa 5. júna o 5. hodine ráno piaty deň v týždni

mama ma v pôrodných bolestiach proklínala na plné pecky

želala si dceru – bodaj ho tá s kosou vzala, chlapca mizerného

môj brat ušiel z domu k starým rodičom celý vyplašený

iba otec sa potichu modlil v pitvore

hnetúc slzu v pohľade na hradu

kde bola bazalka kde bol duch domu

babica ma priviedla na svet natrela ma prsťou

pokropila ma živou vodou čerstvo nabranou zo studne

bojoval som s temnotou bojoval som se svetlom

so slabučkým telom matky s mliekom a s vinou

že som sa narodil pod Blížencami z Panny a z Leva

v mojom tele prúdila krv iného ja

otrava sveta mi vstupovala do slúch a do nosa a do úst

sa valili nepriateľské mraveniská

v očiach blýskali božské kresadlá

a v lôžku pokožky sa okraje odprskávali zo mňa

keď som po prvýkrát vykríkol keď mi duch vstúpil do úst

prvý slunečný lúč sťal agátové kvety:

vzniesol sa vzduch.

 

V srpnu 2016

jel Martin Karlíček znovu na Balkán

kde v městě Cluji-Napoce

(bývalém správním středisku provincie Dacia)

2300 let od příchodu Římanů

ztratil v letadle pas

a v celnici byl zatčen.

Drželi ho tam několik hodin i když z továrny kde ho čekali

několikrát volali a intervenovali

ale teprve když se na letiště dostavil sám ředitel

povolil velitel letištní policie aby delikvent

aniž vstoupí na státní území přespal sám v letištním hotelu

a ráno nastoupil let skrze celé Rumunsko

na ambasádu v Bukurešti kde mu vystaví

nový a platný český pas.

Delikvent který byl vybaven

na jednodenní cestu do transylvánských hor

jen jednou košilí a společenským oblekem

po střetnutí s dráby greblă Draculy

ve vzduchu překročil podnebný pás

ocit se zpocený ve městě zralých citrónů

a když ho na ambasádě viděli

sám velvyslanec půjčil své tričko a bermudy

a řekl: „bude to za pár hodin zatím se běžte podívat

na největší stavbu Evropy…“

A tak Martin šel obrovským bulvárem širším nežli v Paříži

kterému za Ceaușesca padly za oběť celé čtvrti chudiny

po kterém nyní jezdily jen drahé značky aut

(ale když jednou zabočil do postranní ulice

uviděl bryčku taženou oslíkem

vezouc pár pytlů brambor

do hokynářství vedle klenotnictví GLAMOUR CARTIER…)

Obejít palác ze kterého kynul Ceaușescu když už po schodišti dupali

ti co se mu potom za to všechno pomstili

trvalo zkušenému turistovi tak dlouho že musel spočinout

do lavic pod kupole baziliky apoštolů Petra Pavla

a k ikonám

které si tam vzal aby je přivezl mně

přibral na velvyslanectví

časopis krajanů Naše snahy.

V něm jsem pár hodin nato nalezl

báseň zodiac

zažehl vzpomínkou i obdivem

zveřejnil báseň v našich novinách

a okamžitě panu Mocuțovi napsal tuto odpověď:

Nechtěl jsem jít na tento svět

O LET:

Nechtěl jsem jít na tento svět.

V ramenech tajemných hýbal jsem sebou ze strany na stranu až na mě

pan primář musel vztáhnout kleště.

Bylo to jako v té pohádce:

za primáře sestra, za sestru sanitář, za sanitářem Bůh křikl:

Tři!

a já se s celou svatou trojící poroučel na Zem…

Odtehdy podnes vím, že žiju jen když je mi zima a když mám hlad.

3 ROKY:

Nechtěl jsem jít na tento svět,

A když jsem tu už byl, odcházel jsem zpět

zelenou vodou rybníka v Ovčárech

do lásky a tepla, které se jmenují hloubka.

Jenomže něčí studené ruce mě skrz peřinu řas zas stáhly zpět…

Odtehdy podnes vím, že k teplu neutečeš a zima s tebou navždy zůstane.

16 LET:

Nechtěl jsem jít na tento svět.

Po paterém zlověstném vzpažení hodinové ruky v čekárně nádraží v Čáslavi

sešlo se nás tam vždycky pár, co v pachu shnilého ovoce a tichu promarněných životů

hledali teplý byt

přestože čekárnou někdy vála stejná zima jako perónem, jímž projížděly rychlíky

nakládající žhavé životy těch, kteří je prožili.

Zima v čekárně byla někdy mnohem horší; byla zamřelá

jak život člověka, kterého jak daleko dohlédne, nikdo nečeká;

jednou jsem odtud v strachu vyběhl až na železný most

který vedl přes svazek kolejí až do nekonečných drnů luk

v nichž se to blýskalo krystaly rosy,

stál jsem na mostě zmrzlý zimou dnu i vně

pozoroval projíždějící vlaky, z nichž každý měl své určení

a počítal, zda má víc stupňů mráz anebo odvaha.

A pak mi něco nahlas řeklo Pojď!

sestoupil jsem dolů až na nejnižší schod

a vbořil mokrá kolena do luk.

Tráva praskala až to cinkalo...

Odtehdy podnes vím, že zima se dá snést

jen když si člověk z hloubi plic vykřeše plamínek

(modlitby)

Báseň jsem zabalil do vkusného balíčku

a s prosbou ať ji panu Mocuţovi přeloží

poslal ji do dalekého rumunského Nadlaku

na adresu nalezenou na přebalu Našich snah.

(Má snaha byla marná – nepřišla žádná odpověď - zato

jak už vím -

 

v listopadu 2017

rok po mém otci v stejném věku

-tentokrát aniž můj dopis obdržel -

zemřel Gheorghe Mocuţa…)

 

Před Vánoci 2020

Naše redakční kolegyně Marta Mrázová

se praští do čela:

„Psala vám ze srbské Vojvodiny

slovenská básnířka Viera Benková!“

A tak píšu paní Benkové: „Ach ta vaše Dolní zem

kde 200 let před Gheorghe Mocuţou

byl ředitelem gymnázia Slovák co zachránil češtinu

Pavel Josef Šafařík

a kde se narodily moje učitelky

Martha Elefteriadu a Nataša Kraus…“

A končím dopis hloupým dotazem

zda jako Slovenka z země Alvidék

snad nezná paní Dagmar-Márii

Anocu ačkoli mezi tou a ní

leželo 150 kilometrů a 100 let hranice.

Paní Benková ze Srbska nepsala ale na

Štědrý den

mi od paní Anocy z Rumunska

(můj nejkrásnější dárek z celých Vánoc izolační pandemie!)

po sociální síti přišel vzkaz

s dotazem zda bych nechtěl mluvit s někým kdo by chtěl

mluvit se mnou.

Tím někým byl dojatý Andrei Mocuţa

básníkův syn

sám novelista a překladatel J. D. Salingera

(kterého také miluju a už od svých dětských let!)

se kterým jsme si po anglicku sdělili

jak vedle sebe nevědomky

dost podobnými životy

žili naši otcové

(dokonce oba milovali fotbal - i když Petr fandil Spartě a Gheorghe Borussii)

a žijeme i my!

Pak jsme si sdělili ještě tisíc dalších setkání

když Andrei začal nakonec

potichu recitovat verše

u nichž jsem až na samém konci poznával

že pro mě kdosi

v Trajánově řeči

moře otvírá:

Nu am vrut să merg în această lume

(Zero ani)

N-am vrut să merg în această lume.

Mă răsuceam dintr-o parte într-alta în nişte braţe misterioase

aşa că

doctorul a trebuit să ia forcepsul.

Totul s-a petrecut ca în basmul acela:

după doctor asistenta, după asistentă infirmierul, după infirmier Domnul a strigat:

Trei!

iar eu cu întreaga treime sfântă o iau spre Pământ…

De atunci încoace ştiu că sunt în viaţă doar când mi-e frig şi când mi-e foame.

(Trei ani)

N-am vrut să merg în această lume.

Astfel şi atunci când deja mă aflasem aici, m-am dus

cu apa verde a heleşteului din Ovčáry

înapoi în iubire şi căldură care poartă numele de adâncime.

Numai că prin perina algelor mâinile reci ale cuiva m-au tras înapoi …

De atunci încoace ştiu, că nu te poţi refugia la căldură, iar frigul rămâne în veci cu tine.

(Șaisprezece ani)

N-am vrut să merg în această lume.

După cea de-a cincea funestă urcare a arătătorului ceasului din sala de aşteptare din Čáslav

câţiva ne strângeam mereu acolo,

căutând, în mirosul fructelor putrede şi în liniştea vieţilor irosite,

un adăpost cald

deşi prin sală bântuia uneori acelaşi frig ca pe peron, unde

circulau acceleratele

încărcate cu vieţile fierbinţi ale celor care le-au trăit.

Frigul din sala de aşteptare era uneori mult mai rău; era putred

cum e viaţa unui om pe care nimeni nu-l aşteaptă cât vede cu ochii;

odată de spaimă am zbughit-o de-acolo pe podul de fier

care ducea peste un nod de şine până în nesfârşitele pajişti

unde străluceau cristalele de rouă,

stăteam pe pod îngheţat de frig şi pe dinăuntru şi pe dinafară,

observam trenurile în mers, fiecare cu propria sa destinaţie

şi făceam socoteala dacă are mai multe grade gerul sau curajul.

Atunci ceva mi-a spus cu voce tare Hai!

am coborât până la ultima treaptă

adâncindu-mi genunchii uzi în pajişte.

Iarba crăpa scoţând clinchete…

De atunci încoace ştiu că frigul îl poţi suporta

doar dacă ai iscat din adâncul pieptului plăpânda flacără

(a rugăciunii).