Dva umělci, dvě výročí a Bitvy o surrealismus

Lubomír Kressa: Zrození života, 1977, olej a kresba bílou barvou Milan Nápravník: Inverzaz II

„Hnací silou surrealismu byla a zůstává revolta, a jestliže tato síla chybí, už nemůžeme mluvit o surrealismu.“

Když hokejista od nás tu nebo za mořem vstřelí branku, dostane se mu celodenní chvály v televizním zpravodajství. Příčina je prostá. Sport obecně má v naší populaci nejmíň dvacet procent příznivců. Ale umění jen jediné promile. Úspěch hokejistův je chován v paměti dlouho. Umělec se k veřejnému pozoru vyzvedne zřídka, a když, tak jen na onu příslovečnou, i tak ne vždy evidentní, minutu slávy. A pak už bývá jen někdy připomenut se svým uzavřeným dílem.

Dva už nežijící surrealisté, Milan NápravníkLubomír Kressa. Oba původem z Vysočiny, první narozený před devadesáti roky, druhý před osmdesáti.

Sochař, fotograf, spisovatel Milan Nápravník (28. 5. 1931 Havlíčkův Brod – 27. 10. 2017 Kolín nad Rýnem, Německo) vystudoval dramaturgii na pražské FAMU. Spolupracoval s Československou televizí, kde se v roce 1960 stal dramaturgem redakce vysílání pro děti a mládež. Od roku 1966 byl redaktorem. Stál u zrodu televizních Večerníčků. Koncem 50. let 20. století začal spolupracovat se surrealistickým okruhem soustředěným kolem Vratislava Effenbergera. Psal básně a teoretické texty. Později spolupracoval s okruhem literátů a výtvarníků sdružených kolem časopisu Tvář. Po sovětské okupaci roku 1968 emigroval, nejprve do Západního Berlína, později do Francie, od roku 1970 žil v Německu. V Kolíně nad Rýnem pracoval jako rozhlasový redaktor, v 80. letech se začal živit jako malíř, sochař a umělecký fotograf ve svobodném povolání. S Heribertem Beckerem připravil v roce 1978 v bochumském Kunstmuseu velkou surrealistickou výstavu Imagination. Od roku 1989 žil a pracoval střídavě v Praze a Kolíně nad Rýnem.

Malíř, grafik, sochař a pedagog Lubomír Kressa (6. 12. 1941 – 20. 7. 1981) dostal od osudu jen osmnáct tvůrčích let. Vytvořil rozsáhlé dílo v malířství a sochařství. Uměleckou dráhu započal až v jednadvaceti letech, kdy byl přijat ke studiu uměleckého kovářství a zámečnictví na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově. Mnohotvárnou, důsledně koncipovanou tvorbou byl obrácen k člověku, k jeho komplikované individualitě. Dominantní složkou tvorby monotypů z obvazové tkaniny učinil stylizaci lidské postavy a organické tkáně. V další vývojové fázi přetiskoval černé gázové postavy do školních deskriptivních a architektonických výkresů, později je konfrontoval s kresbou nebo s malbou interiérů či krajin s krystaly polodrahokamů. V poslední třetině 70. let tvořil kresby bělobou na černý papír. Vznikly složité struktury evokující spleť živé tkáně. Technologii tisku z lékařské gázy originálně uplatnil též v surrealistických malbách.

Bitvy o surrealismus
Syrakuská univerzita v USA vydala v roce 1977 podnětnou publikaci J. H. Matthewse s titulem The Imagery of Surrealism 1.

Z doslovu

Ve své knize esejů s bojovným titulem Batailles pour le surréalisme2 Jean Schuster3 prezentuje surrealismus jakoby požadavek „… otevřít svět jediným klíčem byl úsilím o rozptýlení mlhy vnesené zmatkem mysli, jež se nad cokoli jiného bojí komplexnosti“. Aniž bychom přesně věděli, co je tím klíčem, shledáme, že Schusterova definice pomáhá vyjasnit rozdíl mezi poezií a prózou v knize José Pierrově Le Surréalisme, aujourd‘hui. V ní je rozuměno próze jako „… výuce v psaní nebo malování bez jakékoli souvislosti s metafyzickou perspektivou – to je, stejné jako říct bez pomocného útočiště k posvátnému významu výtvarného umění a poezie“.

Schuster, když uvádí Pierrův Le Surrealisme, aujourd‘hui, komentuje na tomto hnutí, které viděl zaujímat místo v malířství, že pozdější názory nezbytně podezřívají samy sebe, že chybují, protože jejich ambice nepřesahující rámec pružné revoluce. V jeho pohledu zůstávají taková hnutí školami ve „… smyslu, že každá z nich nedělá nic víc, než navrhuje nějakou techniku, styl, způsob vyjádření, zatímco jejich společným jmenovatelem je absence hlavních idejí“.

Totéž poselství je přibližně stejné jako stanovisko přednesené José Pierrem ve Francouzském ústavu v Neapoli 2. dubna 1973: „Nepotřeboval bych cokoli shrnovat, kdybych neměl varovat své posluchače před iluzí, že surrealismus dnes jako včera je omezen na to, co je malováno, vyjádřeno sochami nebo psaním. Hnací silou surrealismu byla a zůstává revolta, a jestliže tato síla chybí, už nemůžeme mluvit o surrealismu“.

V La Clé des Champs mluví Breton o surrealismu, jako „… by otevřel jisté dveře, před nimiž se racionalistické myšlení třese a prohlásilo se za neschopné k dobrému a užitečnému“. Jinými slovy: Surrealisté vidí dokonalost myšlení v poměru k jeho svobodě od omezení spojeného s obvyklým posuzováním. Odtud se takové zahloubání logicky stává mnohem dokonalejší, než když je krajně poddané racionálnímu myšlení.

Pierre Mabille vyzdvihuje v článku uveřejněném v roce 1944 novou myšlenku: „Za hlavní cenu surrealismu pokládám uvádění podivuhodného do denní zkušenosti“. Surrealismus nás naučil, že když člověk byl hluchý v němém světě, bylo to proto, že byl ohlušen humbukem a nejhloupějšími způsoby části společnosti. Surrealismus nás učí naslouchat vnitřnímu hlasu, který je schopen v každé minutě diktovat báseň.

Surrealista odmítá poskytnout objektivní realitě něco lepšího než podřízenou roli v promítání toho, co vidí a slyší uvnitř. Pro něho poezie nespočívá ve známém, ale v dosud neznámém. A následkem toho vede přesnou čáru oddělující umění od přírody, hledě na to, jak by poskytl bohatě vděčné zkušenosti, které nám příroda vždy odpírá, protože není schopna poskytnout model.

Všichni surrealisté souhlasí s Bretonem, že se skutečností má být nakládáno důvěrně. Skutečnost je hodnotná jen tehdy a tam, pokud může být viděna jako nápomocná k vyznačení cesty skrze užitečné, ale nepotřebné, k neznámému. I potom od nás surrealisté požadují, abychom nesli v paměti, jak to dělá Schuster ve své Développements sur l‘infra-réalisme de Matta, že: „Představivost posunuje fyzické vnímání k nejzazším hranicím“. Výkonným činitelem surrealismu je jinými slovy zobrazená skutečnost, jež nezávisí na skutečnosti vnímané. V surrealismu se tvořivost manifestuje kdekoli si skutečnost přisvojila nadskutečnost.

Proto Breton připisuje poezii hlavní roli ve svých Entretiens4: „… hnout se postupně vpřed s využitím pole možností v každém směru, aby se vždy sama jevila, ať se cokoli stane, jako emancipační s předjímající síla“. Plné sebeovládání skrze surrealistickou poezii přináší básníkovi doprovodný prospěch schopnosti ovládnout realitu, jež jej obklopuje, a nakonec osvobození sebe sama od jejího tísnivého vlivu. Zatímco káže návrat k čistě vnitřnímu modelu, v Le Surréalisme et la peinture očekává úspěch v tom, že se setká s nezbytností totální revize skutečných hodnot. V rozlehlosti, již zaujímá v Bretonových slovech, je surrealismus „… generální revizí způsobu poznávání. Surrealistická poezie je nikoliv tvořením, ale odhalením“.

Jako prostředek rozšířených poznávacích sil surrealismus požaduje revizi našich idejí, představ o věcech, o nichž bychom měli získávat povědomost. Pro tento pravý důvod výtvarná díla surrealismu svědčí o trvalé víře surrealistově, že obrazy jsou zjevováním, a že jejich zjevení jsou osvobozující. Je to v tom smyslu, co Benjamin Péret mocně řekl o poezii, jak opravuje vnější realitu: „Surrealistický obraz opravuje objektivní realitu způsobem projektovaného přání a v zájmu většího povědomí“. Důraz na poznání vyzvedá výtvarné dílo z jeho souvislosti, z vlády malířské a literární tradice, a tak ho přenáší těsně k vládě intimní tradice v její funkčnosti. Pro poznání může učinit krok vpřed, jak to vyzdvihuje Breton, jen když je schopna a chce použít měřítka uvedená surrealismem, „… když bude sledovat měřítka toho samého, co se vyhýbá racionálnímu omezení“.

Jak to popsal Eluard v předmluvě ke knize Gisèle Prassinos La Sauterelle arthritique, je surrealismus „… etikou opuštěnosti, negace, revolty, etikou dětí, básníků, kteří odmítají zisk, a kteří ještě zůstávají vrtošiví tak dlouho, pokud by ve všech lidech neroznítili přání umocněně pohledět v tvář tomu, co je odděluje od sebe samých“. Výsledkem je mechanismus emancipovaného přejímání surrealistického obrazu. Aktivuje se, když představa myšlenky je zbavena fyzického vnímání během aktu poznání. Takový surrealistický výtvarný projev určuje vlastní řád priorit. Vnější svět je postaven ke službě, slouží realitě lidského svědomí. To obchází po cestách, na které nám skutečnost principu zabránila si navyknout. Princip, který je pak radostný, činí surrealisty plně senzitivními. Idea surrealismu nyní zaujímá jako způsob poznávání plnější a hlubší implikace. Obraz pak pomáhá surrealistovi poznávat více o vnitřním světě než o světě vnějším. Zatímco poznávání výhradně vnějšího světa lidem často přináší jen naprosté zmatení. Obraznost surrealismu. Česky nevyšlo. Kniha byla v pozůstalosti Ladislava Nováka (4. 8. 1925 — 28. 7. 1999), jednoho z autorů do ní zařazených. Novák upravil pro privátní potřebu překlad použitého doslovu. V roce 2020 knihu získalo Muzeum Vysočiny Třebíč.

  1. Bitvy o surrealismus
  2. Jean Schuster (15. 6. 1929 — 17. 10. 1995), francouzský spisovatel, básník a novinář. V roce 1947 se připojil k surrealistické skupině. Názorově byl blízký Benjaminu Péretovi a André Bretonovi.
  3. Rozhovory
  4. Inverzáž je bromostříbrná vintage fotografie vytvořená originální metodou nadreálného symetrického zrcadlení konkrétního objektu většinou přírodního charakteru

Zdroje: Internet a archiv autora