Škola-21

Sádrový distanční student ze španělské vesnice. Foto Tomáš Koloc.

Fejetonová poznámka k českému vzdělávání ve znamení 21. století a pandemie zvyků ze základní školy v jeho 21 roce.

Mluvil jsem s kamarádem, který má dvacetiletého syna K., jehož jsem znal ještě v době, kdy neuměl chodit. Vyprávěl mi o něm dvě příhody charakterizující dnešní dobu.

První z nich: „malý“ K. složil zkoušky do prvního ročníku vysoké školy, byl přijat, imatrikulován, studoval, a až když došlo na potvrzení o studiu, které jeho otec potřebuje k daňovým úlevám, narazil na potřebu reálného razítka a podpisu, pro které je třeba si fyzicky dojet, a tak se začal shánět po mapě – aby si na ní našel, kde leží stotisícové české město, v němž zatím řádně uzavřel online pandemický semestr, aniž se tam kdy v životě fyzicky podíval…

Kamarádova druhá příhoda o synovi pojednávala o tom, že přítelkyně K. byla v době vrcholící pandemie poslána na výměnný pobyt do Španělska. Můj kamarád žasl nad tím, že tyto výměny stále probíhají, přestože studenti, kteří se jich účastní, mají v cílové destinaci striktně přikázáno sedět na koleji a dělat to, co by mohli dělat i doma – účastnit se výuky online – přičemž cestou do zahraničí ohrozí sebe i ostatní několikanásobně víc, než kdyby zůstali doma. Mě daleko víc zaujala perlička, kterou mi řekl na závěr: jeho syna, zeměpisem nepolíbeného vysokoškoláka, zaujala destinace, kam jeho dívka jede, a začal se shánět po mapách, zatímco otci položil dotaz, na kterém světadílu Španělsko leží…

Naproti tomu zaměstnavatel jiného mého facebookového přítele, pražská mezinárodní škola, nechala své studenty po Vánocích doma, a tak od nich můj známý během online výuky mohl mezi řečí zjistit, že nejen nám, ale i Slovákům a Portugalcům jejich národní média tvrdí, že mají „nejhorší pandemická čísla na světě“. U téhle informace jsem si okamžitě vzpomněl na své dětství, kdy jsem se často stěhoval a přecházel z třídy o třídy – ale přes (v porovnání s dnešní dobou) relativně dobré vzdělání, které jsme v nich nabyli, nám v každé třídní učitel tvrdil, že jsme nejhorší z celé školy, a když jsme se na to ptali spolužáků z paralelek, zjistili jsme, že jim to tam říkají taky. Přemýšlel jsem nad tím ještě u četby denního tisku – u kterého mi došlo, že učitelská metoda „nejhorší třída ve škole“ není jediný trik, který dnešní politici přejímají ze školní docházky, nýbrž že se inspirují i jednou starou dobrou metodou z druhé strany barikády. Prestižní informační server mi ten den dodal následující zahraničně-politickou svodku:

Prezidentka Slovenska (kde se střílejí novináři a objednavatelé jejich vražd zůstávají bez trestu) Zuzana Čaputová a exprezident Polska (kde probíhají takové demonstrace ohledně interrupčního zákona, že je to na pomezí občanské války) Lech Wałęsa dnes odsoudili režim v Rusku.

Kancléřka Německa (kde teprve nedávno skončil proces se satirikem Janem Böhmermannem, který byl souzen za vtip ve své TV show podle platného zákona o urážce hlavy zahraničního státu – tureckého prezidenta Erdoğana – a kde v těchto dnech zřídili zvláštní cely pro odmítače lockdownu) kritizovala ústavní krizi v České republice.

Eurokomisařka z České republiky (kde je každý desátý dospělý člověk v likvidační exekuci z tak marginálních důvodů jako je nezaplacení popelnice a kde ministryně sociálních věcí prohlásila 370korunový příplatek pro nemocné v izolaci za peněžní motivaci k udání svých kontaktů) Věra Jourová protestovala proti stavu justice v Maďarsku.

Pamatujete si ještě na první techniku odvracení pozornosti, jakou jsme používali, když jsme měli na základní škole máslo na hlavě? („Soudružko/paní učitelko – ale Pepa z vedlejší lavice rozsypal připínáčky na chodbě!“)