Moje ctěná kolegyně, Muriel Blaive,

První máj. Foto Slavoj Betka, licence Creative Common

Teprve nedávno jsem si přečetl Váš skvělý text z roku 2013 „‚Hidden Transcripts‘ and Microhistory...“ („‚Skrytý zápis‘ a mikrohistorie…“). V něm pro mě opět ožil spor mezi „starými“ a „novými“ historiky, dejme tomu mezi „blažkovci“ a „pullmanovci“ o výklad československého komunistického režimu. Jsem nadšený tím, jak vy, „noví“ historici dokážete barvitě a s různými odstíny pohlížet na každodennost života v různých etapách režimu, jak dokážete vykreslit mnoho poloh nažívání a přežívání s režimem. Jsem nadšený, že používáte metody, které jsou schopny tuto barevnost a mnohovrstevnatost analyticky zachytit a vyjádřit. A přesto mě hluboce zaráží způsob interpretace, v jejíž perspektivě je tato barevnost nakonec artikulována.

Drahá kolegyně, jsem celý nesvůj, když v tomto i v jiných textech píšete o tom, že většina lidí s normalizačním režimem „vyjednávala“, že s režimem „uzavírala (tiché) dohody“, že „participovala“ na režimu. Obávám se, že tato interpretace je od počátku mylná. Že je jen dalším z mnoha selhání historické vědy. Tentokrát selhání „nových“ historiků. Koncepty „vyjednávání“, „uzavírání dohod“ či „participace“ jsou odborné pojmy, které nedokáží skutečnost vysvětlit lépe než koncepty „starých“ historiků, které zase tendují k bipolárnímu vidění: „hrdinové“ vs. „ti, kteří zklamali“.

Píšete o „skrytém“ a „veřejném zápisu“ (hidden / public transcript), o jejich vzájemném dialektickém vztahu, který utváří prostor pro „vyjednávání“, „participaci“ atd. Připomíná to bonmot o neliberálních režimech, který se se často traduje takto: Jedno se říká doma, druhé na veřejnosti! Ale ten double-think mého dětství a jinošství byl mnohem a mnohem komplexnější. Nebyl double! Ve skutečnosti to byla zasíťovaná paranoia.

Jedno se říká… doma? skutečně doma? Ne… ani doma se neříká. Nemluví se o tom. A proto klučina ještě pětiletý si všímá, že o některých věcech se před ním nemluví, řeč náhle zhasne, když vejde do místnosti. Později si všimne, že o některých věcech se zcela přestane bavit jeho otec se svojí vlastní matkou, babičkou onoho klučiny, toho času už natolik senilní, že si nebere servítky (to klučinovi dojde později). Některé věci si rodiče neřeknou ani mezi sebou, jiné věci si ale říkají, ty však neříkají před každým, některé si říkají s určitými přáteli a jiné zase s jinými přáteli, na některé přátele si raději dávají pozor a s nimi o určitých věcech nemluví. Čert aby se v tom vyznal. Pro klučinu to bylo kognitivně a emocionálně dost náročné. Přesně tato skutečnost způsobila, že se klučina stal sociálně velice schopným. Otázkou ovšem je: Čeho všeho schopným?!

Klíč k jakékoli interpretaci je vždy v srdci výzkumníka a tomu se – přes všechny líbivé moderní řeči o neutralitě vědy – nikdo nevyhne! Proto budu vyprávět náš příběh. Bylo mi tehdy třináct. Přišel jsem domů a pustil si rádio. Začal jsem točit „kolečkem“ a poprvé v životě jsem naladil Rádio Svobodná Evropa. Právě tam mluvili o demonstraci v Praze. Já ten příběh již znal z československé státní televize: Policejní jednotky rozehnaly vodními děly provokatéry, kteří řízeni cizími rozvědkami využívají různých příležitostí, jak destabilizovat naši socialistickou vlast. Ale na Svobodné Evropě se mluvilo o svobodě slova a shromažďovacím právu. A já byl jak přimražený. Vždyť to jsou jinými slovy vyjádřeny ty věci, u nichž mi vstávala husí kůže na těle. Poslouchal jsem to rádio napjatý jak luk.

V tom jsem si uvědomil, že je něco jinak než před pár minutami. Ohlédl jsem se a ve dveřích obýváku za mými zády stál otec. Unaveně se opíral o futra dveří a po dlouhém mlčení, do kterého z rádia zaznívala slova o svobodě, pronesl: „Doufám, blbče, že o tom nikde nebudeš mluvit.“ Pak odešel. Tehdy v tom pokoji mi to všechno začalo docházet. Tehdy jsem pomalu začal chápat to, co se mi postupně skládalo ve veliký děsivý obraz zrůdnosti režimů, které z bezmoci nazýváme „autoritářským“, „totalitou“, „komunismem“, „mccarthismem“, „fašismem“, „nacismem“, „chavismem“ atd. To nebyl double-think, to byl quintuple-think nebo spíš ještě decuple-think – pětinásobné, desetinásobné myšlení. Cesta do kolektivní schizofrenie! Schizofrenie, která si klidně mohla přežívat v komunisty dobře vybavené vesnici, která klidně mohla být v souladu s progresivní sociální mobilitou (samozřejmě především těch, kteří decuple-think dostatečně ovládli). Ale kolektivní schizofrenie je pořád jenom nemocí, jež dřív nebo později vyčerpá celý organismus.

Možná mi, Muriel, namítnete, že ty malé lži jsou běžnou věcí. I před našimi blízkými přeci neříkáme vždy pravdu, i my v relativně svobodných společnostech žijeme tisíce polofalešných životů. Máte pravdu, ale problém je v řádu problému… Odpovědí na tuto námitku může být jen: Ano i ne! Ano: je to prodloužení naší nedokonalé lidskosti; Ne: Problém není jen v naší slabosti, které se nevyhneme. Problém je v systému, který umí naše slabosti vyhmátnout, amplifikovat, a poté petrifikovat do vzorců jednání, o kterých už po určité době ani nepřemýšlíme, a přitom sloužíme režimu, s nímž jsme zpočátku nechtěli mít nic společného. Režim jako všudypřítomný a neústupný upír. Vysávaje nás, využívá naše síly, aby se posílil, až se náhle stane, že jsme jeho integrální součástí. Dalšími malými upířími zuby, které se zakousnou do těch druhých! Tyto malé zoubky, malí nevědouce kolaborující lidé, tvoří sílu režimu. A tady je místo, kde se asi, Muriel, začínáme rozcházet. I v našich vědeckých interpretacích musíme chránit jednotlivce a rozhodně kritizovat systémy, které slabosti jedinců dokáží děsivě a geniálně vy/zneužít. Musíme stát na straně jednotlivců, protože systém je vždy silnější než oni a dá se změnit k lepšímu nebo alespoň zastavit jen a jen na počátku. A já si nejsem jistý, jestli toto Vaše interpretace umí zhodnotit.

Je třeba zmínit i příběh mého otce. Nebyl ani menší, ani větší než já – fyzicky, ani morálně. Když už jsme se více znali – to znamená, že jsme znali své nízkosti a už jsme si nemuseli tolik lhát – vyprávěl mi několikrát svůj příběh. Byl učitel. Ve škole pracoval s kolegou, který byl syn takového malého vesnického kulaka. Tento kolega si vzal přesvědčenou komunistku a stal se komunistou. Ani otec nevěděl, zda přesvědčeným, v každém případě byl ve všech směrech velmi schopným komunistou. A tento komunista byl v osmašedesátém na jedné pitce velice horlivý nepřítel Rusů, kteří v ten čas s dalšími spřátelenými armádami vpadli do naší vlasti. Dokonce prý měl použít slova jako „ty kurvy ruský“! Považte, má drahá kolegyně, on snad přesvědčený komunista, byť opilý, ale přesto použil veřejně taková slova! A za dva měsíce seděl můj otec před komisí, jíž předsedal tento soudruh, a říkal mu: „Rudo, tak jak hodnotíš celou tu situaci s příchodem varšavských vojsk?“ Dvakrát otec odmítl – to nebyla žádná pomoc! Před třetím sezením si s ním promluvily ženy – a z jejich vlastní perspektivy měly svoji pravdu dobře odůvodněnu. Tady se to začíná blížit dřeni příběhů lidí, které Vás, Muriel, zajímají. A ty ženy tehdy říkali: „Rudo, to chceš, aby tě přemístili učit někam jinam, někam do Sudet? Necháš tady svoji manželku s novorozencem? Nebo je budeš táhnout s sebou?“ A pak přišlo něco děsivého, něco, co překračuje osobní příběh a co je tím nejvíce pravdivým a zároveň nejvíce falešným: „Copak chceš, aby tady ve škole zůstali jen takový kurvy jako…“ Doplňte si, moje vážená kolegyně (samozřejmě anonymizovaně, jak to od nás žádá naše profese výzkumníků) jméno toho muže, který v té dávné době nejdříve nazýval Rusy „kurvami“ a poté seděl v čele komise, která lámala lidi, aby ty kurvy vítali.
Můj táta se zlomil a podepsal. Že se prý jednalo o bratrskou pomoc. Takové příběhy Vy znáte. Mnoho a mnoho jste jich slyšela. Ale zvuk zlomené páteře mého otce jste slyšet nemohla a já se jen později dopátral jeho ozvuků v důsledcích, které to mělo na jeho i náš život.

A ještě je potřeba dopovědět můj příběh. Chtěl bych Vám vyprávět příběh toho třináctiletého klučiny. To bylo už poté, co slyšel poprvé Svobodnou Evropu. Jako vždy i tenkrát přednášel na tribuně v našem malém městečku. Považte, na Prvního máje! Takový humbuk. Přednášel skvělou Halasovu báseň Dnes vzkazuje vám čas. (Bože, tolik upřímných a velkých lidí propadlo nízkosti! Ta báseň je zneužitím mladistvé odvahy a příliš horlivé touhy po novém. Po takových básních pak zrazovaly děti své rodiče, někdy až k mučení a smrti v gulazích.) Za klučinou stáli generál a jeho svita z nedaleké ruské posádky, měli zářivé epolety a nablýskané řády a on přednášel. Pak oni žvanili a pak žvanili místní komunističtí potentáti, kteří tam předtím jako všichni ostatní stáli jako trubky. A on měl to privilegium, že se mohl zmihnout z toho reje předvádivé, hlučné, všemi přijímané tuposti. Nikdo na ty, jež byli jen kulturní vložkou a splnili svůj úkol, nedohlížel. Ostatní stáli na tribuně a pod tribunou v rozptýleném nekončícím dohledu mnoha pohledů. Všichni byli pod dohledem, a proto podvědomě ostražití a ochotní ke slídivému neutuchajícímu monitorování těch druhých, aniž by si byli schopni jen připustit, že jsou očima a ústy režimu – tak to bylo každodenní a samozřejmé. Přesně o tom, má vzácná kolegyně, píšete. Bohužel slovy, která nejsou úplně přesná.

Ale ti, co jako vložka splnili svůj špinavý úkol na tribuně, na chvíli pod dohledem nebyli. Odešel ten klučina tedy pryč. Nedaleko. Za jedna vrata, kde jej čekal kamarád, který chodil do školy v jiné obci, ale mohl být z rodinných důvodů na Prvního máje právě zde, a nebyl tak pod kontrolou místních učitelů. Jak klučina vešel, strčil mu kamarád do ruky flašku „zelené“ (takového brčálového alkoholického pití) a opíjeli se. A měli pocit, jak všechny (promiňte mi to slovo, tak jsme tehdy mluvili) vochcali. Ale vlastně nevochcali. Nikoho jsme nevochcali, jen jsme nenápadně a naivně vobčůrávali vlastní nohy.

A režim byl na to pružně připravený. Tady začínala ta největší kolaborace s režimem. Pokud by mne zpupnost puberty nepřivedla k velkému střetu s režimem, stal bych se stejným malým šedivým kolaborantem jako mnozí ostatní, a ještě bych si přihlouple myslel, jak jsem vše vochcal. A když by mi pak došlo, že to švejkování je jen součástí mého podrobení, bylo by už pozdě. Chápete mě, má profesní přítelkyně? Rozumíte mi, proč je pro mě důležité, abychom více přemýšleli o interpretaci? Co všechno bylo v sázce? Co mě, zaplaťpánbůh, jen se štěstím minulo?

Píšu Vám, protože můj otec by mohl prožít daleko lepší život, kdyby Sametová nerevoluce mohla přijít dřív. Píšu Vám, protože já jsem se mohl stát stejným němým přisluhovačem režimu jako mnozí z těch, o kterých tak zajímavě píšete, kdyby Sametová nerevoluce přišla později. Vy byste mě poté jako dobrá výzkumnice neoslyšela a za to Vám děkuji. Ale jde o něco docela jiného. Otec neměl štěstí, já štěstí měl. To štěstí byla jenom časová dilatace. My dva se ve svých schopnostech příliš nelišíme. Oba jsme uměli relativně dobře recitovat texty, které napsali druzí lidé. Jen pro něho Sametová nerevoluce přišla příliš pozdě, pro mě snad ještě včas.
A ten soudruh, ten mi, ctěná kolegyně, taky nedá spát. Ten, co nejdříve Rusy kurvami častoval a pak se hrbě s nimi kurvil na tribunách. Možná by se z něho nestal takový člověk, kdyby svět kolem něho byl rovnější. Většina z nás jsou třtiny. Jen málokdo z nás by dokázal v pětasedmdesátém napsat Husákovi. A proto musíme dbát o dnešní, zatím nedokončené rovnání světa.

A z těchto důvodů mě mrazí, když popisujete velmi zajímavé příběhy lidí, těch šedivých malých každodenních kolaborantů, kterým jsem se nestal jen proto, že jsem se narodil o dvacet, deset let později než oni, a přitom o nich mluvíte jako o těch, kteří „vyjednávali“, „participovali“, „uzavírali dohody“ atd. To je od počátku falešná interpretace. Mému otci zlomilo páteř právě to, že nic „vyjednávat“, na ničem „participovat“ nemohl. Musel jediné: Buď hrdě setrvat, a tak rozmetat malé rodinné bezpečí, anebo se zlomit a předstírat sám před sebou, že ta malá švejkování v mezích zákona byla „vyjednáváním“, „participováním“ a „uzavíráním dohod“. Zlomil se a předstíral. A mně by se páteř taky zlomila. Musel bych recitovat na tribunách a předstírat souhlas tak dlouho, až bych někde uvnitř nakonec začal raději souhlasit, protože ve stavu předstírání se věčně žít nedá. A za to bych byl uplacen malým, šťastným, zajištěným životem. Stal bych se tak jedním z dalších chapadélek chobotnice režimu, které by se chápalo dalších a dalších lidí. Nejsem hrdina.

Ale jen proto, že většina lidí nejsou hrdinové, nesmíme se dopouštět „vědeckého“ zjednodušení v interpretaci režimu. Ti lidé zkrátka „nevyjednávali“, oni „neparticipovali“, oni „neuzavírali dohody“. Oni prostě přijali hru, kterou nastavil systém, našli si v ní vlastní bublinu tak, aby se nepozvraceli sami nad sebou. A tak sice prděli, když skláněli hlavu před svými pány, jak jste to trefně vyjádřila slovy Jamese Scotta, ale to bylo tak všechno. A to vše dělali proto, že soupeř byl příliš silný, jelikož soupeřem nebyla osoba, ale systém. A že ten systém dokázal lámat páteře a křivit charaktery příliš snadno. A ti lidé v tom nějak museli přežít, a ještě si namluvit, že je vše vlastně v pořádku, protože mají kde bydlet, mají stálý plat a budou snad jednou i moci vyjet na dovolenou do Jugoslávie. To ale není „participace“, to není „vyjednávání“. To je lámání páteře prostřednictvím úplatků, které nabízejí ti, kteří páteře lámají.

Jedině když opustíme taková jednoduchá schémata, která v podstatě vycházejí z našich umělých, zdánlivě vědeckých slov („skryté zápisy“, „participace“, „vyjednávání“), tak můžeme pochopit mnoho dalších jevů, které nás po roce 89 potkaly. Například úspěch Václava Klause. Toho šikovného, zdravého muže, který dobře znaje hloubku vlastního každodenního selhávání, využil špatného svědomí většiny obyvatel a na základě této levicové kocoviny jí prodal pravicová moudra adekvátní akorát tak pro 19. století. Takový byl i můj otec. Volič ODS. Tak si narovnával páteř… Nenarovnal. Samozřejmě. Protože skutečnost se nakonec vochcat nedá.

Drahá Muriel Blaive, velice si vážím Vaší práce, podobně jako práce Vašich kolegů, „starých“ historiků. Já jen u Vás i u nich přemýšlím o interpretaci a ta je v celém vědeckém řemesle podstatně větším problémem než sběr a analýza dat. A žádný vědecký článek na tento problém interpretace nemůže s konečnou platností odpovědět. Na to odpovídá jen neustálá starost o osud. Můj osud i Váš osud, o osud dalších lidí. Jsem si jistý, že nám všem jde o jedno: Blížit se životu v pravdě! Byť jsme slabí jako mouchy a toto naše přibližování je často k smíchu.

Ale právě kvůli této křehkosti je interpretace tak… tak strašně důležitá!

Přátelsky Vás zdravím a přeju vše dobré, Radim Šíp