Miloš a Milena

Obrázek nebo fotografie#31212

Psychofonetika je terapeutická metoda zviditelňující vnitřní prožitek skrze spontánní gesto a hlásky. Autor spojuje svou erudici terapeuta a celoživotní vášeň literáta, a postupně vytváří pohádky, v nichž nejen děti, ale i dospělí mohou prožít kvalitu jednotlivých hlásek. V tomto případě jde o pohádku pro pedagogickou práci s hláskou M.

Žili spolu dva dobří lidé. Muž řezbář a žena včelařka. Měli se rádi, a tak k nim rok co rok zalétal čáp s novým děťátkem. Nejstarší Milena už mamince pomáhala u včel i doma. Ale hodně dětí, to není návod na bohatství, a tak třeli bídu s nouzí. Tatínek šel z půjčky do dluhu. Jednou se stalo, že mu kdosi nezaplatil za práci, od které byl ještě celý pořezaný, a už na dveře klepal podivný pán v dlouhém černém plášti, co jim nedávno půjčil mnoho peněz. Teď však nebylo na vrácení.

Nově příchozí se zamračeně rozhlédl po sednici a viděl nejmladší dítě na jednom prsu, další stálo a pilo z druhého, třetí si hrálo s kapesníčkem, čtvrté něco vyřezávalo, páté drželo tátu za ruku a šesté žvýkalo žvýkačku z včelího vosku. Nejstarší Milena zrovna vytírala mísu po mísení těsta na chléb. Podivný pán, z kterého šla hrůza, pochopil, že tady se svých peněz nedočká, ale nechtěl odejít s prázdnou:

„Dejte mi na tři roky do služby svou dceru a budeme vyrovnáni.“

„Tři roky, tak mnoho?!“ zděsila se maminka, která všechny své děti milovala a přivinula si Milenu k sobě. „A navíc má chlapce, který za ní každý den chodí, jak ten by bez ní vydržel?“

Jenomže podivný pán byl neoblomný:

„Chcete snad, abych vám prodal střechu nad hlavou a přišli jste o holé živobytí?“

To nechtěli.

Tak nakonec došlo na loučení. Miloš, který Milenu upřímně miloval, nechtěl věřit svým uším, když muž v dlouhém plášti řekl, že si nepřeje, aby se spolu nejbližší tři roky setkávali.

Teprve když přišla do domu, kde měla sloužit, poznala Milena, kdo je její pán. Byl to zlý člověk a čaroděj, který své peníze vůbec nepotřeboval. Měl jich dost a uměl si je vykouzlit. Potřeboval služku, a tak využil příležitosti.

Věděla, že jí nezbývá, než tři roky vydržet. Pracovala poctivě. Dnem a nocí myslela na svou maminku. Také se jí stýskalo po Milošovi. Ani jemu nebylo lépe. Když už to nevydržel, vypravil se za ní a tajně ji navštívil. To však neměl dělat. Čaroděj je objevil a bylo zle. Aby se ten zlý muž ujistil, že Miloš už nikdy nepřijde, uvalil na ně kletbu:

„Pokud vás během služby
ovládnou lidské tužby
k setkání,
srostete navždy
v kořání
A chvíle slastného objetí
změní se ve věčné prokletí!“

Čas šel, Miloš nedbal kletby, protože bez Mileny nemohl být. Tajně ji navštěvoval, jenom si vždy dával pozor, aby se neobejmuli. Uběhl druhý rok služby a začínali spřádat plány, snili o budoucnosti, v níž jim už nikdo nebude bránit v tom, aby se dotýkali. A stále byli opatrní ze strachu z čaroděje, o jehož schopnosti čarovat se Milena mockrát přesvědčila. Jednou při úklidu nalezla čarodějovu velikou truhlu odemčenou a v ní knihu kouzel.

Tři týdny před koncem služby se opět sešli s Milošem na jejich tajném místě na kraji lesa.

Milena s sebou vzala knihu. Listovali v ní a viděli tam samé špatnosti, proměňování živých věcí v neživé, otravování jídel, zmocňování se cizího majetku, nebo ovládání spících lidí. Po dlouhém hledání však našli kouzelnou formuli rušící všechna zakletí. Když to Miloš uviděl, samou radostí nad tím, že mohou zrušit všechno zlo způsobené čarodějem, úplně zapomněl na jejich zakletí a obejmul Milenu.

V tu ránu ze země vystoupila pára, dva sluneční paprsky jak šípy zasáhly jejich paty a chodidla těch dvou milenců se proměnila v kořeny. Kniha s kouzly jim v úleku vypadla z rukou a zapadla mezi kořeny, které ji zarostly. Zbytek jejich těl se proměnil ve dvě do sebe zarostlé, navzájem se objímající a prorůstající lípy.

Čaroděj běsnil. Nejprve si myslel, že služka ukradla knihu a utekla, ale když vyšel ven a spatřil obří letitou lípu, která vyrostla během jednoho dne, došlo mu, co se stalo. Jen knihu nemohl stále najít, a protože byl bez ní bezmocný, raději se v den, kdy měla Milena končit službu, sebral a odjel daleko odsud, tak, aby se nemusel zodpovídat Mileniným rodičům za ztrátu dcery.

Ti skutečně přijeli ještě téhož dne. Už dávno se nemohli dočkat, až spočinou ve společném objetí po tříletém odloučení. Jaké bylo jejich zklamání, když nalezli jen prázdný dům!

Od těch dob maminka Mileny často jezdila do těch míst, sedávala pod dvojitou lípou, jako by ji tam něco přitahovalo, a hleděla do dáli, vyhlížejíc svou ztracenou dceru. Dotýkala se přitom kůry stromu, hladila ten srůst a poraněná místa. Zdálo se jí, že je ta lípa teplejší než jiné, ráda se s ní mazlila, cítila, jako by chovala svou dceru.
Další rok na jaře se před jednou z červnových bouřek z nejsilnějšího včelstva Mileniny maminky oddělil roj a letěl do světa, puzen tajemnou touhou. Když konečně unaven usedl na větvi asi v půli cesty k domu podivného čaroděje, vylétly z roje nejzkušenější létavky a vydaly se každá jiným směrem hledat nové obydlí. Jedna z nich se dostala z posledních sil ke srostlým lípám a usedla v místě, kde zdřevěnělo políbení Mileny a Miloše. A právě zde zela malá dírka v kůře. Včelka do ní vlezla, a ejhle, propadla se dolů do dutiny, která vznikla a vyrostla uvnitř. Chodila křížem krážem tou voňavou dutinou a nemohla věřit svým nožičkám. To bylo přesně to, co hledala. Chvíli si odpočinula, a pak letěla zpátky k roji, aby jim vylíčila, co nalezla. Ještě toho dne se celý včelí roj nastěhoval dovnitř, šťastně tam lepil své plásty a plnil je medem, takže před zimou byla už dutina plná voňavých zásob.

Milenina maminka si moc dobře všimla, že v lípě žijí včely. Naslouchala jejich poklidnému mručení v hlubině stromu a tajně toužila po tom, mít tyto včelky mezi svými, starat se o ně, chránit je před nebezpečím a ochutnat jejich med. A to se jí mělo splnit.

Několik dalších let žilo včelstvo šťastně uvnitř stromu, ale jednou přišla silná bouře a lípu vyvrátila. Když to včelařka viděla, poprosila muže, aby včeličky zachránil. Ten nelenil, vzal velikou pilu, odříznul špalek s včelami a přivezl domů na zahradu. Jako řezbář nemohl nevidět ten tvar dvou srostlých těl ve dřevě. Několika málo tahy dlátem a řezy nožem dotvořil špalek v krásný vyřezávaný úl, který vypadal jako dva objímající se milenci s česnem v místě, kde se políbili.

První med od těch včeliček nechali rodiče zkvasit. Udělali z něj medovinu. A protože se v tom roce vdávala jejich poslední dcera, otevřeli ten drahocenný nápoj o svatbě. Když ji vypili, tančili a radovali se, ale najednou zastavili uprostřed tance a zdálo se jim, že mezi hosty vidí tančit Miloše s Milenou.

Další rok zase posbírali trochu medu. Tentokrát maminka napekla perníky. Přišli je navštívit vnoučata, tak jedli a zpívali si s dětmi pro radost, když tu museli přestat, protože slyšeli zdáli znít zpěv Miloše a Mileny:

„Tam v kořání
v hlíně tlí list bílý;
jdi za přáním
ať láska tvá jen sílí!“

Velmi se tomu divili, ale nikdo nevěděl, co to znamená. Třetí rok po medobraní byli maminka s tatínkem sami a vzpomínali na Milenu. Před spaním si namazali na chléb trochu medu a ulehli. O půlnoci je oba probudil stejný sen. Viděli v něm Miloše, jak kopal v zemi pod lípou, až vykopal veliký otvor a ze země vyběhla Milena, objali se a radostí tančil v louce.

Tatínek neváhal. Hned druhého dne s maminkou vyrazili k vyvrácené lípě, a tak dlouho kopali v jejích kořenech, až narazili na kouzelnou knihu. Rázem pochopili, ke komu dali sloužit svou dceru a hořce zaplakali. Kniha už byla celá zetlelá, ale přeci jenom se v ní dalo číst, a tak se dostali až na stranu, kde skončili své listování Milena s Milošem. I oni pocítili stejnou radost, když narazili na vše rušící kouzelnou formuli, i oni se tou radostí obejmuli a políbili, ale nezdřevěněli.

Vyslovili ta kouzelná slova: „Mišúr, míněm, mívulm!“

V tu chvíli se dřevěný špalek na zahradě proměnil v opravdové objímající se milence a včelstvo i se svým medem ve sladký polibek a slastný vzdech Miloše a Mileny, kteří byli opět tu, mezi svými, k obrovské radosti svých rodičů i sourozenců. S nimiž se konečně se všemi mohli obejmout tak, jak o tom snili, když byla Milena ještě ve službě u čaroděje.

Z celého toho dobrodružství Milošovi jen maličko dřevěněla noha a Milena měla zespodu na patě trochu tvrdší kůži, která na první pohled vypadala jako lipová kůra.

Autorově mamince Mileně.