Počteníčko: Pohádkové bytosti

Soška pidimužíka ve Vratislavi. Foto Wikimedia Commons

Ukázka z textu etnografa Jiřího Polívky, bádajícího nad tím, odkud se vzala slova jako šarkan, lamokamen a knoftipták.

Ze jmen polomytických bytostí zachovalo se poměrně nejlépe — alespoň ve slovenských pohádkách — jméno „laktibrada“, také „loktibrada“. Loktibrada je píď dlouhý mužíček s vousem, dlouhým celý loket (Súpis I, 265); vous měří někdy 2 lokte, a mužíček má loket dlouhé nehty (ib. III, 146). Trpaslík, ohyzdnější než čert, s vousem na loket (ib. I, 279). Vyrušuje společníky při přípravě jídla; Grim, K. H. M. č. 91; Súpis I, 265, 279, 304, 309. V jednom starším podání toto jméno vypadlo a mluví se v něm o čertu s vousem na píď dlouhým (Súpis I, 301), zde se jmenuje „na pétš bräda, na péč loket“. Jméno nás svádí k domnění, že jím byla snad označována bytost rodu ženského, jež mohla být zaměňována s „ježibabou“ (ib. I, 276; podobně ib. 282, 284). Proto bylo mužské jméno mužské bytosti pozměněno v „loktibradák“ (ib. I, 294, 304). Jeho úkoly vykonává někdy bezejmenný stařec (ib. I, 321). Vyskytuje se i v jiných látkách. V Grim. č. 96, ve starším podání, potkají bratří na cestě za kouzelným ptákem starého muže s vousem na 2 lokte a nehty loket dlouhými; ptají se tohoto „loktibrady“, kde a jak ptáka naleznou (Súpis III, 146). Sirotek, kterého otec zanechá v lese, posluhuje v lesní chatrči starci velikému píď s vousem na loket dlouhým. Za službu je bohatě odměněn a vrací se domů (Czambel 244, č. 134). Jméno toto je zapsáno i ve sbírce Škultéty-Dobšinského 13, č. 2, kde je bytost jím označená zase ženského pohlaví (srv. Bolte-Polívka I, 218). V českých pohádkách jest loktibrada zapomenut. Ve valašském podání u Kuldy I, 115, praví se, že přišel „chlap“ ke společníkům po jídle a pořádně je zbil. V pohádce ze západní Moravy se mluví o starci loket velikém s vousem dlouhým 7 loktů (Sedláček I, 18); u Mikšíčka je zase malý mužíček (I, 177); stařec (Mikšíček, Pohádky 23).

V pohádce zpracované od B. Němcové (II, 31, č. 15) je loktibrada nepojmenovaný mužíček, jenž byl společníkům sotva po kolena; na prsa mu splýval černý vous a oděn byl červeným pláštěm. V novější reprodukci tohoto zpracování (Kladské pov. I, 113, č. 60) je loktibrada žlutý mužíček s dlouhým vousem. A v ještě jiném podání (Hruška, Na hyjtě III, 102) je loktibrada mužíček jako palec s vousem dlouhým na kolik loktů; jmenuje se také „pidimužík, trpaslík“. Jinde se jmenuje jen trpaslík a není blíže popsán (Podkrkonoší záp. 164, č. 79). „Pidimužíka“ s dlouhým vousem má i Přikryl (str. 464). U Slováků se jmenuje „loktibrada“ také princ, který zabloudí při lovu (Dobšinský III, 65). Ve starším podání Grim. č. 60 čarodějnice, která reka obrací v kámen v začarovaném lese, jmenuje se loktibrada (Súpis I, 214).

Pidimužík se jmenuje pozdě zrozený syn jako sirotek — paleček — jenž osvobodí unesené sestry (Súpis II, 70). Pidimužík se nazývá také stvoření ve versi Grim. č. 46, které pomáhá nejmladší dívce; vypráví jí o dvou sudech, v nichž je uzdravující a oživující krev, kterou vzkřísí své zabité sestry a může s nimi uprchnouti (Sb. Mat. Sl. VII, 71, č. 22). Tu onde se objevuje v pohádkách českých. Zjeví se řezníkovi, když zabije loupežníka; dá mu tři psy, s nimiž osvobodí potom princeznu (Vaněček 70, č. 49). Jindy dostane řezník tyto psy od poustevníka, na př. u Kuldy III, 21, č. 2.

Začarovaný kůň se jmenuje u Slováků tátoš, jméno je tedy původu maďarského. Toto slovo je doloženo v maďarštině v první polovině XV. století, ale v jiném významu. Pokusy vysvětlovati toto slovo ze slovanštiny byly nešťastné (R. Et. Slav. II, 268). Tátoš se krmí korýtkem ovsa a korýtkem ohně (Súpis I, 248), nebo také řeřavým uhlím (ib. II, 248). Hrdina obdrží tátoše, když uhlídá koně čarodějnice (ib. II, 34). V tátoše se promění beran uvázaný na pastvě (ib. II, 349). Nalézá se ve stáji; klíč od ní obdrží hrdina od svého kmotra Krista (ib. II, 244). Tátoše dostane hrdina od svých zvířecích švagrů, zakletých knížat (Czambel 224). Tátoš hrdinův je silnější než tátoš druhův, který unesl krásku (Súpis II, 36, 158). Takového zázračného koně dostane hrdina také od vděčného nebožtíka, jehož dluhy zaplatil (ib. 374). Tátoše obdrží spolu s mečem a oděvem, chránícími před každou ranou, z vděčnosti od starce (ib. II, 390). V novější versi z liptovské stolice jest „tartoš“ (II, 331). V novějších versích najdeme toto jméno jen výjimečně, zřejmě vlivem pohádek již otištěných (Sb. Mat. Sl. VII, 12, č. 7). A též pod jménem zcela ojedinělým: hrdina si vyslouží u čarodějnice jenom koně, bratra koně drakova, který se jmenuje Čitajkroki (Sb. mus. spol. sl. XVII, 84, č. 36). Jméno tátoš nemá všude tento význam. V starší versi pohádky o věrném příteli proměněném v kámen (Grim. K. H. M. č. 6) slyšel sluha od ptáků, že mu pošlou naproti dva zlaté tátoše, kteří je shodí, jakmile na ně sednou (Súpis III, 47).

V českých pohádkách jest postava čarovného koně úplně vybledlá. Pohádka v rukopise E. Pecka č. 15 je patrně udělána podle pohádky Jak. Malého č. 1: Hrdina má ze šesté země dovésti koně se zlatou hřívou; u Malého „zlatohřivák“, u Pecka „zlatohřival“. Kůň má někdy vlastní jména, na př. kůň vysloužený u čarodějnice se jmenuje „diviš“; když jej hrdina vezme za hřívu a stiskne jej koleny, kráčí jako „šemík“. Jméno jest vzato ze staré pověsti (Podkrkonoší záp. 70, č. 28). V jiné pohádce nazývá tatáž vypravěčka koně čarodějnice „rychlovlak“ (ib. 53, č. 23). Jindy se jmenuje kůň „vostroběh“ nebo „vostrolet“ (ib. 347, č. 176). Ve versi Grim. č. 136 se jmenuje kůň po německu „rajtferd“ (Podkrkonoší vých. 107, č. 76).

Jiná mytická bytost je pták Noh. V rukopisných slovenských pohádkách se jmenuje knochta-pták (Súpis I, 267,284), knofta-pták (ib. 298). V novějších záznamech knofti-fták (ib. II, 39) nebo nofti-fták (ib.), nochtenpták (Czambel 423, č. 212), pták-nocht (ib. 444, č. 222, stol. Spišská), noch-pták (Sb. mus. spol. slov. XVII, 8). Kromě toho na Moravě pouze noh, beze slova pták (Peck, č. 32).

Toto slovanské pojmenování noha najdeme velmi často ve staročeských památkách. Teprve v XVI.–XVII. stol. zdá se, že se udrželo jen písemným podáním, vlivem starých překladů bible, ale v živé řeči upadlo v zapomenutí. Srv. pojednání Jos. Zubatého v čsp. Naše řeč XIII, 153. Toto označení mytického ptáka je asi všeobecně slovanské; praslovensky znělo asi *j (ь) nogъ,, srv. Miklosich, Etym. Wb. 216; Berneker, Etym. Wb. I, 43. Srbo-chorv. a ruské formy noj, nog, různě přetvářené, noguj ve XIV. stol. a j. nelze ovšem snadno uvésti v soulad. Slovenská jména souvisí — podle přesvědčivého výkladu Jos. Zubatého — se starým jménem; nutno je vysvětlovati jako pokaženiny slova, které se stalo nesrozumitelným; zcela jasný jest význam noh-ten-pták, ostatní z pták-noh (uv. místo 146) s různými změnami fonetickými.
V Kuldově povídce I, 205, č. 31, poslal král svého chovance, aby mu přinesl: „Buď tři vlasy ze Sybilly, která se točí ‚nad babylonskou věží‘, buď tři pérka z mořského patoše“. V. Tille přičinil k jménu „Pátoš“ otazník; Böhm. Märchen 328. V jeho „Soupise českých pohádek“ str. 147 není již při tom jménu otazník. V nové versi Kuldovy povídky u Pecka č. 22 (Soupis českých pohádek, str. 146) je jméno „papuch“. Výklad Kuldův „Mor. nár. poh.“ II, 266, reprodukovaný od Bartoše, Dial. slov. mor. 284, zakládá se patrně na jeho pohádce. Sándor Solymossy pokládá toto „pátoš“ za pokažené „deformé“ z „tátoš“; „Eléments orientaus dans les contes populaires hongrois“, zvl. ot. str. 9 z Revue des études hongroises, VI. sv.

Místo starého mytického ptáka vystupují jiné, známější bytosti: drak (Súpis I, 245), zázračný pták (ib. 278), velký pták (ib. 280), ukrutný pták (ib. 324), pták beze všech přívlastků (ib. 283). Také jiní ptáci: orel (ib. 302), černý havran (Sb. mus. spol. slov. XVII, 92, č. 54), krkavec (Súpis II, 143). Někde jest zase místo ptáka čarodějný kůň tátošík, v podání ze župy Abaujské (Czambel 347): vynese hrdinu vzhůru, jakmile mu jen přinese uzdu z komnaty nej-staršího draka. V novější versi z Turce je tento motiv zaměněn jiným: hrdina osvobodí ze zámku kromě princezny i ptáčka, který varuje osvoboditele před jeho společníky; pak mu přinese v zobáku větvičku, kterou hrdina otevře skálu a dostane se tak zase zpět na svět (Súpis I, 313).

V českých pohádkách jsou jen zbytky; v podání ze severních Čech přiletí k hrdinovi velký pták, jmenuje se „noc“, a slibuje mu pomoc jen když zničí starého čaroděje, který mu každého roku uloupí jeho mláďata (Podkrkonoší záp. 232, č. 114). V zpracování Grim. pohádky č. 91 od B. Němcové radí nejmladší princezna hrdinovi, aby vyskočil na draka; motiv o známém krmení ptákově, zde drakově, neúplný (B. Němcová II, 38). Podle toho vypravováno v Kladských pov. I, 115.
Tento motiv je poměrně nejlépe zachován u Přikryla (471): Hrdina vyleze na jabloň, aby se nasytil. Spatří, jak ke hnízdu se plazí velký had. Ohromný pták létá okolo stromu; hrdina srazí hadovi hlavu. Pták hrdinovi děkuje, drak mu požíral mláďata již 300 let. Pták vynese hrdinu na svět stejně jako jindy. V moravské pohádce z r. 1847 (Mikšíček, Pohádky 28) ukazuje stařec hrdinovi koníčka, který jej ihned vznese.

U Kuldy (I, 249, č. 55) jest nový motiv: Bubeník najde nejprve v podsvětí trumpetu, píšťalu a buben. Jakmile začne v podsvětí před druhy pískat a bubnovat, shromáždí se hned celý zástup; v něm jsou tři muži z jeho země, kteří mu řekli, že vede cesta k moři a že přes moře může přijíti domů. Při břehu kotvila připravená loď jako v povídce B. Němcové. Právě tak v Kladských pov. (I, 13, č. 3). Valašská pohádka ve sbírce Tillově je zde úplně pokažena. Pohádka vypravovaná u Elpla souvisí asi s povídkou Kuldovou. V pohádce ze západní Moravy zůstane hrdina s matkou osvobozené princezny v podsvětí. Vědí o proutku, kterým si čaroděj, jejich věznitel, otvírá skálu. Tak se hrdina dostane zpět na svět (Sedláček I, 20). V této pohádce požírá mláďata nohova had. Jen ve starším podání slovenském je zničí každého roku horký vítr; hrdina je pokryje svým pláštěm (Súpis I, 284, 302). Oba motivy spojeny, had a dešť (Súpis I, 283). V podání ze Spiše (Sb. mus. spol. slov. XVIII, 92, č. 54) najde hrdina v podsvětí kováře, jenž mu vypravuje o černém havranu. Ten prý přináší svým mláďatům do podsvětí potravu. Kovář zašije hrdinu do koňské kůže, v které jej havran vynese zpět na svět. Tento motiv je z pověsti o Bruncvíkovi. V podání této pověsti u Czambela (444, č. 222) vynese pták-„nocht“ hrdinu v koňské kůži zašitého na horu.

Pták noh zastupuje i jiné bytosti. V novější pohádce jest knofti-pták místo draka; zakletá kráska jej vězní v zakázaném pokoji v sudu a hrdina jej osvobodí (Súpis II, 39). Jiná nová pohádka vypravuje, že u krále, jenž nemá děti, žije knoftopták; na přání královo se mu střílí divoká zvěř (ib. II, 293). V jiné pohádce má princezna nochtenptáka, tak velikého jako je vůl; sežere najednou dva kbelíky žita, aby jí mohl přinésti ze mlýna mouku. Mlynář jej strčí do bedny (feršlog), ve které nese pták mouku, aby jej přinesl princezně (Czambel 423, č. 212). Hrdina hledá princeznu na skleněné hoře; na cestě přijde k drakovi, ptá se po skleněné hoře; druhý drak svolá všechna svá zvířata, pak přijde ještě noch-pták, jenž vynese hrdinu na skleněnou horu (Sb. mus. spol. slov. XVII, 8). Podobně ve valašské pohádce Peckově, č. 32. V českém podání této pohádky (Příhoda, č. 2) je místo noha zlý duch, poslední z těch, kteří přilétnou na poustevníkovo zapískání. Tento duch se zde jmenuje „kuchel-michel“.

Drak se jmenuje ve slovenských pohádkách šarkan nebo šarkáň. Tato jména jsou i v pohádkách maďarských a jistě z maďarštiny přešla do slovenštiny. V pohádkách rumunských a jihoslovanských se nevyskýtá. Kromě tohoto bývalého území maďarského nalézáme toto slovo ještě na severních a západních pohraničních územích na východní Moravě u Uherského Brodu (Bartoš, Dial. slov. 417); kromě toho šargan, šargot, „trhán“ (a ve Slezsku, u Karlowicze V, 284), szargan; drak, v klení vedle pieklo, ezart: „niech to piekło (szargan) weżnie“. Také u kmene rusínského t. zv. Lemků, ale pouze ve významu „zimní bouře“, Hrinčenko IV, 486. Toto slovo je ještě doloženo v srbské listině z r. 1466 (Daničić, Rječnik star. III, 486): šrkana dva viteška, a treti šarkan, na njem kako čověk ko-ralja srebrom pozlaćena. Slovo je nejasné. Chauvin uvádí ve své Bibliografii V, 113, že slovo śarrkâne má v orientálních povídkách význam „héros redoutable“. Zemřelý orientalista Rud. Dvořák mne kdysi poučil, že přídavné jméno šarkán je jen v arabštině, ale že má zcela odchylný význam. Spíše souvisí se jmény v ruských památkách a ruské epické poesii. Odtud asi proniklo do lidových podání, vyskýtá se u Srbů, zvláště pak k Maďarům a odtud k národům sousedním. V jedné severní velkoruské písni se líčí boj Djuka Stepanoviče se šarkanem (Rybnikov II, 697, č. 214, 215). Ruští učenci spojují toto slovo se jménem knížete Polovců z počátku XII. stol. šarokan, šaruchan, jež se vyskytuje i v písni o pluku Igorově, srv. R. Etud. slav. II, 269. Solymossy Sándor připomíná ve svém pojednání „Népmeséink Sárkány-Alakja“, zvl. ot. z Ethnographia 1931, strana 23, německý výtah, že vedle tohoto draka „šarkána“ v některých maďarských pohádkách se vyskýtá čistě lidská postava. Ozbrojený bojovník na koni, který má v podsvětí svůj zámek a rodinu, jako mnohohlavý zlý obr přijde na povrch země; jezdí v bouři, chce všechno zhltnouti, loupí slunce, hvězdy a měsíc z oblohy a pohádkoví hrdinové mu je potom vytrhnou. Za vichru a krupobití zuří, střílí se do mraků nebo hází se po něm sekerou a pálicí, aby jezdící drak se zapudil. I tato maďarská postava pohádková dá se dosti pravděpodobně vyložiti ze jména dávného knížete Poloveckého. Ve slovenských pohádkách má šarkan ještě jiné úlohy: Hrdina jde hledat zmizelé labutí panny na skleněnou horu. Přijde k osmihlavému šarkanovi, poleká jej, že proti němu táhne velký zástup; zavře jej do sklepa, až by zástup přešel. Nebo v úvodu podání legendy o sv. Jiří: chlapec rybářem vychovaný táhne do světa s bubnem. Přijde do lesa, vzbudí bubnováním devítihlavého šarkána, a řekne mu, že k němu táhne velký zástup. Chlapec vstoupí se šarkanem do jeho chýše a žádá jej, aby mu zjevil, kde žije jeho otec-král. Šarkan svolá zvířata; lev, který přijde poslední, zanese hrdinu do toho města (Sb. mus. spol. slov. XVI, 14, č. 11). Podobně ve versi pohádky o kocouru v botách. Napíše hrdinovi doporučující dopis pro desetihlavého bratra šarkana. Šarkan rozkáže svému ptáku nohovi, aby zanesl hrdinu na skleněnou horu (Sb. mus. spol. slov. XVII, 8). V pohádce B. Němcové (II, 184, č. 59) se promění starý had v šarkana. V rusínské pohádce ze Spiše je místo náčelníka lupičů trojhlavý šarkan, jenž miluje paní a s ní usiluje o smrt jejího vlastního syna, Súpis I, 77, č. 4. Ve versích ke Grim. č. 107 jsou na šibenici, pod kterou je zaveden oslepený bratr, havrani; tak i v slovenských versích, Súpis IV, 96, 97, 105; hrdličky IV, 106. V polském podání ze Spiše (Malinowski 141—3, č. 1) jsou to šarkane. Ve slovenských někdy draci, Súpis IV, 98; čerti, Súpis IV, 94.

Někde se užívá slova drak (Súpis I, 236; Sb. mat. slov. VII, 14). V záznamu ze Spiše s četnými polonismy se jmenuje dragoš (Czambel 455), což je ovšem pro polštinu slovo cizí. Ve versi pohádky o věrném příteli, proměněném v kámen, je název hadisko (Súpis III, 36), ale v jiných versích je slovo šarkan (ib. 23, 27; Dobšinský VIII, 35; Czambel 399). U Škultéty-Dobšinského jest místo toho drák (str. 344), v českých pohádkách napořád drak, velmi málo saň (Kulda III, 28). Na Opavsku sanoćsanoć. Máme tu na kopci takovou nestvůru, která se jmenuje „sanoć“, má devět hlav a devět ocasů a každého roku „musí dostati jednu ženskou na potravu“, Polívka, Povídky opav. a han. 19, č. 4. V rukopisné pohádce Příhodově (č. 1) slyší zajatá princezna od divého muže, kdy má zemříti: V Portugalsku je ostrov; každého dne tam pronásleduje lev jednu osobu. Musí přijíti takový člověk, který by lva roztrhal. Ze lva vyskočí zajíc, ze zajíce vyletí holub. Zde je lev jistě místo draka.

Všeobecný rys pohádek jest, že kráska musí draka „vískati“. V pohádce z Kladska unesená princezna musí draka „chovat“ dvě hodiny v klíně (Kladské pov. I, 13, č. 3).
Nadobyčejně silný hrdina, kterého matka kojila 2X7 nebo 3X3 leta, jmenuje se obyčejně „lomidrevo“ nebo „valibuk“ (Súpis I, 263, 269, 277). Tento hrdina má také statečné druhy; s nimi osvobozuje unesené princezny. Jmenují se „valivrch“, „měsiželezo“ (ib. 263, 281) nebo také „kopivrch“ a „měsiželezo“ (ib. 269); někdy také „skalymej“ a „železomej“ (ib. 275). V novějším podání u Czambela (str. 402, č. 206) je jmenován jen „valihura“, druhý společník „lomidreva“; druhý rozdrtí v ruce železo jako bláto. Místo těchto jmen, známých nám už z pohádek polských, malo- a běloruských, jsou i jména jiná, jež označují denní zaměstnání, na př. „hužvár“ a „studňár“ (ib. 277). Nebo také jména zcela obyčejná: společníky hlavního hrdiny „Janka“ jsou „Misko“ a „Jurko“ (ib. 284). Někdy nejsou udána jména žádná (ib. 279, 286), ačkoliv vlastnosti hrdinů jsou popsány. Jeden vyvrací buky s kořeny a láme je přes koleno, druhý dosáhne rukou od jedné hory ke druhé (ib. 286). Místo hlavního hrdiny jest trpaslík, velký jako hrachové zrno, zvaný „Misko“ nebo „Janko Hraščok“ (ib. 289, 299). Má také své společníky „lomidreva“, „skalymeje“ a „železimeje“ (ib. 293), nebo „mejskaíu“ a „mejželezo“, „mejolova“ (ib. 301). V jiných podáních vystupují v těchto úlohách různí řemeslníci: mlynář a kovář, kteří potkají třetího; ten vytrhne nejvyšší jedli a zarazí ji vrchem do země (ib. 303). Také tři veselí studenti (ib. 305). V novějším podání jsou tři nejmenovaní a nepopisovaní přátelé (ib. 308), zástavník hrivý kapitáň a bubeník (ib. 320).

Tato jména jsou pouze na Slovensku, nikde jinde. Jen v hanáckém podání Grim. č. 91 jest pojmenován silný selský syn „Zhliny-jan“; zřejmě vzniklo ze rčení „z hliny Jan“, o jehož původu se nevypravuje nic. Mluví se jen o tom, jakou má chuť k jídlu, a o jeho společnících: „lamskala“ láme hory holýma rukama, „třiocel“ rozmělní železnou tyč na prach, „třasibuk“ vyvrátí ze země buk i s kořeny (Přikryl, 463). Jiná jména má Bayer (1874, II, 11): „lamoles“ a „lamokamen“; u Brunclíka (str. 43) má Jan Medvědík dva druhy: „kopecnakopec“ a „drobímosaze“. O lidovosti těchto dvou podáni dlužno pochybovati. Totéž lze říci o povídce F. Popelky (88, 4), kde se druhové jmenují „cítil“ a „myslil“. Jindy jsou zase společníci tři vojáci s bubeníkem (Kulda I, 290, č. 55; Mikšíček, Pohádky 22, č. 3; Elpl 19, č. 2), kovář se svým přítelem mlynářem a pekařem (Mikšíček I, 178), Štefan s přítelem Martinem (Kolář-Kochovský, Z chat mor. Slovače 61, č. 18). V západomoravském podání hrdina nalezne muže, který jedlí vyvrátí stodolu, a jiného, který z krajiny kopcovité upraví rovinu (Sedláček I, 17). Syn kovářův se synem mlynářovým a truhlářem, který vyvrátí z kořene jedli (B. Němcová II, 28, č. 15). V povídce z Kladska podle této vypravované je místo truhláře — který vyvrací jedle — silný krejčí, který má na uzlíku napsáno, že jich zabil 300 jednou ranou (Kladské pov. I, 112, č. 60); jinde zase „mladíček“ má za společníky dva lekruty (Podkrkonoší vých. 113, č. 78).

Národopisný věstník českoslovanský, 1933