Když vládnou zelení

Logo Taz Roberst Habeck_Lars_Reimann_Imago Annalena Baerbock. Foto_Leon Kugeler, Reuters

Němečtí zelení se chtějí po volbách dostat k moci. Nabízíme šest tezí, jak se jim to může podařit, co by zelená vláda změnila – a co nikoliv.

Představme si scénář, který byl až dosud považován za nepravděpodobný. Annalena Baerbocková složila v prosinci 2021 slavnostní slib jako první německá zelená kancléřka. Co se tím změnilo?

Zpočátku méně, než si mnozí myslí.

V Mnichově nebo Frankfurtu i nadále přistávají v minutových intervalech letadla, provoz na dálnicích hučí jako obvykle, na oblibě SUV, těchto zbytečně silných vozů do městského prostředí, se nic nezměnilo. V letním vedru 2022 lidé usilovně grilují steaky z krkovice (koupené ve slevě), jako by snad měl nastat konec světa. Objednávají si sushi z moří decimovaných nadměrným rybolovem a dostávají ho v mnoha zbytečných plastových obalech. Do německých domácností je dodáváno ve zbytečně velkých plastových boxech. Do atmosféry se vypouští příliš mnoho CO2, neviditelného, ale smrtícího, protože se tím Země ještě více otepluje.

Hned poté, co Baerbocková složila slavnostní slib, se zelení pustili do své agendy. Kancléřka ohlásila ve svém projevu v parlamentu ekologickou politiku „umírněnosti a středu“. Jako první krok ve funkci nechala na balkon kancléřství postavit úly. V jejím akčním programu „Žít dobře a zeleně“ stojí jako první bod omezení rychlosti na dálnicích na 130 km/h. Většina Němců si této reformy ani nevšimne, protože téměř na všech úsecích už teď tak jako tak platí rychlostní limit. Ani ADAC (německý automotoklub – pozn. překl.) proti tomu nic nenamítá.

V sociální politice zůstala nová vláda za očekáváním odborů a dalších aktérů. Spoluvládnoucí Křesťanskodemokratická unie Německa (CDU), která se ve volbách umístila těsně za zelenými, totiž zabránila široce pojaté reformě dosavadního programu sociální péče Hartz IV – v souladu s názory podnikatelských svazů a šéfové a šéfek nejvýznamnějších koncernů. Zelení sice ve volební kampani požadovali skoncovat se sankcionováním nezaměstnaných a také zavést úplně nové systém sociálního zabezpečení, ale místo toho se jen sazby sociálních dávek zvýšily o 30 eur.

Požadavky na další peníze pro sociání účely odmítl ministr financí a vicekancléř Armin Laschet (od 16. ledna 2021 předseda CDU, pozn. red. KN) prostě odmítl s poukazem na „napjatou situaci rozpočtu“. Peníze chybí obecně všude, a to mj. proto, že zeleno-černá koalice trvá na dluhové brzdě (zákonem stanovená hranice zadlužení, při jejímž překročení musí vláda předložit návrh vyrovnaného nebo přebytkového státního rozpočtu a fondů, pozn. red. KN). Výdaje během pandemie koronaviru byly obrovské a ekonomika se dosud nezotavila. Koalici těžko zajistí nové příjmy státního rozpočtu, protože CDU blokuje zavedení daně z majetku i reformu společného zdanění manželů.

Byl ohlášen zelený životní styl. Plastové sáčky a brčka budou zakázané. Létání bude dražší, cestování po železnici levnější. Velkou pýchou nové vlády je rychlé zvýšení ceny emisních povolenek CO na 70 eur za tunu oxidu uhličitého. Vědci a vědkyně a aktivisté a aktivistky z hnutí Fridays for Future požadují kvůli dramatickému zhoršení klimatické krize daleko větší přirážku, vláda je ale zcela záměrně nevyslyší.

„Ekologické reformy“, zdůrazňuje Baerbocková, „musejí být většinově akceptovány.“ Být radikálním znamená podle ní zůstat realistickým. Takže Němci jezdí autem stejně často jako dřív.

Zelené Německo by opravdu nejspíš vypadalo nějak takto nebo podobně. To, co „obvyklí podezřelí“ (tj. tradiční odpůrci zelených) rádi diskreditují jako údajnou ekodiktaturu, by ve skutečnosti byla opatrná modernizace. Annalena Baerbocková a Robert Habeck, spolupředsednická dvojice německých Zelených, nejsou revolucionáři, i když by tak při některých (ostatně stále méně) příležitostech chtěli působit.

Zelená kancléřka je možná

Ale ne, šance, že by koncem letošního roku usedla či usedl do kancléřského křesla zelená politička či zelený politik, je skutečně malá. Důvody spočívají jednak ve vnějších okolnostech, které jsou pro všechny strany úplně nové, jednak v postavení zelených, které je pro jejich oponenty a oponentky obtížně napadnutelné.

Ale popořádku.

Rozhodující je, že směřujeme k prvním volbám do Německého spolkového sněmu od roku 1949, ve kterých už nebude kandidovat úřadující spolkový kancléř. Skutečnost, že éra Angely Merkelové definitivně končí, si mnoho lidí uvědomí teprve časem – až bude jasné, že teď bude Německu vládnout ten milý, ale nenápadný pan Laschet, o němž jsme v koronavirové krizi nikdy přesně nevěděli, zda je pro něj důležitější blaho východovestfálských výrobců kuchyní nebo obyvatel Severního Porýní-Vestfálska.

Bonus spočívající ve výhodnějším postavení úřadujícího kancléře tedy odpadne. Vnitřně rozdělená CDU, s níž lomcuje Friedrich Merz (stranický protivník Angely Merkelové, pozn. red. KN), bude kromě toho potřebovat čas, aby si ujasnila další směřování a přizpůsobila vedení volební kampaně novému kandidátovi na kancléře. tj. A. Laschetovi.

Z toho všeho budou nejspíš profitovat zelení. Tato politická síla je přitažlivá pro středostavovskou vrstvu tíhnoucí k ekologii. CDU bude každopádně ráda, když zůstane ušetřena šéfa s nedostatečnou kontrolou afektů (míněn Merz), jedna otázka ale zůstává otevřená: Koho budou volit lidé, kteří Merkelovou považují za dobrou, ale její CDU za poněkud staromódní? Hornického synka Lascheta? Anebo třeba právě Habecka či Baerbockovou?

To nevíme, ale důležité volby do zemských sněmů, například v Bavorsku nebo Hesensku, ukázaly, jak zdatně dokážou zelení pytlačit v konzervativním revíru. Markus Söder (premiér bavorské zemské vlády – pozn. překl.) to pochopil – a od té doby objímá stromy.

I když zelení nakonec prohrají, dopad na budoucnost země bude nezanedbatelný. Poněkud strnulá CDU je totiž nucena, aby konečně vážně vstoupila do soutěže o lepší ochranu klimatu.

A ještě něco hraje zeleným do karet. Politická situace je rozkolísaná tak, jako už dlouho ne. Přízeň voličů a voliček je prchavá, všechno se může rychle změnit. Je pravda, že CDU a CSU mají dnes v průzkumech o 13 až 18 procentních bodů vyšší podporu než zelení. Rychle se zapomnělo, že před půldruhým rokem na tom byly obě strany skoro stejně, někde okolo dobrých dvaceti procent. Stále víc lidí teď ale připouští, že klimatická krize je největším úkolem lidstva v 21. století. V soutěži o nejlepší recepty jsou zelení dobře vyzbrojeni – jsou stranou, které občané a občanky nejspíše uvěří angažovanost v oblasti ochrany klimatu. Je tedy možné, že se zelení v průzkumech k CDU opět přiblíží. Ostatně je možný i alternativní scénář, v němž by zelení také byli nejsilnějším koaličním partnerem. Přední členové strany prohlašují, že by vstoupili i do středolevé koalice, kdyby měla většinu. Pro zelené a kancléřský úřad proto platí nikdy neříkej nikdy.

Zelená témata bodují víc než kdy jindy

Může to znít cynicky, ale zeleným přeje štěstí právě kvůli hrozící katastrofě. Klima, jejich srdeční záležitost, se stalo vše prostupujícím tématem. Mnohé z toho, co bylo dříve v opovržení jako postmaterialistické, je už dávno respektovanou tvrdou měnou. To platí nejen pro ochranu přírody a klimatu, ale i pro rozmanitost a solidaritu. Případně také pro myšlenku, že všudypřítomná logika zisku musí opět získat lidské proporce.

Čína, která je důležitým odbytovým trhem pro německé automobilky, zakázala vozy s vysokou spotřebou paliva a zavedla minimální výrobní kvóty pro elektromobily. Volkswagen, Daimler nebo BMW musí více sázet na bezemisní pohony, pokud nechtějí zůstat na chvostu. Dělají to už dlouho a tak rychle a důsledně, že schválený cíl zelených povolit od roku 2030 už jen bezemisní nové vozy, se plní skoro sám od sebe. Obdobně je tomu v jiných hospodářských odvětvích a u dalších témat.

Většina podniků pochopila, že musejí vyrábět zeleně, pokud chtějí mít budoucnost. Ochrana klimatu se stává ekonomickou tržní výhodou. Zelení zároveň usilují o sblížení s firmami, nikoli o konfrontaci. Například hutnictví na bázi energie z vodíku nechtějí prosadit proti vůli ocelářského koncernu ThyssenKrupp, ale společně s představiteli koncernů a odborů.

Uvažování hlavního proudu se dnes už nevyhýbá ani jiným tématům, kterým se dříve věnovali výlučně zelení. Který CEO koncernu kótovaného na frankfurtské burze by ještě popíral, že týmy fungují lépe, když jsou zastoupeny různé úhly pohledu? Tedy když jsou v nich ženy, BIPOC (Black Indigenous People of Color – pozn. překl.), mladí i staří? Kdo by zpochybňoval, že je potřeba se víc starat o skloubení kariéry a rodiny? Že si zaměstnanci přejí pružnější organizaci pracovní doby?

Na rozdíl od CDU a CSU zelení o těchto otázkách přemýšlejí už léta. Mají před CDU intelektuální náskok. A to je v době, kdy bývalé všelidové strany působí bezradně a přetíženě, velkým přínosem.

Důležité také je, jak se letos bude vyvíjet situace v souvislosti s koronavirem. Zelení při zvládání této krize moc vidět nejsou. Nemají žádné větší námitky proti kurzu, který zvolila Merkelová, a zaměřují se – už s pomyšlením na vládní angažmá – dílem na aplaus, dílem na kritiku některých detailů. Čím méně bude pandemie dominovat volební kampani, tím lépe pro zelené.

Vzorem je Barack Obama

Při balancování mezi realitou klimatické krize a tím, co je politicky proveditelné, uplatňují zelení chytrou strategii: pokoušejí se vyprávět příběh o světlé budoucnosti. Ne nějaký takový, který odrazuje nebo zneklidňuje, ale takový, který dává naději a na kterém se osvícené občanstvo – od konzervativců po levicové liberály – dokáže shodnout.

Obecnému sklonu voličů k rozhořčení a vzdoru vůči politikům čelí Annalena Baerbocková a Robert Habeck „republikánským pragmatismem“ – inkluzívním, zvoucím jazykem v duchu zásady „přidej se také k nám“. Zelení přednášejí své ideje tak jednotně, že jim vrcholní představitelé CDU závidí. Obracejí se při tom na celou společnost, a ofenzivně si tak nárokují schopnost být hegemonem. Je to chucpe a občas to působí trochu urputně, ale bez velkohubosti není člověk v politice ničím. Někdy to totiž funguje jako sebenaplňující se proroctví.

V knize Roberta Habecka z roku 2010 „Patriotismus. Ein linkes Plädoyer“ (objaoba vlastenectví zleva) si lze přečíst, kým se inspiroval. „Obama kombinuje zdánlivě neslučitelné: patos a nepřizpůsobivost“, píše tam Habeck, na kterého udělala dojem volební kampaň amerického prezidenta. „Nerozvíjí ducha změny jako nějaké budování pozic na válečné frontě, ale jako společné dílo. To je překvapivé a přesně tím dokáže vykročit z mrzoutství a poraženeckých scénářů.“

Habeck a Baerbocková používají patos v míře právě tak ještě snesitelné pro Němce, přičemž on víc než ona. Jejich činností prostupuje i myšlenka spojování protikladů. Zelení chtějí být radikální a státotvorní současně, chránit demokratické instituce, ale také je měnit. Obama sledoval umírněný kurs nalevo od středu, což mu bylo některými důsledně levicově smýšlejícími lidmi vyčítáno. Když se v roce 2009 dostal k moci a musel tlumit následky finanční krize, vyšel mílovými kroky vstříc republikánům, svým domnělým protivníkům.

Překračují práh bolesti

Také zelení někdy při hledání kompromisu překračují práh bolesti. Když poslanecký klub CDU v Sasku-Anhaltsku (CDU je tam v koalici se Zelenými, pozn. red. KN) zabránil zvýšení koncesionářských poplatků pro veřejnoprávní rozhlas, čímž naplnil hlavní požadavek tamní Alternativy pro Německo (AfD), měli zelení vlastně odstoupit z vlády. Se skřípěním zubů zůstali, protože se chtěli vyhnout vládní krizi. Vzhledem ke zhoršující se situaci v souvislosti s koronavirem máme odpovědnost, říkalo tehdy spolkové vedení strany. A navíc: nesmíme CDU vehnat do menšinové vlády s AfD.

Historka z malého zemského kolbiště je příkladem pars pro toto. Také Habeck a Baerbocková smýšlejí centristicky, také oni se pokouší posílit soudržnost společnosti. Vzhledem k této serióznosti – a vzhledem k účasti ve vládách jedenácti spolkových zemí – působí nechtěně komicky, když nám liberálně-konzervativní myslitelé stejně jako dřív sugerují, že zeleným nesmíme svěřit správu státu.

Nuže, myslí si volička Angely Merkelové, když nakupuje bioprodukty, že je ta milá paní Baerbocková nebezpečná pro Německo? Moje teze zní: ne, nemyslí. Místo toho si spíše klade otázku, z jaké reality k ní mluví ti, co to tvrdí.

Ve své nové knize zkoumá Habeck myšlenku, jak být uprostřed a současně vpředu. Kdyby se to zeleným podařilo, bylo by to něco zásadně nového. Charakteristickým znakem éry Angely Merkelové totiž bylo, že ráda nechávala věci plynout. Pouze v krizích se odhodlala k nezbytně nutným změnám, viz Fukušima nebo koronavirus. Baerbocková a Habeck říkají, že chtějí jednat proaktivně dříve, než ke krizi dojde, místo aby s jazykem na vestě hasili její následky. Také proto kladou ve stranickém programu takový důraz na myšlenku prevence.

Zda se to kvůli nechuti komplexní společnosti ke změnám podaří, je otevřenou otázkou. Na pozadí souběžně eskalujících krizí to ale nevypadá jako špatný přístup.

Zelení umí ambivalentnost

Rozhodující je také smířlivé chování zelených. Zelení dneška už nejsou stranou rozumbradů, kteří vědí všechno lépe. Přijímají ambivalence moderního jedince skoro až pronikavě empatickým způsobem. Robert Habeck a Annalena Baerbocková při každé příležitosti zdůrazňují, že odpovědnost za ochranu klimatu nelze naložit na bedra jednotlivci, ale nový rámec musí nastolit politici.

Také intuitivně dělají mnoho věcí správně. Filozof Habeck říká o svém řečnickém talentu, že jen „žvaní do mikrofonů“, a mezi řečí přizná, že pije pivo z plechovky nebo nakupuje v Aldi. Baerbocková, která se narodila poblíž Hannoveru, nosí v bavorském pivním stanu dirndl (tradiční kroj nošený v jižním Německu a Rakousku – pozn. překl.) s takovou samozřejmostí, jako kdyby od dětství hupkala po alpských pasekách. Už žádná kázání, žádný zdvižený ukazováček, místo toho skromnost a prosté poselství: u nás jsou všichni vítáni.

Zelení tak kopírují koncepci, o které se konzervativci dlouho domnívali, že na ni mají exkluzivní práva. Dnešní zelení si vzali za svou Adenauerovu větu, že je nutné brát lidi takové, jací jsou, neboť jiné nemáme. Rozpadá se tak prastaré klišé, které se zeleným snažili připsat jejich protivníci, a sice že jsou zaťatými ekopietisty, kteří chtějí Němcům vnutit svůj životní styl.

Jinak řečeno: Christian Lindner (předseda německé Svobodné demokratické strany (FDP) – pozn. překl.) si musí vymyslet něco nového, jenom to ještě neví.

Zelená politika nebude stačit

Zelení však mají jednu slabinu. Už od roku 1972 visí ve vzduchu teze, že lidé nemohou spotřebovávat stále víc, aniž by tím ničili planetu. Studie „Meze růstu“, vytvořená pod vedením ekonoma Dennise Meadowse, prokázala, že se při pokračujícím nárůstu počtu obyvatel a hospodářském růstu světová ekonomika před rokem 2100 zhroutí, protože bude nedostatek surovin a potravin a životní prostředí bude zpustošené. Dosud měl Meadows v hrubých obrysech bohužel pravdu.

Co dělat? Zelení odpovídají na otázku růstu optimistickým narativem. Chtějí oddělit hospodářský růst od spotřeby zdrojů a emisí CO2. Známým heslem, které se pro tento narativ používá, je zelený, udržitelný nebo kvalitativní růst. Narativ je to svůdný, protože v jádru znamená, že by Němci mohli ve zhoršující se klimatické krizi dělat to co dosud.

Jíst maso je v pořádku, ale jen ze šťastného bioskotu z vyhovujícího chovu. Jízda autem také, ale elektromobilem. Létání je také možné, ale klimaticky neutrálně, na synteticky vyráběná paliva. Přebytečný oxid uhličitý jednoduše odstraníme z atmosféry technologií, která zatím nebyla dostatečně odzkoušena. Zkrátka a dobře: svět od kolapsu zachrání skokový technologický pokrok – a ten také zaručí blahobyt pro všechny.

Má to jen jeden háček: panují pochybnosti, zda tato story obstojí. Světové emise CO2 rok od roku stoupají, navzdory velkému pokroku ekologických technologií. Pro tezi, že lze růst oddělit od spotřeby zdrojů, chybí dosud jakýkoli důkaz.

Ať už se měří těžba surovin, odlesňování, ztráta biodiverzity nebo množství plastového odpadu, všude křivky stoupají ve tvaru hokejky, píše ekonomka Maja Göpel ve své knize „Die Welt neu denken“ (Promýšlet svět nově). Požaduje, aby bylo přezkoumáno paradigma růstu. „Dokud bude lidstvo trvat na představě, že je nutné hospodářsky produkovat stále více, bude každý pokrok, kterého pro sebe a životní prostředí dosáhneme na jednom místě, více než zmařen na jiném místě.“

Důvodem je tzv. rebound efekt (nebo také Jevonsův paradox, pozn. red. KN), kterému politici nevěnují dostatečnou pozornost. Ten spočívá v tom, že je zvýšení efektivity podkopáváno zvýšením konzumu. Když si někdo koupí model auta s nízkou spotřebou, dopřeje si za ušetřené peníze třeba let na Mallorcu, nebo prostě najede víc.

Ekologicky orientovaná politika by proto musela zpochybnit náš západní model blahobytu radikálněji, než to dělají zelení. Je konzumace masa, myšleno v celosvětovém měřítku, vzhledem k ekologickým a etickým problémům vůbec obhajitelná? Můžeme bezstarostně létat kamkoli jako doposud? Je elektromobil – dvě tuny oceli pro jednu osobu – skutečně řešením?

Zelení se takových otázek dotýkají, nedotahují je ale do důsledku. Bojí se, že jim voliči odepřou svou přízeň. Neomezený růst zpochybňují vědci a vědkyně, ale ani jedna politická strana v Německu.

Z traumatu způsobeného kontroverzní iniciativou Veggieday se zelení poučili, že se v Německu tvrdě trestá, když někdo začne zpochybňovat oblíbené konzumní zvyklosti. Vědí, že by je noviny Bild, FAZ nebo Die Welt vykreslily jako zpátečnické skřety, kteří si přejí Německo plné chatrčí. To poslední, co by zelení chtěli, je zapadnout do této škatulky. Vždyť se z ní vyhrabávali posledních 40 let.

Hořkou pravdou tedy je, že politika zelených pravděpodobně nestačí k tomu, abychom eskalující ekologické krize – je jich totiž víc – dostali pod kontrolu. Toto dilema ale bere na vědomí jen odborná veřejnost nebo vědecky zdatní aktivisté a aktivistky z Fridays for Future.

Pro většinovou společnost funguje narativ zeleného růstu dokonale. Ochrana klimatu bez nutnosti se něčeho vzdát – kdo by to nechtěl?

Tím se dostáváme zpět k našemu scénáři vlády vedené zelenými. Nevzrušený, střízlivý styl kancléřky Baerbockové budou Němci přijímat dobře. Její kampaň před dalšími volbami do spolkového sněm bude pod nevyhraněným, ale marketéry oceňovaným mottem: „Za dobrý zítřek“. Vyzyvatel z CDU Jens Spahn (současný ministr zdravotnictví SRN, pozn. red. KN), který v čele strany záhy vystřídal nešťastného Lascheta, působí „ve srovnání s ní skoro jako lehká váha“, napíšou FAZ. Takže pak koncem roku 2025 začne zelené kancléřce druhé funkční období.

Článek, který původně vyšel 23. ledna 2021 v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.

  Ulrich Schulte je vedoucí parlamentní zpravodaj deníku taz. Dne 26. ledna 2021 vyšla v nakladatelství Rowohlt jeho kniha „Die grüne Macht. Wie die Ökopartei das Land verändern will“ (Zelená moc. Jak chce ekostrana změnit zemi).