Čtenářka

Wenzel Tornøe: Umělcova žena čte. Repro Wikimedia Commons

Zimní měsíce jsou máločemu tak příznivé jako četbě, což věděl již francouzský básník a typograf Camille-André Lemoyne (1822–1907).

I.
Zem celá bílá jest a všady sněhu jas,
a zvony kostelní v něm ztratily svůj hlas.

Jen hádáš, z daleka že zvoní klekání,
však mdlý jest jeho zvuk a tuhne v zalkání.

A strmých topolů dvě řady míhají
a v mlze chvějí se vod zmrzlých na kraji.

Pod nebem šedivým, kde nepřelítne pták,
jak padnul na srdce by věčné zimy mrak.

II.
Leč co nám padlý sníh, co divá vichřice,
když v krbech plameny nám hrají záříce?

Když sněhu kotouče prášící do oken
v smích bouřný roznítí náš velký oheň jen?

Co v karanténě nás jal zimy led a svist,
pojď Joinvillea teď a La Fontaina číst!

Ti čarní bajkáři, Champagně básníci
jsou dobří přátelé v svár vichrů bouřící.

Ó milá čtenářko se zlatým hlasem, víš,
že starou legendou nás znova okouzlíš!

Tebou jest pochopen básník i kronikář,
jenž chránit dovede ve srdci mládí zář.

A pak, což nemám vše, což pro nás tajemstvím,
co prosa neřekne, co nevysloví rým?

Co umřít nemůže, byť zhas’ den bezděky?
Toť lásky paprsek, jenž svítí na věky!

Přeložil Jaroslav Vrchlický. Z antologie Moderní básníci francouzští, kterou vydal J. R. Vilímek v roce 1893.