Když hlava pracuje proti tělu

Francisco Goya: Dům bláznů

Autoři knihy Normální šílenství upozorňují: „téma duševního zdraví se ve skutečnosti týká každého z nás“.

Osvěty v oblasti psychiatrie pořád ještě rozhodně není dost. Duševní nemoci byly v naší technokratické tradici dlouho považovány za projev neschopnosti a méněcennosti nemocného, ostatně stejně jako se to donedávna hlásalo (a bohužel dosud ještě často praktikuje) také o lidech v sociální nouzi. Není divu, že psychiatrie má dosud oproti jiným oborům medicíny nízkou prestiž. Dost škody samozřejmě napáchala také magazínová pop-psychologie s jejími suverénními generalizacemi a hraběcími radami. Je tedy nutno přivítat vydání knihy Jiřího Pasze a Adély Plechaté Normální šílenství, opatřené podtitulem „Rozhovory o duševním zdraví, léčbě a přístupu k lidem s psychickým onemocněním“, která se snaží uvést na pravou míru některé zakořeněné mýty a podnítit debatu o skutečných problémech. Statistiky jsou v tomto směru varující: „Mezi lety 2005 a 2015 se počet lidí s depresí zvýšil až o pětinu a odhaduje se, že jen deprese a úzkosti stojí světovou ekonomiku asi bilion dolarů ročně. To je pro představu zhruba čtyřnásobek současného českého HDP. O tom, že rozhodně nejde jen o takzvané ztracené pracovní dny, svědčí i následující číslo: v roce 2015 spáchalo ve světě sebevraždu až 800 000 mužů, žen a dětí.“ Koneckonců již Michel Foucault ve svých Dějinách šílenství konstatoval, že způsob nakládání s duševně nemocnými vypovídá především o zdravé majoritě (která často své zdraví odvozuje právě z toho, že je momentálně majoritou).

Kniha proto klade otázky ohledně definice normality a naznačuje, že mnozí z nás se pohybují na její hraně. Autoři se svěřují: „Hlavním důvodem pro vznik této knihy je naše víra a přesvědčení, že duševní nemoc není osobní selhání. Selhává mnohdy spíše společnost a zdravotnictví. Mnoha lidem by pomohlo prostě to, že budeme více vědět a akceptovat a více o duševním zdraví mluvit.“ Zatímco fyzické neduhy lidi spíše spojují, jak dobře známe z rozhovorů lidí čekajících před ordinacemi, psychicky nemocní bývají až příliš často vystaveni izolaci, která jejich stav dále zhoršuje. Přeci jen se však ohledně stigmatizace duševních nemocí v poslední době udělaly jisté pokroky – přispěla k nim svým způsobem i doba koronavirová, kdy se ukázalo, že depresím mohou snadno propadnout i ti, kteří by to do sebe nikdy neřekli. I když vážnost, kterou stát tomuto oboru přisuzuje, se samozřejmě ukáže teprve tehdy, až se po odeznění pandemie začnou utahovat opasky – a v tomto směru si není radno dělat iluze.

Tématy knihy jsou postupně: porucha pozornosti neboli ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), autismus, hraniční porucha osobnosti, deprese, bipolární afektivní porucha, schizofrenie, obsedantně kompulzivní porucha, anorexie, závislosti, posttraumatická stresová porucha, demence, psychické problémy v těhotenství a po porodu. Každá kapitola obsahuje rozhovor s osobou trpící tímto neduhem a s lékařem zaměřeným na jeho léčení, načež následuje autorské shrnutí. Závěrečná část knihy se věnuje současnému stavu poznání v psychiatrii a budoucnosti péče, kde se psychiatři a sociální pracovníci zpovídají ze svých zkušeností a hledají cestu ke zlepšení. Například k často medializovaným debatám o tom, co je dnes v psychiatrii přípustné, podotýká předseda psychiatrické sekce Česká asociace sester Tomáš Petr: „Můj argument je, že když jsme my a Slovensko jediné země v Evropě, které síťová lůžka používají, tak to jde zřejmě i bez nich. Já to vnímám jako přežitek, který bohužel zůstává.“ Naději v tomto směru představuje plánovaná síť center duševního zdraví, která by umožňovala léčbu bez toho, aby byl pacient vytrhován ze svého přirozeného prostředí.

Normální šílenství dokáže zaujmout i laického čtenáře, aniž by se mu dikce textů podbízela, forma rozhovorů je názorná a šťastně doplňuje odborný výklad. Dalo by se snad polemizovat s přístupem, kdy zpovídanými jsou umělci, novináři a podobné profese. Důvody jsou pochopitelné: lidé, pro které je formulování myšlenek denním chlebem, jsou pro podobný účel ideálními respondenty. Nabízí se však otázka, zda se tím přece jen neposiluje dojem psychických chorob jako čehosi exkluzivního, spojeného s uměleckou přecitlivělostí a nadměrným sebezpytováním, co se běžných lidí příliš netýká. I otevřenost některých zpovědí může na člověka, který je zvyklý o svých slabostech raději pomlčet, působit trochu provokativně. Autoři knihy připouštějí, že příběhy lidí, kteří se ve společnosti prosadili i navzdory psychickému handicapu, nejsou úplně typické (asi nejznámější osobou trpící ADHD je třiadvacetinásobný olympijský vítěz Michael Phelps), ale přikládají jim význam jako možnému zdroji pozitivní motivace.

Kniha se naštěstí nesnaží suplovat vědecké práce ani vynášet definitivní soudy, řadu otázek ponechává na naší úvaze. Psychiatrie je dosud mladým oborem, který musí být otevřen dalšímu zkoumání: „Obecně se ale stále dá říci, že komplexita a propojenost tělesných systémů činí poznání člověka a záhad jeho mozku gargantuovskou výzvou. Zatím jsme ji nezvládli zdaleka tak dobře jako třeba poznání srdce nebo plic. Pokud jde o mozek, ponor do tajemství lidské mysli je nesmírně vzrušující dobrodružství, je to jedna z těch fascinujících velkých neznámých, the last frontier, l’ultime frontière, die letzte Grenze.“ Cesta k nápravě bude ještě dlouhá, ale první krokem je nalézt respekt k lidské individualitě – a na tom můžeme koneckonců vydělat i my, kteří zatím psychiatrické léčebny zevnitř neznáme.

Jiří Pasz, Adéla Plechatá: Normální šílenství. Host, Brno, 2020.