Magie písní Jaromíra Nohavici

CD Jaromír Nohavica Máma mi na krk dala klíč

Populární písničkář vydal na podzim loňského roku nové album. Jeho filosofie je velmi osobní a v použitých prostředích úsporná: Pouze hlas a jednoduché doprovody na kytaru. O to více vystupuje síla nového CD Máma mi na krk dala klíč. Tón nového Nohavicova počinu byl inspirací pro následující osobně pojatou recenzi.

Petr Vizina ve své recenzi (9. 11. 2020, Aktuálně.cz) na album Jaromíra Nohavici Máma mi na krk dala klíč napsal hned zkraje, že písničkář si s češtinou rozumí jako málokdo a že jeho „vztah k jazyku není instrumentální, tedy ‚aby bylo co zpívat‘, ale spíše milostný.“ Tento nezvyklý metaforický obrat po letech přitáhl můj zájem k populárnímu tvůrci.

Proč po letech? Potkával jsem Jaromíra N. ještě jako aktivní muzikant koncem 80. let minulého století na festivalech, v zákulisí a šatnách. A v hospodách. Zažil jsem, jak s ním lidé zpívali Když mě brali za vojáka. Neviditelné spojení všech v sále se dalo krájet nožem.
Nohavica ale nebyl „mým“ člověkem. Introvertní mandolinista v instrumentálně šlapající kapele byl jiného založení než charismatická osobnost, která si šla sama se svou prostou kytarovou hrou stoupnout do obřího kotle lochotínského amfiteátru v Plzni. Nohavicovo vystupování bylo neobyčejně působivé, ale já jsem v jeho energii také cítil temné stíny a hrubší zrno, které mne odrazovaly a za něž možná může i Ostravsko, ten zvláštní hornicko-industriální kraj, a možná i to stále přítomné tvrdé pití.

To bylo před rokem 1989. Pak přišly změny a mnoho písničkářů i dalších interpretů se začalo ztrácet v přílivech hudby proudící tržně-svobodně do našeho malého rybníčku. Ne tak Jaromír Nohavica. V nových podmínkách uchopil brzy svůj život pevně do svých rukou. Přestal pít a cílevědomě začal pracovat se svým obrovským talentem. Můj život se už v té době ale ubíral jinudy, mimo komerční a populární hudební sféru.

Až jednou, bylo to ještě v první polovině 90. let, jsem se ocitl se svou kapelou na festivalu Zahrada ve Strážnici. Ze zvědavosti (Jak si vede v nové době?) jsem se šel podívat na Nohavicův koncert do jednoho z amfiteátrů. Bylo narváno. Užasl jsem. Ten člověk je čaroděj, říkal jsem si. O takovém propojení s publikem si všichni ostatní můžou jen nechat zdát. Tři čuníci pak sice rozezpívali publikum, ale mne přiměli k odchodu. Ten předchozí vjem písňové magie však zůstal ve mně velmi hluboko. Od té doby jsem sice dále vnímal Nohavicovu úspěšnou dráhu, ale jen periferním sluchem, stejně jako debaty o jeho minulosti. Kdo umí, umí, ostatek si jednou vyřídí na věčnosti, myslel jsem si.

Nové cédéčko jsem přinesl domů a o Vánocích je založil do přehrávače. A od té doby jsem je slyšel mnohokrát a nestydím se ani za dojetí, které ve mně některá místa vyvolávají. Považuju je za jeden z hudebních počinů roku 2020. Obdivuju střídmou grafiku obalu stejně jako sestavu písní a jejich minimalistické pojetí.

Občasná hořkost či ironie v kritice společnosti nemohou přebít to podstatné, tedy písničkářovu osobní výpověď, kterou bych možná před lety a před určitými životními zkušenostmi tak silně nevnímal: Pojmenování životních rolí, zdrojů i slabin vlastní (či obecně lidské) duše, hlubin zoufání i zrnek naděje. Nohavica tak činí přímočaře, cituplně a přitom neokázale, jako když lékárník uvážlivě přidává komponenty do léčivé směsi. Několik jmen v textech či dedikacích působí jako kóty. Zpřesňují souřadnice duchovního světa, v němž se autor pohybuje: Emil P. (Pospíšil, předčasně zesnulý skvělý muzikant a duchovní člověk, básníci Mácha, Orten, ruský písničkář Vladimír Vysockij).

Jsou ale věci v životě člověka, jež ani básník nemůže přemoci, ale přesto zkouší pojmenovat nepřekročitelné:

Této noci déšť nepřišel
Měsíc na nebi nevyšel
Ptáci mlčeli hučel splav
Smrti na pozdrav
..........
Kdybych mohl to co nemohu
Rukou rozčísnu oblohu
A hlasem mohutným zavolám
Bože kde tě mám?

Poslouchám znovu a znovu: Bože, to album je tak smutné! Ale ne nekonečně a v tom je jeho síla i krása.

Máma mi na krk pověsila klíče
A přešla přes trať
Budu teď pár let pryč
Tak se tu neztrať
A tak se snažím
Nejde to samo
A tak se snažím
Mámo

Povzbuzen tímto zážitkem, stopuju zpět písničkářovu cestu časem. Sleduju čtrnáct let staré video, zhlédnuté jinými už čtyři a půl miliónkrát, kde Jaromír Nohavica na pódiu do ztemnělého prostoru za doprovodu kytary svého kamaráda Karla Plíhala zpívá

opřený o kolena
poslouchám tvoje slzy
na život už je pozdě
a na smrt ještě brzy

Oči dívky, diváků, všech v obrovském hledišti jsou upřené na chlapíka s jednou rukou v kapse, který bez velkých grimas soustřeďuje veškerou svou energii do zpívaného proudu slov, do té nekončící řeky, jež člověka unáší svou uhrančivostí – kam? Ke svým vlastním pocitům geniálně uchopeným geniálním básníkem. Nikdo se nikdy nedozví, nakolik jsou to i autentické pocity zpívajícího čaroděje, protože to není podstatné. To, co se děje teď a tady, je čistá magie, a máš jen dvě možnosti – buď jí propadnout, anebo se vypnout. Ani bouřit se nelze, jak je to silné. A proč taky? – „Miluju to. Koncentrovaná depka,“ svědčí jeden komentář. „Nádherná a hluboká písnička,“ dodává jiný. – Skoro každý je někdy v životě Mikymauzem.

Básníkovo poselství je věčné, lidské činy jsou dočasné

Při pohledu na tváře stovek či tisíců lidí, kteří visí Nohavicovi na rtech, mi došlo, že tento písničkář nebyl nikdy – ani teď ani dříve – explicitním protirežimním písničkářem a kritikem. On především pojmenovával a pojmenovává jedinečně trefným a poetickým způsobem pocity a názory obyčejného člověka bez světodějných ambicí, který je vystaven působení jakéhokoli politicko-ekonomického systému.

Nehodlá o tom ani s nikým veřejně diskutovat, protože není o čem. Emancipuje takového člověka samého o sobě a vyvazuje jej z přediva vyšších ideových či náboženských záměrů. Ponechává jej samotného tváří tvář světu a prvním a posledním životním světélkem, tím věčným kompasem i zdrojem, mu nakonec je mámino pohlazení a písnička, která se zpívá dokola. Píseň, která nás navrací k sobě samým, k vlastnímu cítění a prožívání základních životních skutečností. V tom je Nohavicova síla, za minulého režimu podezřelá, v současném systému nepříjemná všem, kteří chtějí člověka vést a formovat.

Na rozdíl od totalitního socialismu je tato jeho neobyčejná schopnost dnes dobře zpeněžitelná, pokud se správně obchodně uchopí, protože je to všeobecně a spontánně žádaná služba všemi, kteří nenacházejí v současném světě dostatek lidskosti a uznání. Písničkářovo lavírování v minulém režimu či podivné hrátky natruc dnešní vládnoucí politice jsou z tohoto hlediska méně důležité.

Den nenávidí noc
Noc nenávidí den
Však básník má tu moc
Že bude zachráněn
Za každou vteřinu
Do veršů zakletou
Dostane květinu
Až v máji vykvetou...