Ztracená prvotní důvěra – příběh vědce, který se bez ohledu na důsledky postavil za poznanou pravdu (5. část)

Peter Weish

V roce 2019 jsme v Kulturních novinách ve vybraných kapitolách z knihy Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu! sledovali příběh rakouské společnosti, která po poznání, že směr jejího nejvýkonnějšího průmyslu přináší zhoubu, svým úsilím dokázala tento směr změnit a dané odvětví průmyslu ve své zemi úplně uzavřít. I vzhledem k aktuálnosti tohoto příběhu právě v dnešních dnech, v nichž se na čele světového podnikání ocitá sice jiné odvětví průmyslu, jehož výsledky jsou ale stejně pochybné, uveřejňujeme na pokračování esej z téže knihy – příběh vědeckého insidera (jeho obdivuhodný životopis najdete pod textem), který po zjištění pravdy dokázal odolat tlaku – a postavit se i proti svým váženým učitelům, kteří totéž nedokázali… První čtyři části eseje naleznete zdezdezde a zde.

Senckenberg

Rakouský badatel zkoumající v oblasti chování, původem z Německa, Gernot Graefe, který pracoval v Institutu pro srovnávání způsobů chování na odloučeném pracovišti v Donnerskirchenu a v roce 1970 si poslechl mou přednášku na univerzitě, se stal aktivním spolubojovníkem. Současně byl ale členem německé „Přírodovědecké společnosti Senckenbergu“. Tato společnost měla své sídlo v Muzeu Senckenberg ve Frankfurtu, kde svého času byl už také prominentním členem Johann Wolfgang Goethe. Muzeum Senckenberg tehdy v roce 1972 uspořádalo výstavu k problematice životního prostředí a také zorganizovalo řadu přednášek. Jednou kapitolou v celé této tématice byla také jaderná energie, která byla tehdy v Německu poháněna velkou euforií pokroku. Tehdy již v Německu byly jaderné elektrárny. Ale sotva se vyskytovali vědci celkem znalí v oboru, kteří by ochotně vyslovili kritické stanovisko k jaderné energii. A tak vznikla velká poptávka po kritických a znalých přednášejících. Gernot Graefe mě doporučil jako referenta a obdržel jsem pozvání od Prof. Schäfera, ředitele Muzea a Výzkumného institutu, abych ve Frankfurtu nad Mohanem vystoupil s přednáškou týkající se životního prostředí. Pro mne tehdy bylo velkou událostí přednášet jako zahraniční host jednoho nedělního dopoledne v slavnostním sále Muzea před zainteresovaným a vzdělaným publikem. Ředitel Schäfer se mě zeptal, jestli bych byl ochoten zodpovídat také na otázky, neboť pánové ze Siemensu a AEG by si to tak představovali a dotazovali se, zda by bylo možné pokládat otázky k diskuzi. Přirozeně jsem rád souhlasil. S trochou roztřesení a nervozitou jsem vystoupil se svým referátem, ale proběhlo to docela dobře. Byl jsem nyní poprvé v roli pozvaného hosta a diskuzi jsem prožíval zcela jinak než dosud. Pánové z průmyslu, z AEG a Siemensu, jak se prostě slušelo, zdvořile pokládali přednášejícímu otázky a přednášející otázky zodpovídal a měl vždy poslední slovo. Byla to nanejvýš příjemná pozice a absolutně jsem neupadal do rozpaků. Zvlášť udiven jsem ale byl, když mi prof. Schäfer před auditoriem srdečně poděkoval, za prvé, že jsem se nepolekal daleké cesty, a potom především co vyzdvihl, že jsem toto téma přednesl klidným, věcným způsobem. Bylo mi jasné, že moje poněkud fádní, pokulhávající a vůbec ne vybroušená rétorika snad zapůsobila dokonce pozitivně. Bylo to prožití docela velkého úspěchu, neboť jsem najednou už nemusel vyslovovat jakékoliv poznámky z pozadí a potom zažít úděl zamítnutí, nýbrž byl jsem ten, komu naslouchali, který byl dost vážený, aby byl pozván, a jehož slova bylo potřeba brát vážně a ke kterému se muselo přistupovat se zdvořilostí a respektem. Dalším důsledkem této přednášky byla také publikace. S Edi Gruberem jsem přepracoval svůj rukopis a v publikační řadě Institutu Senckenberg byl otištěn svazeček s mým příspěvkem. Tento příspěvek jsme nazvali „Atomenergie und Umweltsituation. Die Radiointoxikation der Biosphäre“ („Atomová energie a situace životního prostředí. Radiová intoxikace biosféry“). Ne zcela bez hrdosti mohu tvrdit, že jsem už tehdy trefně odhadl vývoj: „Podaří-li se přijít k podstatě otázky životního prostředí a projednat nekontrolovatelný nárůst spotřeby elektrické energie, tak se jako zdánlivý problém prokáže snížení spotřeby energie a budování jaderné techniky bude v budoucnu považováno za příklad chybného vývoje.“

Brémští profesoři

Edi Gruber a já jsme v roce 1972 uspořádali kurz na téma „Biologie záření pro odpůrce atomu“ v letním kempu ve Fischerhude u Brém, který zorganizovala jedna velmi aktivní občanská iniciativa. V té době jsem poznal řadu osobností z Německa, ale také z jiných zemí, např. z Holandska, a také z Alsaska, s nimiž jsem byl ještě mnoho let v kontaktu. V tomto letním táboře v severním Německu byla také příležitost poznat mladé angažované německé vědce. Tehdy byla Univerzita Brémy „levým“ vzorem teprve několik let. Profesoři byli v průměru velmi mladí, mnozí dokonce ustanoveni bez habilitace a byly to veskrze „levé“ typy s kritickým pohledem na společnost. Pro mne byla fascinující neuvěřitelná otevřenost a nezkorumpovatelnost těchto lidí. Jaderní fyzikové Jörn Bleck, Klaus Bätjer a Jens Scheer tábor navštívili, a také si poslechli naše postoje. Bylo potěšující zažít, jak tito mladí univerzitní profesoři směřují své angažované odborné znalosti protinukleárním směrem. Jako odborně znalá levice kritizující společnost byli rovněž schopni prohlédnout společenské dimenze hospodářské lobby a jejích taktik, a to pro mne tehdy také započalo velmi důležitý vzájemný proces učení. Viděl jsem, že tito mladí, politicky bdělí profesoři umí vystupovat podstatně otevřeněji a čestněji než mnozí ve zkostnatělém akademickém establismentu v Rakousku, kteří by nikdy neotevřeli pusu ze strachu, aby se snad neztrapnili nebo snad aby neutrpěli újmy na svém společenském uznání.

Tehdy jsme v letním kempu zinscenovali také hru na role. Edi Gruber a já jsme dobře zahráli roli průmyslových expertů a tehdy naši „žáci“, kterým jsme se pokoušeli zprostředkovat vědeckou argumentaci proti atomu, hráli roli občanských iniciativ při jednom procesu slyšení. Tehdy jsem, tak si to myslím, zahrál tu roli průmyslového experta dobře, protiargumenty jsem volně a brutálně smetl, a také poukázal na to, že co zde tvrdí odpůrci atomu, je zcela nevědecké. Silně na mne zapůsobilo, jak je lehké z pozice „uznávaných“ expertů, kteří používají vědeckou terminologii jako zbraň, občany smést a zdiskreditovat. Jedna holandská aktivistka se na mne během hraní této role zcela vážně a přemýšlivě podívala a poté řekla: „Ty, Petere, najednou jsem měla pocit, že patříš k jiné straně.“

Hans Helmut Wüstenhagen a prožití úspěchu v Karlsruhe

V kurzu ve Fischerhude jsem se seznámil s Hansem Helmutem Wüstenhagenem. Byl předsedou Spolkového svazu občanských iniciativ ochrany životního prostředí (BBU). Wüstenhagen mě později informoval o svých rozpravách, které proběhly mezi BBU a Jaderným výzkumným centrem v Karslruhe. Tehdy byly u plotu na hranici Jaderného výzkumného centra občanskou iniciativou naměřeny zvýšené hodnoty záření a bylo to oznámeno veřejnosti. Jaderné výzkumné centrum se to pokusilo dementovat. Byla domluvena veřejná debata.

Hans Helmut Wüstenhagen provedl s lidmi z Jaderného výzkumného centra a s BBU konfrontaci, a sice pod titulem „Čtyři proti čtyřem“, čtyři vědci z centra proti čtyřem zástupcům občanské iniciativy. Plánována byla 90-ti minutová pódiová diskuse přenášená velkému publiku v Jihoněmeckým rozhlase. Jaderné výzkumné centrum povolalo svou první garnituru, prominentního vedoucího oboru jaderné energie, profesora Wolfa, který byl také v Kalkar označován jako otec „rychlého množivého reaktoru“. Häfele byl velmi působivou osobností s pomalým a váženým hlasem, syn pastora, který dokázal působivě vystupovat. Dalším zástupcem byl Krause, který zodpovídal za nakládání s odpadem a další, na kterého si ještě vzpomínám, byl vedoucí Institutu záření, lékař a ochránce před zářením, myslím, že se jmenoval prof. Kiefer. Wüstenhagen mě pozval, abych se této sporné rozpravy zúčastnil jako jeden ze čtyř občanské iniciativy. Když jsem tehdy přijel do Karlsruhe, Wüstenhagen mne vyzvedl a řekl mi: „Budete se tomu smát, pane Weishi, co Vám teď povím. Když jsme včera dávali ve známost jména našich účastníků, řekl jsem, Dr. Weish, a v tom se pánové zeptali: Ten z Vídně?, a když jsem přitakal, už rozpravu nechtěli“. To byla samozřejmě nanejvýš konstruktivní informace. Byl jsem tehdy ještě velmi ostýchavý a nervózní a před touto konfrontací jsem měl obvyklý tlak v žaludku. Ale tato zpráva, ze které jasně vyplývalo, že se druhá strana také necítí dobře, mě silně vzchopila. Wüstenhagen potom řekl, „jestli nechtějí ten rozhovor, potom je to útěk, který BBU také odpovídajícím způsobem představí na veřejnosti“. Nato se pánové z Karlsruhe přece jen rozhodli, že se rozhovor uskuteční.

Je zvyklostí, že se před takovými konfrontacemi pódioví účastníci vzájemně v postranní místnosti představují a při takových příležitostech každý nedůvěřivě a starostlivě pozoruje své soupeře a odhaduje své možnosti. Bylo pro mne zajímavým zážitkem Häfeleho potkat. Tento normálně neuvěřitelně důležitě vystupující, sebejistý muž byl bledý, měl krůpěje potu na čele a viditelně se trochu třásl. Najednou jsem se zcela uklidnil a měl jsem dobrý pocit, že jsem silný, silný proto, že zastupuji své přesvědčení, protože mohu argumentovat ze svého svědomí a vědomí, ale Häfele musí jadernou enrgii obhajovat. Tento silný pozitivní zážitek měl pro mne největší význam pro budoucí rozpravy. Také tehdejší rozprava při pódiové diskuzi proběhla v našem smyslu dobře, ačkoliv situace byla složitá. Vzpomínám si, že jsem už tehdy poukázal na šance solární energie. Ve velkém auditoriu byli přirozeně početní zástupci z Jaderného výzkumného centra, a když jsem uvedl solární energii jako budoucí alternativu, ozval se v sále hlučný posměch. Také na tom lze vidět, kolik se mezitím přece jen změnilo.

Pokračování příště.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Růžena Šandová a Bernhard Riepl.

DOC. DR. PETER WEISH

Narozen v roce 1936 ve Vídni. Studoval biologii, chemii a fyziku. Promoval roku 1966. V roce 1969 se na Institutu pro ochranu záření v Reaktorovém centru v Seibersdorfu začal kriticky zabývat otázkami zdravotních a společenských aspektů atomové energie. Společně s Eduardem Gruberem vydal vědeckou příručku Radioaktivität und Umwelt (Radioaktivita a životní prostředí). S vyučováním začal v roce 1970 na Institutu zoologie Zemědělské univerzity ve Vídni. V roce 1992 habilitoval na Univerzitě ve Vídni v oboru „Ekologie člověka“. Dlouhá léta je aktivní v ekologickém hnutí, což se projevuje také na spolupráci ve významné funkci v různých organizacích ochrany životního prostředí. V roce 1997 je předkladatelem a mluvčím Petice proti genetickému inženýrství. Od roku 1997 je oficiálně na důchodu, ale nadále působí jako univerzitní učitel v oblastech ekologie člověka a etika životního prostředí a v organizacích za životní prostředí.

Je ženatý, otec dvou dcer a čtyřnásobný dědeček.