Tři kalendária radostná (R. U. R. 100, J. Vostrý 90, J. Kratochvílová 70) a jedno smutné (H. Maciuchová +75)

Robot, Jaroslav Vostrý, Jarmila Kratochvílová, Hana Maciuchová. Koláž Jaroslav Svoboda.

Z autorova deníku.

21. LEDNA: R.U.R. 100: DÍLO, KTERÉ STÁLO NA ZAČÁTKU DALŠÍCH VIZÍ

Před sto lety proběhla v Hradci Králové světová premiéra mezinárodně nejslavnějšího díla Karla Čapka, sci-fi divadelní hry R.U.R, do níž autorův bratr Josef Čapek vymyslel slovo robot. První ji nazkoušel kdo jiný než my: hradečtí ochotníci – z popudu některých Čapkových bývalých spolužáků z místního c. a k. gymnázia (dnes J. K. Tyla), odkud byl spisovatel roku 1905 v kvartě vyloučen pro příslušnost k anarchistické skupině Mansarda. Česká média si tohoto výročí všimla. Čeho už si však nevšimla, je, o čem R.U.R. je, a jak aktuální varování vnáší právě do naší doby. R.U.R. je o světě samočinných strojů, které se sice jako výtvory člověka naučí samostatně myslet, ale chybí jim přidaná hodnota, kterou stroje nikdy nemůžou mít: cit – a tak roboti lidstvo, které pro svůj zadaný program vyhodnotí jako škodlivé, vybijí. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy v médiích čteme nadšenou připomínku století od premiéry R.U.R., a vedle toho jásot nad tím, že inteligentní počítače se chystají od lidí převzít už i tvorbu umění či organizaci voleb a že počítačová inteligence se stává integrální součástí člověka, čímž fakticky vzniká nový typ tvora, kyborg.

Karel Čapek fakticky patřil k spisovatelům-věštcům budoucnosti, která přišla až po jejich smrti, jako byli Jules Verne, Ray Bradbury nebo George Orwell – KČ z nich byl jen handicapovaný tím, že tvořil v malé slovanské kultuře, kvůli čemuž v době globální nadvlády západních jazyků jeho díla přes světovou proslulost nikdy nebudou mít stejnou mezinárodní váhu jako díla dalších jmenovaných. R.U.R. totiž nebylo jeho jediné vizionářské sci-fi dílo, jen bylo první v řadě.

Román Továrna na Absolutno (1922) pojednává o ezoterickém „jitru kouzelníků“, kdy se v době uvolnění absolutní energie z hmoty (kromě nekonečné energie k produkci zboží) jako vedlejší produkt v lidech uvolní i duchovní schopnosti, které bez dostatečně vyvinutého vědomí lidí vedou k úplnému zničení světa. („Povstanou totiž falešní mesiášové a falešní proroci a budou dělat veliké divy a zázraky, takže by svedli – kdyby to bylo možné – i vyvolené. Hle, řekl jsem vám to předem. Řeknou-li vám: ‚Pohleďte, je na poušti!‘ nevycházejte; anebo: ‚Hle, je na tajném místě,‘ nevěřte.“ Matoušovo evangelium, 24. kapitola, 24.–26. verš). Stačí se jen dennodenně podívat do médií a všimnout si, kolik tam uvidíme upoutávek na absolutní pravdu, která se podle nich neskrývá v nitru každého jednoho z nás – ale jen ve slavném kolotoči pana Bindera anebo v bagru pana Kuzendy…

Divadelní hra Věc Makropulos z téhož roku pojednává o dceři alchymisty z Rudolfínské doby, kterému se povedlo vynalézt elixír věčného života, který vyzkoušel na své dceři. Ta ovšem po prožití všeho, co v jednom lidském životě prožít lze, cítí jen prázdnotu a touží po jediném – po smrti.

Jak Věc Makropulos, tak další hra Adam stvořitel (1927, psaná společně s bratrem Josefem) opět předjímají naši dobu která překročila hranice léčení nemocí k „vytvoření dokonalého člověka“, nejprve ve světě idejí, a později i v hmotném světě sociálního a genetického inženýrství:

>> Adam vyjme z kapsy složený Manifest, odkašlá a čte: „Ve jménu jediné osvobozující Anarchie – to zní dobře; je to stručné a silné. 

– ohlašuje se zničení světa. Důvody: Každý řád je násilí. Náboženství je podvod. Soukromý život je předsudek. Zákony jsou otrocká pouta. Každá vláda je tyranie. Jediná odpověď na tento stav je hromové Ne!
My –
vlastně bych měl říci já […]; ale my zní vždycky lépe
– My prohlašujeme veškerý řád, všechny zvyky a instituce za špatné a nulní; prohlašujeme, že každá snaha o nápravu a převrat světových řádů je zbabělý kompromis; prohlašujeme, že všechno je špatně; život je zlozvyk; trpělivost je zločin; ze všeho pak nejhorší je soucit a tolerance.“ <<

Mezi těmito díly napsal Čapek román Krakatit (1924), zabývající se stejným tématem (snahou o všenápravu světa) tentokrát skrze zbraň, která jako první v dějinách může zničit celou Zeměkouli. Ten, kdo ji dostane do rukou, může světu nadiktovat „dokonalý život“ jak on si ho představuje. Atomová bomba, která byla vynalezena až 7 let po Čapkově smrti, ukázala, co umí v Hirošimě a Nagasaki, a kvůli ní a kufříkům vůdců jaderných velmocí dělily svět už mnohokrát od úplného zničení jen minuty. Dalším archetypem, který nabyl ostré kontury až dnes, je kníže, sám šéf zbrojařského trustu, který vyrábí zbraně pro všechny znepřátelené strany. Hlavní hrdina Prokop zjistí, že on nic ve svých koncernech neovlivňuje – jen na nich vydělává. Sám přitom žije v sterilním prostředí, kde je pro něj upravován i vzduch.

Po „klidnějším“ desetiletí, které následovalo po Adamu stvořiteli, se Čapek ke sci-fi vrátil ve dvou vrcholných dílech: románu Válka s mloky a divadelní hře Bílá nemoc (obojí 1936). Příběh o učinlivých mlocích, které lidstvo vychová, technicky vybaví a vyzbrojí – a pak se zoufale snaží s nimi uzavřít mír, zatímco mloci (kteří jsou – stejně jako všechny předchozí dokonalé bytosti z Čapkových sci-fi děl – bez citu) plánovitě připravují lidstvu otroctví, lze pochopit jako návrat příběhů snu o ovladatelných stvořeních „lepších lidí“ z R.U.R. a Adama stvořitele, ale v zrcadle dnešní doby i jinak:

„Vy blázni, přestaňte konečně krmit Mloky! Přestaňte je zaměstnávat, vzdejte se jejich služeb, nechte je, ať se odstěhují kamkoliv, kde se sami uživí jako jiné vodní tvorstvo! Sama příroda si už udělá pořádek v jejich nadbytku: jen když lidé, lidská civilizace a lidské dějiny nebudou dál pracovat pro Salamandry! A přestaňte Mlokům dodávat zbraně, zarazte pro ně dodávky kovů a třaskavin, neposílejte jim už stroje a tovary lidské! Nebudete dodávat tygrům zuby a jed hadům; nebudete topit pod ohněm sopečným aniž prokopávat hráze povodním. Buď uvalen zákaz dodávek na všechna moře, buďte Mloci postaveni mimo zákon, buďte prokleti a vyloučeni z našeho světa, buď utvořena Liga národů proti Mlokům! Celé lidstvo buď připraveno bránit své bytí se zbraní v rukou; nechať se na popud Společnosti národů, švédského krále nebo římského papeže sejde světová konference všech civilizovaných států, aby uzavřela Světovou unii nebo aspoň spolek všech křesťanských národů proti Salamandrům!“

Nakonec ještě jeden citát z Bílé nemoci:

Sigelius: „…My ji prostě jmenujeme Čengova nemoc čili Morbus Tshengi. Doktor Čeng, žák Charcotův a ovšem internista, ji totiž první popsal na několika případech v pejpinském špitále. Velmi pěkná publikace, pane; referoval jsem o ní už v roce dvacet tři, kdy ještě nikdo neměl tušení, že se Čengova nemoc jednou stane pandemií.“
Novinář: „Čím prosím?“
Sigelius: „Pandemií. Nemocí, která lavinově zachvátí celý svět.
V Číně, pane, se skoro každý rok vynoří nová zajímavá choroba, to dělá ta bída; ale žádná dosud neměla takový úspěch jako nemoc Čengova … Zatím je nezvratně zjištěno, že Čengova nemoc postihuje jenom osoby asi tak od čtyřiceti pěti nebo padesáti let nahoru…“


24. LEDNA: JAROSLAV VOSTRÝ 90 – O POSLÁNÍ UMĚLCE

Zakladatel pražského Činoherního klubu a exrektor AMU, profesor Jaroslav Vostrý slaví 90 let a při té příležitosti řekl věty, které nemůžu nesdílet: „Ještě na začátku okupace (v roce 1968) nám říkali diváci a divačky ze západu, že se přijeli podívat do nesvobodné země a zažili na představení takovou vnitřní svobodu, jako ještě nikde. To byl důvod, proč mohl německý divadelní časopis Theater heute tehdy napsat, že divadelní bůh sídlí v Praze. Teď to mají aktivity mimo módní trendy, které hlasitě vzývají nenormovanost při totální vnitřní znormovanosti, mnohem a nesrovnatelně těžší.“

Souhlasím. V 60. letech byl totiž heslem dne obsah – a teprve pro něj se hledala forma. Jinakost člověka se projevovala a tvořila uvnitř – navenek to ukazovat nemusel. Dnes je pro unifikované tvůrce heslem dne forma, tedy to, co je venku – a teprve pro ni se ve vnitřku dnešních komerčních unifikovaných „hodnot“ hledá, zda tam vůbec je nějaké poselství a o čem by to mohlo být. Proto nejsem v dnešní kultuře zdaleka tak doma, jako v kultuře 60. let. Velikost umělce totiž není v tom, že jde s módou – ale naopak v tom, nakolik jde proti ní…


16. LEDNA: BLAHOPŘÁNÍ KRAJANCE J. KRATOCHVÍLOVÉ, VZPOMÍNKA NA DAŇKOVSKOU HEREČKU H. MACIUCHOVOU

Chtěl jsem původně gratulovat k dnešním sedmdesátinám běžkyni Jarmile Kratochvílové, která od roku 1983 drží nejdelší ženský světový rekord (běh na 800 m) a zavzpomínat na to, jak jsme spolu v 90. letech bydleli v jejím rodném Golčově Jeníkově, kudy v době, kdy trénovala vzdálenou neteř Miloše Formana Lídu Formanovou, denně jezdila ve Škodě Forman se svým podpisem do Čáslavi, kam já jsem chodil na gympl – a jak v den maturity jsem zmeškal autobus, a tak jsem si stopnul světovou rekordmanku, která mě svezla, abych složil dosud rekordní (protože českým MŠMT jedinou uznanou) z mých kvalifikačních zkoušek.

Jenže dnes zemřela Hana Maciuchová (1945–2021)…

Málo se o ní ví, že patřila k okruhu, který začínal kolem olomouckého divadla, z něhož se zrodil třeba i dramatik a ministr kultury z let 1998–2005 Pavel Dostál, ale i Karel Kryl či konferenciér, textař a televizní skečař Petr Novotný. Osobně jsem ji (krátce poté, co médii proběhla zpráva, že vyhrála nad rakovinou), potkal jen jednou – na náměstí Míru v Praze, kam šla očividně na zkoušku do domovského Divadla na Vinohradech. Tam jsem ji také viděl několikrát na jevišti, jednak v tamní legendární Smočkově inscenaci Goldoniho Poprasku na laguně (ačkoli těch bylo víc, protože pokud vím, Ladislav Smoček tuto hru režíroval tuším sedmkrát), ale i v jiných hrách. Lidí mé generace a výš si vzpomenou na její lahůdkovou Olinku ze seriálu Jaroslava Dietla Žena za pultem, manželku doktora Blažeje z jeho nemocnice na kraji města, Anče z Krkonošských pohádek, anebo na Olgu Scheinpflugovou (kterou během svých studií DAMU ještě stihla potkat) z filmu o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze, který jsem si po dlouhých letech znovu pouštěl před týdnem. Už ve svých třiceti letech ukázala všechny tóny projevu už hotové herečky v adaptaci dramatu K. M. Čapka-Choda Vilém Rozkoč. Já ji ale budu mít nejvíc zafixovanou jako „daňkovskou herečku“, tedy herečku, kterou si v 80. letech vybral jeden z dvorních dramatiků Divadla na Vinohradech Oldřich Daněk jako jednoho ze „svých koní“, které opakovaně obsazoval do historických děl, které sám psal i režíroval jak na Vinohradech, tak v Československé a České televizi. Co z toho mám nejradši? Její kněžku Erigoné z Kadeře královny Bereniké, která dokonale ukazuje prostředí, kdy evropská věda dělala první krůčky ve slavné Alexandrijské knihovně? Milenku Františka Josefa I., herečku z Kateřinu Schrattovou, kterou manželovi namluvila sama císařovna Sissi, jak o tom pojednává Záskok pro Sissi? Když jsem se na onu posledně zmíněnou inscenaci ze sedmidílné daňkovské série Hříčky o královnách díval, s údivem a obdivem jsem si uvědomil, že autor v ní v roce 1995 velmi správně Haně Maciuchové předepsal roli divadelní sexbomby – přestože jí tehdy bylo už padesát let!

Nejradši mám ovšem Španěly v Praze, kde HM hraje Marii Manrique de Lara-Pernštejnovou (pramatku několik šlechtických rodů, o níž jsme v KN už mluvili, ale i příbuznou rodu, který založil její rodné město: moravský Šternberk) – tu která přivezla do Čech Pražské Jezulátko, za nímž dodnes přijíždějí do Prahy tisíce poutníků ze španělsky mluvících zemí, které celým srdcem miluji nejen proto, že v nich Hana Maciuchová přestavuje svůj „ergonomický“ typ jižanky a ukazuje dokonalou souhru HM se svým nejen hereckým, ale i životním partnerem Jiřím Adamírou (představitelem velmi podobného intelektuálně komorního typu v mužském vydání), ale i pro hluboké poselství, které do krátké hry o rudolfínské Praze v předvečer Bílé hory vepsal její autor Oldřich Daněk Haně Maciuchové do její role: „Říkáte pět náboženství… Co my víme, jestli by jich nemělo být osm a jestli devatenáct náboženství je dost na chválení Boha. Ještě chvilku předtím, než jste přišel se mi Praha zdála být nekonečně pestrá a barevná a zajímavá. A pak jste přišel vy, a oblékl ji do naší, španělské barvy…“

Její typ žoviální a mondénní dámičky jihoevropského typu s nadprůměrnou inteligencí i emocemi bude v českém divadle chybět…