Jan Vodňanský v čtyřsetletém oblouku českého rebelství

Erb rodu Vodňanských z Uračova a Jan Vodňanský. Koláž Tomáš Koloc.

Na začátku dvacátého století moderní psychologie a literatura pomalu začaly přicházet na to, že leccos souvisí s lecčím. Že když se někomu něco zdá, mají jeho sny mnohdy hlubší psychoanalytický smysl, než jeho vědomé myšlenky. Že když člověk náhodně zřetězí slova (aniž nutně vyjdou z jeho hlavy – dadaisté je nazdařbůh vystřihovali odkudkoli), vyjde mu zpráva, kterou mu kdosi odkudsi posílá. Ten, který učil filosofii zakladatele německé nonsensové poezie Christiana Morgensterna, Rudolf Steiner, navíc přišel s terapeutickou metodou jménem biografie, jež vychází z toho, že symbolický význam nesou i životní příběhy jedince, které spolu s příběhy jeho předků – ale často i jeho "náhodných" přátel – tvoří dohromady velký symbolický oblouk. Lze to vidět i na životě Jana Vodňanského (1941–2021).

Napříč staletími mezi politikou a poetikou

Podle jednoho z Vodňanského vlastních slov úplně první text v jeho ústech, který pocházel z poetického žánru, jehož se stal později živým symbolem, byl pronesen v roce 1947 těsně před vstupem do první třídy základní (tehdy obecné) školy, pocházel z lidového městského folkloru na melodii Škoda lásky, už obsahoval prvek politické satiry a zněl: „Já mám vlasy dozadu učesaný, / jsou to vlasy Sorelou namazaný, / Sorela je na vlasy výborná věc, / namažeš ji jednou, dvakrát, / hlavu máš jak Moravec.“ Sorela byla válečná pomáda, která měla tu vlastnost, že dokázala člověku připlácnout vlasy na hlavu tak, až připomínal ministra školství a národní osvěty a budoucí básník netušil, že se Sorela jednou (i jeho přičiněním) bude přezdívkou říkat socialistickému realismu: tuhému stylu, který se v některých desetiletích minulého režimu stal dogmatem tvorby takřka ve všech směrech umění – a bude jedním z hlavních terčů básníkovy satiry. Jan Vodňanský, potomek jednoho z protestantských stavovských rebelů rudolfínské doby, Nathanaéla Vodňanského z Uračova (1563–1621), politika (primátora Starého města pražského), císařsko-královského knihovníka (puchalterie registratora), spisovatele (který dvacet let před Komenským inspirován fancouzským spisem Pierra Boaistuaua vydal symbolický spis MALÉ divadlo světa, jehož celý název byl "THEATRUM mundi minoris, Široký plac neb Zrcadlo světa, to jest: Živý kontrfekt nečíslných bíd všeho lidského pokolení v tomto světě rytířujícího"), ale i renesančního pijáka-rebela, který měl být za své posměšné popěvky oběšen už za krále Matyáše a díky milosti skončil na šibenici pod svou vlastní kanceláří až během slavné popravy 27 českých pánů, pro které se tentokrát zrodil název VELKÉ THEATRUM... Jeho potomek Jan o 324 let později (v roce 1945) jako čtyřletý jen náhodou přežil bombardování, které srovnalo se zemí úřadovnu jeho předka, staroměstskou radnici, a o celkem 340 let později se v poetických vinárnách a na malých scénách, které vznikly v domech, které ještě pamatovaly Velké theatrum staroměstské exekuce, potom setkával se svými učiteli J. R. Pickem, Emanuelem Fryntou, Ivanem Vyskočilem, Jiřím Suchým (s nímž vystupoval už jako student strojařiny, když během fakultního recitálu Suchému chyběl druhý hlas do písně Potkal potkan potkana). Mezi hosty prvních text-appealů byli tehdy i básníci, kteří s ním byli příbuzní i čímsi dalším. Eugen Brikcius – jehož deklarovaný předek Ondřej Kocour z Votína byl dalším ze slavných popravených. Chodila tam také básnířka Jana Krejcarová, dcera Mileny Jesenské – která pocházela z rodu dalšího ze slavných sedmadvaceti, Jana Jessenia. A vyskytoval se tam také spisovatel Josef Škvorecký, jehož předek Albrecht Jan Smiřický, jenž byl prvním kandidátem rebelů na českého krále, se už na trůn ani na popraviště nedostal, protože zemřel na tuberkulózu v zimě před příjezdem svého „zimního“ falckého náhradníka. (Josef Škvorecký pocházel z pobočné větve rodu Smiřických ze Škvorce a ke svému rodu se přihlásil nejen ve své knize Samožerbuch, ale zejména ve jméně své celoživotní autobiografické postavy, Dannyho Smiřického.) Zdá se jako by se rody renesančních rebelů po stovkách let českých dějin dohodly, že si renesančnost ponechají ve tvorbě, ale větší šanci než politická bude mít rebelie poetická. Jejich potomci si ovšem byli blízcí i v modernějších věcech: jak Josef Škvorecký, tak Jan Vodňanský byli na vojně veliteli jednotek v tankových posádkách, v jejichž slovesném folklóru postupně nasbírali bohatý literární materiál na řadu svých pozdějších děl („Mladá, Lysá, Milovice: tři prdele v republice“), a s Eugenem Brikciem (jemuž se psaní dařilo v latině renesančních předků), měl zase Jan Vodňanský společný makaronský (dvoj- či vícejazyčný) charakter tvorby – pro řadu písní a básní, které napsal v ruštině se mu po vzoru módního sovětského básníka Jevgenije Alexandroviče Jevtušenka začalo říkat Jefťa. Tato přezdívka mu vydržela i poté, co se Jevtušenko v roce 1968 českým básníkům omluvil za okupaci, ale jedním dechem řekl větu, která mu zároveň přinesla i nelibost české umělecké bohémy: „Přece jste si nemysleli, že když je vás jen čtrnáct milionů, můžete mít samostatnou politiku?“

Dvojice v normalizaci

Básník, nad jehož uměleckou kolébkou stála poetistická tradice prvorepublikových V + W, E. F. Buriana, Vítězslava Nezvala, ale i Francouze Préverta, Poláků Tuwima a Lece, či Maďara Örkényho, kteří všichni – často ve dvojicích či skupinách – tvořili i divadlo a film, získal své druhé já ve skladateli, klavíristovi, ale i spolutextaři Petru Skoumalovi (1938–2014). Ten byl na partnerství s Vodňanským předem připraven nejen jejich společným přítelem, který je seznámil, básníkem Pavlem Šrutem, ale i svým otcem Aloysem Skoumalem, překladatelem Lewisovy Alenky za zrcadlem a autorem sbírky aforismů satirizujících českou uměleckou bohému Budiždán (která bohužel pro svou otevřenost nebyla nikdy vydána). Když k tomu ještě připočteme jednoho z členů pozdější skupiny, která se starala o hudební doprovod, Petra Frischmanna, jehož nevlastním prastrýcem byl legendární českoněmecký satirický spisovatel a předseda PEN klubu německých spisovatelů v exilu H. G. Adler, byla to ta nejinspirativnější skupina, jejíž Janem Vodňanským otextovaná díla už v době její „relativní neznámosti“ zpívali či recitovali takoví interpreti jako Václav Neckář, Karel Gott, ale i Oldřich Nový!

Proč relativní neznámosti? Jejich pozdější spolupracovník, divadelník, teoretik a písničkář Přemysl Rut o legendárním představení dvojice V + S S úsměvem idiota řekl: „Na ně si skutečně čekala ta normalizace, protože to zvláštní napětí mezi sofistikovaností a primitivismem, to bylo něco, co v 60. letech se nemohlo prosadit – a najednou, když to v tom šedesátém devátém s názvem S úsměvem idiota vybouchlo, tak o tom najednou věděli všichni.“ Písničky s jednoduchými jinotajnými texty o tom, že přicházejí a odcházejí maršálové, či že hrdina bydlí v Mičurinově ulici (pojmenované po botanikovi, který křížil i nezkřižitelné) ještě vyšly na albu, na němž ale už ty neprovokativnější písně musely chybět. Přesto se ale dostalo až do New Yorku a mladistvý surrealista Jiří Voskovec je v dopisu Janu Vodňanskému, s nímž si psal už od 60. let, ohodnotil slovy: „Velice miluju Vaše patentní asonance (pozn. aut. druh rýmu, který stojí jen na shodě samohlásek a souhlásek posledního slova: „dar / mam“), které jsou velice napadnuté a podivuhodně nenásilné. Asonance je svině, snadno vypadne jako schválnost, ale Vaše nikdy ne. Vaše mají pravdivost lidové poesie nebo dětských básní. A přitom je to všechno dospělé.“ Jejich autor, tvořící se Skoumalem své představení v Činoherním klubu v kulisách tamních představení, jako byl Landovského Hodinový hoteliér s posilou herců Táni Fischerové a Miloslava Štibicha, mezitím stačil narychlo na pražské filosofické fakultě u Milana Machovce získat doktorát filosofie, naučit se francouzsky, obdržet řadu zákazů, kterého ho se Skoumalem vyhnaly nejdřív do divadélka Ateliér, které bylo v normalizaci známým útočištěm nechtěných představení (V + S se tam potkávali například se hrou Šance, která tehdejším mocipánům vysvětlovala výhody exilu, kterou pro dvojici Kopecký - Hanzlík napsal Jaroslav Dietl), a poté během kočování po venkovských studentských kolejích, kde se v té době potkávalo víc písničkářů s podobnou poetikou (včetně Pepy Nose či Jiřího Dědečka který tehdy tvořil duo se synem E. F. Buriana Jana Buriana, jenž Vodňanskému složil obgenerační podporu slovy: já se učím u tebe, který ses učil u mého táty), stihl se podívat do USA za Jiřím Voskovcem, a také se oženit, když přišel podpis Charty 77 a s ním definitivní zákaz. Nejen pro něj, ale i pro autora hry, v jejíchž kulisách hrával, Pavla Landovského, i pro Václava Havla, který se po letech stal partnerem Vodňanského manželky, psychoterapeutky Jitky Vodňanské. Na rozdíl od něj ale Jan Vodňanský, patřící k většině chartistických autorů, kteří neměli nezrušitelné smlouvy se zahraničními nakladatelstvími jako renomovaní spisovatelé v čele s Václavem Havlem, Pavlem Kohoutem, Ludvíkem Vaculíkem, či Ivanem Klímou, se v době zákazu živil poloilegálně tam umisťovanou tvorbou veršů do dětských časopisů, prodejem rukopisů do Památníku národního písemnictví (který kupodivu nikdy neměl zákaz nakupovat od zakázaných a oslýchaných autorů – je tomu tak dodnes?) a jak mi řekla manželka legendárního fotografa Miroslava Hucka, Arita Hucková: „Jefťa měl takový notýsek, a když jsem se zmínila, že budu dejme tomu v úterý vařit jahodové knedlíky, kterých bude rozhodně víc, než pro nás dva, poznamenal si do něj ÚTERÝ-KNEDLÍKY.“ Zároveň v této zakázané době (i díky tomu, že s koncem normalizace, gorbačovovskou perestrojkou a západním tlakem trochu chladl a místo drsných výslechů na StB některým chartistům jako byl Josef Topol či právě Jan Vodňanský povolil omezenou činnost) vytvořil všechny hlavní fenomény, které dnes už zlidověly: Počínaje obratem „Freude, Freude / vždycky na tě dojde“, pokračuje slavnou revuální scénou (zde a zde) příjezdu „pyrotechnického agronoma“ Ticháčka do JZD ve filmu Trhák: „Co si doma zapálíme / to si doma uhasíme /ať se nám do toho nikdo neplete / jinak škrtnem zápalkou / a bude repete…“ (Je s podivem, že text, který mohl být vykládán jako vzkaz okupantům, tehdy prošel. Možná to bylo tím, že autorský kontext Trháku byl pro cenzora tentokrát poněkud náročnější.  Trhák, přestože byl pouze parodií na americkou revue, jeho obsazení bylo skutečně hollywoodsky hvězdné: písňové texty pro něj kromě Jana Vodňanského napsali i pánové Fischer, Borovec, Žák a Svěrák a hudbu kromě Petra Skoumala i pánové Uhlíř, Hádl a Vágner.), po slavnou píseň Jak mi dupou králíci, která se postupně stala inspirací a hudebním leitmotivem večerníčku Bob a Bobek (Vladimír Jiránek se tehdy inspiroval plakátem, který vytvořil na vystoupení V + S), ale později i seriálu Juraje Herze Černí baroni. Tato píseň nakonec v přednesu autora, známého svým polyglotismem, zazněla ve srozumitelném anglickém i čínském znění. Posledním zlidovělým obratem, který předznamenal konec starých časů, byl název písně KDYBY PRASE MĚLO KŘÍDLA, kterou si autor tohoto článku už pamatuje nejen nazpívaný Jiřím Lábusem, ale i jako jeden z nápisů, jimiž byla oblepena Praha listopadové revoluce 1989. (I když - jak autora upozornila jeho redakční kolegyně Naďa Johanisová - tady se zřejmě autor inspiroval obratem z pokladnice evropských lidových rčení "Kdyby prase mělo křídla, nebylo by ptáka nad něj.") Prvním porevolučním legendárním Vodňanského obratem z dnešní doby byl pak překlad anglosaského módního slova „harassment“ do češtiny jako „harašení“, který Vodňanský vytvořil současně se svým renesančním spolurebelem Josefem Škvoreckým a podobně jako postavy Bulva a Papulus ze hry dvojice V + W se dohodli, že „jsou spoluautoři a budou se dělit o Nobelovu cenu“. A perlička na konec výčtu: Zatímco chartista-existencialista Egon Bondy po povolení veřejného publikování novou dobu s útrpnou statečností pokryl spisem ÚTĚCHA Z ONTOLOGIE, jeho dějinami protančující spolužák z FF UK i kolega z Charty 77 Jan Vodňanský ji jásavě přívítal hravě naučnou knihou RADOST Z INTELIGENCE... 

Co čekat od lidojeda

Mé vůbec první setkání s Janem Vodňanským byla první básnička, kterou jsem se na základní škole naučil nazpaměť: „Dejte mi pastelku / nakreslím pejska / když bude hodný, budu ho mít rád / a když se začne / pejskovi stejskat / nakreslím dva pejsky, aby si mohli hrát“ a písnička Žluťásku, čičorečko z filmu Přijela k nám pouť. Tehdy ho někdo z přátel pozval do televizního Studia Kamarád, na které všechny děti koukaly každou neděli, a jeden z moderátorů mu tam vtipně (a vůči režimu, který mu tehdy stále bránil ve vystupování v některých médiích drze) říkal „čítankový autore“, protože během nastalých společenských změn se do čítanek dostal i Suchého Tulipán či Vodňanského mnou prvně nazpaměť naučená báseň. Přiznám se, že mi tehdy na prvním stupni základní školy jeho básničky přišly být krásnými, ale vlastně jednoduchými říkánkami, které bych vymyslel sám – až později, s vlastní tvorbou jsem si (stejně jako u veršů Jiřího Žáčka) uvědomil, kolik práce musela autorovi dát jejich zdánlivá jednoduchost. Pak přišla řada dalších setkání s autorovou tvorbou, včetně jeho hry, uvedené v Divadle Spejbla a Hurvínka (pro které mimochodem postupně psali největší „neloutkoví“ psavci této země, od Františka Nepila a Jaroslava Dietla až po Miloslava Šimka a Josefa Fouska), která se původně jmenovala Hurvajz, něfětuj! ale její název postupem (nerusofiního) času přišel o autorovy typické rusofilní háčky. Mé první a poslední osobní setkání s Janem Vodňanským proběhlo v roce 2010 a bylo provázeno údivem z mnoha podobností, od jeho neustálého psaní poznámek na vše, co je po ruce, které spolu sdílíme, po to, že má stejně starého syna se stejným křestním jménem, jako jsem já. (Tehdy jsem ještě nevěděl, že Tomáš Vodňanský je provozovatelem pražské literární kavárny Lajka, ve které jsem několikrát vystupoval.) V dubnu 2010 naše skupina s názvem trochu jako z tvorby V + S Spolek přátel krásného slova Hradec Králové pořádala v našem secesním Muzeu východních Čech desátý ročník literární soutěže pro mládež O Cenu Hradeckého Škrabáka, na nějž si Jana Vodňanského pozvala jako doprovod i ozdobu pro udílení cen. Během pořadu v celém městě vypadl proud a nastalo vzrušené ticho, jímž se za velice krátkou chvíli začal ozývat typický zvučný šlechtický hlas, vycházející z rovné postavy Jana Vodňanského, zpívajícího verše prorockého charakteru: „Jedem jedem / nedojedem / my jedeme / s lidojedem / ani zákon ani věda / nezbaví nás lidojeda. // Tak z nás každý / jako jeden / bude sněden / lidojedem // co čekat od lidojeda / když nejedl od oběda…“

Za rešerše o Nathanaelu Vodňanském z Uračova autor děkuje genealogovi Zdeňku Hornerovi a oddělení Knihovny Biskupství královéhradeckého, které je v gesci Anny Adamčikové, potomkyně Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, který byl spolu s předky českých literátů Jana Vodňanského, Eugena Brikcia, Jany Krejcarové a autorova přítele Děpolda Czernina, popraven během staroměstského „Velkého theatra“ od kterého letos uplyne 400 let…

Původní text, inspirovaný autorovou facebookovou úvahou, vyšel 13. 3. v Lidových novinách. Toto je jeho opravená a doplněná verze.