Niccolò Paganini v Karlových Varech, část druhá: Koncert

Obrázek nebo fotografie#31117 Obrázek nebo fotografie#31118 Obrázek nebo fotografie#31119

Příběh největšího světového houslisty všech dob a nejslavnějších českých lázní.

Poté, co Paganini slavil v roce 1828 obrovský úspěch ve Vídni, kde se obdiv k jeho umění zvrhnul až v jakési šílenství (podobné okusili po více než 130 letech snad jen Beatles), rozhodl se odcestovat do Prahy, aby se představil českému publiku. Vídeň ho unavila dotěrnými a často bezohlednými projevy ctitelů, takže se znechucen zdržoval po většinu volného času ve svém pokoji, kde z něho lidé nestrhávali kusy oděvu, ani ho „pro štěstí“ neosahávali. Pobyt mu však ztížila i silná bolest zubu, kvůli níž povolal na pomoc italského dentistu, doktora de Verganiho. Ten mu v ústech ošetřil absces a poté vyňal stoličku, při tom mu však nešťastně poranil kost, po čemž následovala nebezpečná infekce. Na radu několika svých příznivců se proto Paganini rozhodl Prahu zatím minout a zamířit rovnou do lázní, kde se nejprve zotaví.

Do Karlových Varů dorazil 16. srpna a ubytoval se v domě U Města Frankfurtu v Kostelní ulici spolu se svým sekretářem Antoniem Cacciou, jenž mu měl spravovat účty. Kopie zápisu v tzv. Kurlistu uvádí, kromě data příjezdu, rovněž pořadová čísla obou hostů (1982, 1983). Z nejasných důvodů se ale Paganini 2. září přestěhoval do protějšího domu U Zlaté konve, který stával u kostela sv. Maří Magdalény (oba lázeňské domy byly již před lety zbourány).

O Paganiniho kolosálním úspěchu se Karlovarští dočetli ve vídeňských novinách, jež pravidelně do lázeňského města docházely. Přestože vrchol sezóny již minul a dané období kulturním akcím příliš nepřálo, ctitelé a zvědavci uprosili Paganiniho, aby během svého pobytu uspořádal alespoň jeden koncert. I když byl po cestě z Vídně ještě unaven a rovněž bolestivým zánětem v ústech oslaben, žádostem vyhověl a 18. srpna, tedy pouhé dva dny po svém příjezdu, uspořádal koncert v Saském sále (dnes Grandhotel Pupp).

Reakce na Paganiniho představení byly ohromující. Svědčí o tom nejen zápisy místních kronikářů (Stöhr, Lenhart), ale například i článek tehdejšího karlovarského dopisovatele v Abendzeitung: „…Když koncert skončil, procházel jsem se po dvě hodiny venku, abych se probral ze snu, ulehl jsem pak, nespal jsem však celou noc a ptal jsem se sám sebe: je to skutečně pravda, že jsi ho slyšel? Tak jsem prožil včera celý den jako ten, kdo vypil tucet lahví šampaňského a věřil, že dnes přece dokáže najít slova, aby vám popsal, co zažil – ale nadarmo. (…) Stojíme před Paganinim, hledíme na něj, posloucháme ho, pláčeme, smějeme se a považujeme za nemožné, že je to pravda a skutečnost. Nejlépe to vystihl jeden vídeňský referent, když o něm napsal, že nemá s ostatními houslisty nic společného kromě houslí a smyčce…“

Kronikář Lenhart zapsal: „…Ještě nikdy nevyvolal zde žádný umělec takové nadšení jako Paganini, a to zejména variacemi, které sám zkomponoval i přednesl na jediné struně G a jimiž se tento velký janovský umělec představil jako svérázný skladatel.“ Zmíněná skladba byla s největší pravděpodobností variace na téma modlitby z Rossiniho opery Mojžíš. Paganini s Rossinim byli dlouholetí přátelé. Tuto skladbu si můžete poslechnout například zde.

Pro velký úspěch uspořádal Paganini ještě druhý koncert, a to v městském divadle. Přestože vstupné bylo tentokrát dvojnásobné, hlediště bylo zaplněno a úspěch se opakoval. Posluchače mimo jiné udivilo, že virtuos hraje bez not, což ale bylo v jeho případě běžné. Měl fenomenální paměť, přesahující lidské chápání; mnohdy mu stačil jediný poslech skladby jiného autora, aby ji pak celou bezchybně přehrál. Vlastní skladby si zapisoval potají se záměrem je v budoucnu sám vydat, protože byl při prvním pokusu vydavatelem okraden. Své práce pak střežil dvojnásob, což je jeden z hlavních důvodů, proč se větší část jeho tvorby dodnes nezachovala, přestože o těchto ztracených skladbách existují dobová svědectví. Díky své paměti nepotřeboval ani cvičit, před koncertem vždy odpočíval a sbíral síly, protože hra, kterou hluboce a silně prožíval, jej velmi vysilovala. Nebylo výjimkou, když ho po koncertu odnášeli na nosítkách.

V Karlových Varech se Paganini seznámil s bývalým kapelníkem karlovarského divadla, výrobcem velmi kvalitních hudebních nástrojů Schmidtem. Pochválil tón jím vyrobených houslí, což dosvědčuje např. karlovarský publicista Moritz Kaufmann v knize Musik und Musiker in Karlsbad. Mnohem důležitější však pro Paganiniho bylo setkání s Johannem Nepomukem Hummelem z Výmaru, bratislavským rodákem. Hummel byl hudební skladatel, klavírní virtuos, dirigent a pedagog. Přestože jeho tehdejší přítomnost v lázních není doložena zápisem v kronice, je nesporná, o čemž svědčí osobní dopis Paganiniho Hummelovi z roku 1829, jenž začíná slovy: „Velectěný mistře, když jsem měl v lázních potěšení seznámit se s Vámi, obdivoval jsem Vaši zdvořilost, která na mne učinila hluboký dojem…“ A protože jiné lázně Paganini po Karlových Varech nenavštívil, je zřejmé, že se tam nejen setkali, ale na základě tohoto seznámení později také spolupracovali při pořádání Paganiniho koncertů v Německu, z nichž mnohé jako dirigent řídil právě Hummel.

Jaký vliv měla na Paganiniho zdraví karlovarská lázeňská kúra, se dozvíme v příští části.