Jak mě to napadlo, že jsem sám?

Hodiny od Vaška Kozla v autorově domácnosti. Foto Tomáš Koloc.

Fejeton - poděkování všem jmenovaným.

Na každého někdy přijde pocit, že je sám – v době uzamčení (anglicky lockdownu) o to víc. Zvlášť právo na to mají ti, kteří skutečně žijí doma sami. Nejde jen o to, že člověk si musí sám nakupovat, vařit, uklízet, prát a vynášet koš, jak to vzpomíná oblíbená básnička českých starých mládenců. Někdy ten pocit na člověka dolehne v podobě, že musí sám nést i ty věci, které jsou moc těžké na to, aby je unesl jen jeden.

Dneska ráno jsem se probudil a stalo se něco zvláštního: začal jsem vidět věci, které běžně nevidím. Začalo to už při modlitbě u obrazu Panny Marie, který jsem kdysi namaloval u spolužačky Zoe Hynkové. Pod ním něj ležel čtyřlístek, který mi dala k Vánocům kamarádka Štěpa, vedle něj obraz turínského plátna, který mi dala Marta Foučková a ikonka Ježíše od Jirky Vintery. Vstal jsem, svlékl si bederní pás, který mi dala Gabriela Rothmayerová, a během cvičení jsem si uvědomil, že mě je cvičení naučila Jana Vaňková. Přitom jsem se díval na knihovničku, kterou pro mě vyrobil můj kamarád, truhlář Jarda Šedivý, ve které zvlášť leží knihy kolegů autorů, překladatelů a výtvarníků s věnováními a podpisy. Seznam autorů je dlouhý: Jiří Plocek, Jaroslav Svoboda, Zuzana Krejčí, Bruno Solařík, Kamil Princ, Rostislav Opršal, Radovan Lovčí, Pavel Trnka, Patrick Ungermann, Ondřej Macl, Mirka Janečková, Zuzana Klofátová, Alena Scheinostová, Boris Šlechta, Michal Macháček, Zuzana Hloušková, Jaroslav Hojdar, Igor Chaun, Tereza Pokorná, Jana Plocková, ale i Miroslav Horníček, Ondřej Suchý, Svatopluk Beneš, Anežka Janátová, Martin Petiška, Jindřich Mann, Viktoria Hradská, A. J. Liehm, Ladislav Grosman, Jiří Dědeček, Ivan Klíma, Antonín Bajaja, Mária Kráľovičová, Jaroslav Kovanda, Miroslav Polreich, hraběnka Eleonora Bubna-Litic, pater Karel Vrána i soudruh Karel Sýs, ba i duchovní učitel Beatles, guru-dás Roger Siegel z Hnutí Hare Krišna. (Homéra mi do Iliady s vtipem sobě vlastním podepsal nebožtík Vašek Kozel, který mi taky věnoval hodiny po babičce, co nad knihovnou tikají.)

Vedle na stole ležel můj 26 let starý portrét od malíře Zdeňka Sejčka, který ve svých 26 letech jako jediný viděl přes pole slavnou vraždu účetního Rošického, linoryt ex libris, který pro mě kdysi vytvořila Jitka Švástová, přáníčko z ručního papíru od Honzy Turnovského a houbový kalendář od Jardy Svobody. Když jsem šel z místnosti, díval se na mě kalendář s mými fotkami, který jsme udělali s jeho ženou Maruškou Svobodovou a na dveřích byla nalepená ofocená motivační pětitisícovka od Tomáše Bártla.

V předsíni jsem zakopl o péřovou zimní bundu, kterou mi dal Martin Šilha, když zhubl.

Na koupelně (aby bylo jasné, že je to koupelna) visel obrázek manželů cákajících se ve vaně, který jsem dostal od Martina Karlíčka (na záchodě je obrázek chlapečka, sedícího na modrém hrníčku), a v koupelně mezi osuškou, do které se v dětství léto co léto na pláži u Máchova jezera vešla celá naše rodina a teď už se do ní vejdu sotva já sám, a zrcadlem, které pro mě v prodejně přes lety vybral Honza Donát, ležely voňavky, které mi dala Silvie Nosková.

V kuchyni jsem si sedl na bytelné křeslo a ke stolu, co pro mě sehnala Honzova sestra Štěpánka, vyndal z ledvinky, kterou mi darovala, klíče s přívěskem od Lidky Voženílkové, a zapnul počítač, který pro mě jako všechno elektronické v bytě opět vybral kamarád Honza. Než se počítač zapnul, díval jsem se na kupu vedle něj. Vespod ležela encyklopedie divadla (dárek od Petra Šístka), na ní sbírka ohlasů Vítězslava Nezvala v ruské literatuře, kterou mi zapůjčil básník Jaroslav Kovanda, a úplně na vrchu vzpomínky Arnošta Vermouska, které mi včera poslal Jirka Plocek, abych věděl, že kniha, kterou jsme spolu vytvářeli, už je na světě. Už včera do ní byla vložená záložka z Arménie, kterou jsem dostal k loňským Vánocům od Jiřího Gutha. Úplně na vrchu hory se pak sušila vypraná rouška, kterou ušila moje sousedka Jaroslava Šimková, sluchátka od Martina Weisbauera (ještě to není měsíc, co jsem je rozbalil a zjistil, že ze dvou uší k slyšení mluví dárek křesťanského Rádia Proglas jen na jedno) a ještě na nich pastelky, kterými jsem včera kreslil ilustrační obrázek do Kulturních novin. Dala mi je před lety Iva Gajdošová.

Jak mě to napadlo, že jsem sám?