Zmrtvýchvstávání z trosek – znovuoživení jednoho vymírajícího města na východě Německa

TAZ

Prázdné budovy, rozpadající se domy, ubývající populace: má se za to, že saské město Žíč (něm. Zeitz) při převratu v roce 1989 patřilo k poraženým. Přesto přitahuje tvořivé lidi. Co je tam láká?

Když Petra Mattheisová a Sascha Nau mluví o Žíči, jsou koutky jejich úst mírně zvednuté. Neustálý úsměv, nadšení v očích, těšení se na to, co přijde. Přijít by to mělo za několik měsíců. Stěhují se do Žíče, do starého činžovního domu, který nedávno koupili a který rekonstruují. Mattheisová, umělkyně a fotografka, a Nau, komunikační designér a fotograf, už jsou zapáleni pro město, které je považováno především za sasko-anhaltské město duchů a poraženého revoluce.

Žíč (město leží asi 30 kilometrů jihozápadně od Lipska a necelých 80 km od českých hranic, pozn. red. KN), která má necelých 33 000 obyvatel, z toho více než 60 procent starších 65 let, se vylidňuje. Podle demografické zprávy města činí relativní úbytek obyvatelstva od roku 2011 7,3 procenta. Do roku 2030 se očekává úbytek ve výši 24,2 procenta. Úmrtí je více než dvakrát tolik co narození a tento rozdíl se dále zvětšuje. Třiadvacet procent všech budov je prázdných.

Neklesá jen počet obyvatel, opuštěně působí i ulice, budovy a infrastruktura. Člověk zde neustále naráží na zanedbaná místa, což Žíči vyneslo ne zrovna lichotivý přídomek „město duchů“. I přímo na hlavní ulici stojí opuštěná ruina. Střecha je propadlá, bývalý oltářní prostor je dnes už jen místem pro holuby a graffiti. Dnes zapomenutá budova bývala kdysi kostelem. Byl postaven v roce 1891.

Starší dáma, která právě dokončila nákup v lékárně, říká, že by se o městu mělo informovat pozitivněji. V Žíči strávila celý život a míní, že je toho tady mnohem víc než jen rozpadající se domy. Například kultura, říká žena a ukazuje na bývalý františkánský klášter, jehož kostel dnes slouží pro koncerty. Je jedním z celkem tří klášterů v Žíči. Mimochodem, kázal zde už Martin Luther.

Od průmyslového města k problematické obci

Pár seniorů se courá uličkami, několik málo lidí obstarává své každodenní nákupy. Mnoho obchodů má trvale zavřeno. I před pandemií tu turisté byli k vidění zřídka. V Žíči se přitom nachází kromě katedrály několik dalších impozantních kostelů a historické divadlo. Čtyřikrát denně zní zvonkohra s měnící se melodií. Žíč by vlastně mohla být krásným místem, městem plným historie. Vlastně.

Kdysi bývala rozvíjejícím se průmyslovým městem NDR. Hnědé uhlí, výrobky ze dřeva, zpracování kovů a továrny na potraviny přinesly městu růst a mnoho pracovních míst. Podnik Ernsta Alberta Naethera zde kdysi otevřel největší továrnu na výrobu dětských kočárků v Evropě. Za časů NDR dodával tento „národní podnik“ pod názvem Zeitzer Kinderwagenindustrie (Zekiwa) do celého tehdejšího Sovětského svazu.

Dnes už z toho není vidět nic. Z továrny zbyly jen průmyslové ruiny (brownfield) a několik starých cihlových budov, ve kterých sedá prach na zbytky výrobků a žloutnou montážní návody. Primátor Christian Thieme označil tento areál za „ostudnou skvrnu na tváři města“ a v roce 2016 ho nechal z velké části zbourat díky prostředkům z povodňového fondu.

Dějiny této továrny na kočárky mohou sloužit jako příklad úpadku bývalé průmyslové bašty. Zekiwa šla do likvidace v roce 1996, výroba byla přesunuta do zahraniční, sídlo firmy do nedalekého Döschwitzu. Kočárky Zekiwy sice stále ještě najdete v obchodech s dětským vybavením, už dlouho ale nepocházejí z žíčské produkce.

Z metropole maloměstem

Co zde tedy hledají lidé jako Mattheisová a Nau? „Všechno možné,“ říká Mattheisová a usmívá se. Když mluví – se sotva znatelnými zbytky rýnsko-hesenského dialektu – o Žíči, zní to, jako by tam našla své vytoužené útočiště.

Oba ještě pracují v Lipsku. Jejich kancelář se nachází ve vyhledávané ulici. Nau a Mattheisová odtud koordinovali už dokumentární projekt „Wunderwesten“ v rámci kterého fotograficky zachycovali proměny města: prázdné průmyslové haly, památky vyžadující rekonstrukci. Oba jsou fascinováni starými budovami.

Jejich kancelář je pěkným místem – a na dobré adrese. Vysoké stropy, na velké polici leží fotografické vybavení a různé předměty od tub s akrylovými barvami až po razítka. Na černě natřené stěně visí polička, na které jsou vystaveny fotopublikace a brožury. Na dlouhém bílém stole stojí svícen se čtyřmi svíčkami, tři jsou bílé, jedna růžová. Očividně se zde klade důraz na design.

Proč odtud chtějí pryč? „Tady v Lipsku je všechno dočasné,“ říká Mattheisová. „Nic už se nedá utvářet na delší dobu.“ V Žíči se toho naproti tomu – o tom jsou oba přesvědčeni – dá ještě hodně udělat. Ne proto – a oba považují za důležité to zdůraznit – že by si mysleli, že Žíč bude dalším místem, kde nastane boom, ale proto, že je tam ještě tolik nevyužitých ploch. Prázdný dům nebo prostor, který dosud není definován, spouští v jejich hlavách mnoho myšlenek.

Mattheisová a Nau mají nápady. Například na galerii ve sklepních oknech. Chtějí spojit zahradní plochy svého a sousedního domu a vytvořit místo pro společenství. „Kolektiv, ale s možností stáhnout se do ústraní“ je jejich vize. Mattheisová a Nau dali svému projektu název „Freiraumgeister“ (Duchové volného prostoru) – v narážce na to, že je Žíč známá jako město duchů.

Jsou to nápady, které už se v Lipsku nedají jen tak bez dalšího uskutečnit. Prostor je tam příliš stísněný, plochy rychle mizí, nájmy jsou příliš vysoké. Slovo „gentrifikace“ tady už několik let píší hůlkovým písmem; nejpozději od okamžiku, kdy deník New York Times Lipsko – německy Leipzig – před šesti lety překřtil na „Hypezig“.

Za půl hodinky do Lipska

Jízda příměstskou železnicí z Lipska-Plagwitzu do Žíče trvá dvacet osm minut. Dvacet osm minut. Lidé, kteří žijí na maloměstě, to říkají neustále. Jako by chtěli těm, kdo se rozhodnou přestěhovat sem na periferii, říct: až ti jednou spadne strop na hlavu, rychle se zas vrátíš do velkoměsta.

Thomas Haberkorn je jedním z těch, kteří zdůrazňují blízkost Lipska. Také proto, že tam dlouhou dobu bydlel a stále tam žije mnoho jeho přátel. Kulturní manažer – kulaté brýle, bekovka a hranatý obličej – se v Žíči narodil. V roce 2002 odešel na studie do Lipska – a o deset let později se vrátil zpět do maloměsta. Proč? „Protože chápu ty prázdné domy jako příležitost.“

V ulici, kterou televizní reportáže rády líčí jako skvrnu na tváři města, má Haberkorn svůj „Laden.Lokal“. Tento dům umění je místem alternativní kultury a politických diskusí. Dole, ve velké místnosti s vysokými stropy, klenutými okny, krbem a pohovkami, otevírá Haberkorn jednou měsíčně dveře všem zájemcům. Na parapetech jsou naskládané staré východoněmecké knihy z dob, kdy v domě ještě sídlila knihovna. Na stole leží brožury, malý načmáraný obrázek znázorňuje lidi zvedající paže do výše, a vedle stojí: „Kdy, když ne teď. Kde, když ne zde. Kdo, když ne my.“

Vrzající dřevěné parkety, dvojitě zasklená secesní okna a odpadávající omítka na východní straně domu ukazují, že už dlouho je tady potřeba rekonstrukce. V horním podlaží jsou ateliéry pro umělce a umělkyně a různé tvůrce kultury. Často sem přijíždí lidé z Lipska, ale i z jiných měst.

Haberkorn říká, že toto místo zvolil vědomě, aby vyslal z této „žíčské ulice nenávisti“ signál veřejnosti. Zprávy odtud informovaly převážně o mnoha špatných věcech, o pervitinu a jiných drogách, drobné kriminalitě nejchudších a o sociálně znevýhodněných lidech. Chtěl tomuto narativu něčím čelit. Jeho deklarovaným cílem je znovu oživit město a zahájit dialog s občany a občankami. V Ladenlokalu se o to pokouší pomocí tří dílčích prvků: lokálem samotným, síťováním (lidí, skupin, institucí) a tzv. kulatým stolem, u něhož se schází různí aktéři a diskutují o potřebách a problémech města, pokud tato setkání zrovna neznemožňuje pandemie.

A co festivaly, výstavy, večírky a koncerty? Žíč má prostory, kterých se ve velkém Lipsku už pomalu nedostává. Před projektem v centru Žíče založil Haberkorn jiný projekt. V době, kdy se „Lipsko pomalu stávalo cool městem“ a kdy ještě do Žíče nikdo nechtěl, jak říká Haberkorn, dostala jeho skupina možnost oživit starý benediktinský klášter.

Nový život v benediktinském klášteře Posa

Ke klášteru Posa se musí trochu mimo město, po štěrkové cestě mezi holými keři vinné révy, okolo malých zemědělských podniků a poslední zastávky autobusu před polňačkou. Rozlehlý areál, staré stodoly, ve kterých se válí sláma a gumové holínky a na jejichž stěnách visí sušené květiny. Na nádvoří stojí několik kol a aut, o velkou stodolu je opřená světelná reklama z dob NDR.

Tady, pár set metrů nad městem na historické vinici, se nachází to, co dříve bývalo starým benediktinským klášterem Posa. Z původního klášterního komplexu zbylo jen pár kamenů a věž. Zbytek padl za oběť zubu času.

Před stovkami let byl tento klášter důležitou církevní institucí. Poté byl v souvislosti s reformací přeměněn na velkorysý selský statek. Dnes se zde mezi trampolínou, houpací sítí, vinnou révou a maringotkami konají kulturní akce: světelné instalace, dny umění, jógové pobyty nebo letní festivaly. Bydlí zde šestnáct mladých lidí, kteří založili spolek „Kulturní a vzdělávací místo klášter Posa“ (Kultur- und Bildungsstätte Kloster Posa).

Toto místo ale – a Haberkorn to hrdě zdůrazňuje – není atraktivní jen pro mladé odjinud; do kláštera Posa docházejí i starší obyvatelé a obyvatelky Žíče. Například na koncerty nebo na zahradní slavnost. Seniory a seniorky tu mají „v hledáčku“.

Když se starší dámy z centra Žíče zeptáme na umělce, označí za skvělé, že se něco děje. Mladí lidé toho podle ní dokážou dát hodně dohromady, i ona sama na ten či onen koncert zajde.

Spolek má areál bývalého kláštera pronajatý od města. Haberkorn říká, že je to pro obě strany „situace win-win“. Na jedné straně je o toto místo postaráno a je udržováno, a naopak tvůrci kultury našli lokalitu, které nechybí klid a krása. Někdy ale dochází ke sporům, jak už to ke vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem patří. Tak jako při renovaci příjezdové komunikace, která by měla stát víc, než hodlá město zaplatit.

Chudák starosta

„My tady taky nemáme peníze,“ brání se primátor Christian Thieme. Město se podle něj pokouší podporovat klášter Posa, jak jen to jde, koneckonců je „strašně romantický a hezký“. Prostředky jsou ale omezené.

Žíč, říká Thieme, je symbolem následků strukturálního zlomu po převratu: prázdné byty, deindustrializace, odliv obyvatelstva. Primátor – dozadu sčesané vlasy, kulaté brýle, modrobílá kostkovaná košile, červený hedvábný kapesníček v kapse šedohnědého saka – si stanovil cíl dostat město opět do lepšího světla. Zeptá-li se člověk Thiema, jakou má pro město vizi, odpoví, že ho chce „přenést do budoucnosti“.

Co přesně to znamená, ale není úplně jasné. Thieme mluví o ekonomice, strukturální přeměně, kreativní scéně, která posouvá město vpřed, o volném prostoru a největší lince na výrobu bioetanolu u cukrovarské společnosti Südzucker. Jeho slova představují mnoho kamínků mozaiky, aniž by však tvořila celkový obraz. Ve velké starostenské kanceláři, kde dřevěné hodiny odbíjí každou celou hodinu, si Thieme nervózně hraje se snubním prstenem, když mluví, a trochu tak působí, jako by nebyl mužem na svém místě.

Thieme se narodil v Hamburku a pracoval tam jako advokát, než byl před dobrými čtyřmi lety pohodlnými 58 procenty hlasů zvolen primátorem Žíče. Na otázku, proč se nechal nominovat v tomto městě, kde nikdy předtím nežil, se usmívá a říká, že má „věrohodný zájem“. Thieme není rozeným politikem, má ale charisma, ze kterého je cítit úsilí o blaho.

Říká, že v Žíči panuje od převratu prvotní strach, že se všechno rozpadne. I proto představuje strukturální přeměna výzvu. Dvě nedaleké hnědouhelné elektrárny mají být brzy vyřazeny z provozu. V energetice pracuje v okrese stále ještě 1 800 zaměstnanců.

Thieme sází ve svém městě na inovace a doufá v podporu ze strany spolkové země Sasko-Anhaltsko. „Je v zemském zájmu, aby se Žíč stala ukázkovým příkladem strukturální přeměny,“ říká. Žíč je podle něj městem budoucnosti – a strukturální přeměna bude tématem předvolebního boje při nadcházejících volbách do zemského sněmu.

Podle Thiema není tak důležité, jak vlastně město dostane vítr do svých plachet, ale že se tak stane. Říká, že sice můžeme hnědé uhlí „považovat za pitomé“, z ekonomických důvodů je ale důležité, aby elektrárny nebyly vypnuty hned. Chválí cukrovary Südzucker, továrnu Porsche a uhelný koncern Mibrag. Ti všichni jsou teď podle něj „nuceni hledět dopředu“, takže zjevně se zde něco s budoucností už děje.

Budoucnost v Žíči, pod tím si nepředstavují všichni to samé. Thieme chce hospodářský růst, digitalizaci, vzestup. Říká, že je rád za každého, kdo se do města přistěhuje. Primátor chválí tvůrce kultury, zdůrazňuje svěží vítr, který mladí alternativní lidé přinášejí. Pro Žíč je podle něj „dobré, že to z Lipska proniká“.

Petra Mattheisová a Sascha Nau to vidí jinak. Zeitz je pro ně víc než jen součást suburbánního pásu Lipska. Oba zdůrazňují, že kreativní ekonomika, jak si ji pro Žíč přeje primátor, je příslibem, který přiláká určité lidi. „Ten pojem mi ale dělá starosti, protože se na kdeco lepí jako nálepka, aniž by šlo o to, jak to sroste,“ říká Mattheisová. „Samozřejmě chci v Žíči umění. To ale proto, že chci mít umění ve svém životě, a ne proto, že chci povzbudit kreativní ekonomiku.“

Stará továrna se má stát klenotem

Něco se v Žíči mění. Nádraží, které se po desetiletí rozpadalo, už čeká rekonstrukce, a našly se peníze i na železnici do Gery. Hlavní budovu bývalé továrny na kočárky, která byla postavena v roce 1908, nechá město nákladně zrekonstruovat. Pokud vše půjde podle primátora, stane se tato budova brzy klenotem města: budou zde prostory pro živnostníky, obchody, restaurace, zázemí pro kreativní ekonomiku a městský archiv.

Minulý šéf radnice Žíče byl znám jako člověk s odvahou vytvářet proluky: raději odbagrovat než opravit. Některé budovy v Žíči ale kupují milovníci památek, aby nebyly jednou provždy ztraceny. Například stará továrna na nudle, průmyslový komplex, jehož rekonstrukce začala nedávno. Brzy zde mají vzniknout ateliéry.

„Příští roky rozhodnou, kam bude Žíč směřovat,“ říká Thomas Haberkorn. Od města by si přál, aby podporovalo aktivní „Quartiersmanagement“, tedy rozvoj čtvrtí města napříč různými institucemi. Domy, které stojí za zachování, je nutné chránit, současně ale podporovat i pospolitý život mimo dosah velkých ekonomických projektů. Pro rozvoj Žíče tedy bude rozhodující, zda se míst jako je továrna na nudle ujmou velcí investoři, nebo se stanou prostorem alternativní kultury.

Také Petra Mattheisová má nápady, co udělat pro město, do nějž vkládá tolik nadějí. Ozeleňovací projekt nazvaný Cisa. Podle bohyně plodné půdy, které Žíč zřejmě vděčí za jméno (Cica je smyšlená bohyně z lužickosrbské mytologie. Původ jména Žíč je nejasný, většinou se odvozuje od slovanského slova „zito“ (zrno), od lužickosrbské osady Cetici, nebo od muže jménem Zeiza, uvedeného v jednom dokumentu vydaném v roce 795 v klášteře Fulda, pozn. red. KN). „Je to matka všech bytostí,“ říká Mattheisová.

Všichni aktivní místní obyvatelé se shodují v tom, že Žíč nemusí stát ve stínu velkého Lipska, „nemusí ho dobíhat, ale může být i jeho předskokanem,“ říká Mattheisová. Toto malé město skýtá velký potenciál pro společenské projekty, kreativní nápady a demokratickou městskou pospolitost. Zatím chybějí investoři, kteří by stavěli luxusnější byty. Možnosti zde existují, ale jsou potřeba ještě lidé. A také zájem města podporovat i něco jiného než jen ekonomiku.

Článek, který původně vyšel 7. ledna 2021 v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.

Cestopis redaktora KN z východního Saska, který se zabývá stejnou krajovou tematikou, najdete zde.