Něco ku potřebě

Foto Tomáš Koloc.

(aneb o užitečnosti věcí)

„Tati, pojď, stavíme se v kontyšu, jestli tam není něco ku potřebě,“ pravila moje dcera při jednom z našich návratů domů z procházky. Velké kontejnery na objemný odpad stály svého času v brněnské Masarykově čtvrti u Wilsonova lesa za konečnou stanicí autobusu a trolejbusu. Pro mou pětiletou dcerku byly místem euforického objevování. Opatrně jsem ji vyzdvihl a vložil do napůl zaplněného odpadního prostoru. Vzápětí se odtud začaly ozývat nadšené výkřiky: „Mám jednu botu! Ta by se mohla hodit mamce! A krásný zrcátko. A taky klec na křečka!“ S úlovky, které jsem jí nebyl schopen hned na místě vymluvit, jsme pak odcházeli domů.

Jednou jsme tam našli i zbědované koťátko se zlomenou packou. Vzali jsme je domů, nožičku dali do maličké dřevěné dlahy, vyrobili mu pelíšek a dcerka mu každý den nosila do misky mléko. Kotě se zotavovalo, dřívka jsme sundali a jednoho dne bylo pryč. Malá opatrovnice byla smutná, ale byla to pro ni i pro mne důležitá lekce: Když chceš někomu pomáhat, udělej to, protože to chceš udělat, ale nepřivazuj si ho tím, nečekej naplnění nějaké své představy. Prostě, daruj mu svobodu žít jeho život. „Třeba ho zas u kontyše potkáme, jak běhá vesele po lese,“ pravil jsem a tím jsme se oba uklidnili.

Přirozený sklon mé dcerky (ehm, dnes už mladé paní s vlastní domácností) ke sbírání a hromadění „užitečných“ věcí není náhodný. Mnou hýbal od malička též. Když jsem třeba našel venku pohozený kus lešenářské trubky, donesl jsem jej domů, protože přeci jednou budu potřebovat lešení na stavbu, ne? Stejně tak je dobré mít doma všechny publikace, které by se kdy mohly hodit – ať už jednou budu sepisovat pojednání o kultuře středověku nebo román o cestě kolem světa, že jo. Pokud na mne nespadnou ty hromady knih a nejrůznějšího vercajku v mém podkroví a neukončí můj život, budu to silné hnutí v sobě vnímat stále. A vím, odkud pochází. Z obou stran jsem po rodičích z hospodářství, jemuž vládl dobrý hospodář, v jedné osobě malorolník a řemeslník.

Moje maminka nevyhodila jediný knoflík, jediný kousek látky, jediný špendlík, papírek, sešitek, lžičku, sklínečku, ozdobu – vždy se mohly hodit při správce šatů či dalších věcí a v provozu domácnosti. Zůstalo po ní několik krabic takových užitečných věcí. Můj táta – kromě své odborné profese psychologa také velmi všestranný a šetrný pracovník na zahradě i v domácnosti – má doma archiv všeho možného, počínaje těsnícími kroužky k vodovodním kohoutkům a konče nespočtem (doslova!) knih a různých písemností. Mohl by konkurovat Moravskému zemskému archivu v kombinaci s centrálním skladem nějakého pořádného bazaru. No, a pochopitelně, i mně. Jenže já jsem proti němu ještě v relativně mladistvém rozletu, takže mé další expanzi nic nestojí v cestě. Kam až to může jít?

Maminčin bratr, můj strýc a kmotr, kterého jsem vždy obdivoval, byl velmi pracovitý a šikovný člověk. Byl schopen sám postavit dům – a z velké části ze součástek, které uschoval či nasbíral při jiných pracích. Žádná cihla ze zbourané stodoly, žádný hřebík vytažený z prkna, žádný kámen nalezený při výkopu se nesměl jen tak vyhodit. Všechno očistit, vyrovnat a – však se to může hodit, ne? Zvláště pak v dřívějších dobách, kdy bylo hluboko do kapsy. Také sortiment v obchodech byl v minulosti velmi omezený oproti dnešku, kdy je v regálech milion věcí, u nichž si člověk kolikrát musí pracně domýšlet či přímo vymýšlet, k čemu by mohly být použity.

Pamatuju si, jaký vítězoslavný pocit jsme se strýcem zažívali, když bylo potřeba něco porouchaného sešroubovat a on vytáhl právě ten potřebný atypický šroubek, snad ještě prvorepublikového původu. Po strýci zůstala velká bouda: Dílna a sklad všech těch užitečných věcí. Ale co s tím dnes? Všecko se dá relativně levně koupit a vlastně člověk nejvíc šetří tím, když zbytečně nic nekupuje. („Jenomže, co když ti v klíčový okamžik bude chybět právě to, cos nechal ležet?“ našeptává mi můj vnitřní skřítek pokušitel.)

Maminka mi v posledních letech života říkala, že by nejradši všechny ty krámy vyhodila, protože ji obtěžují, zabírají zbytečně místo, ale že už nemá sílu to udělat. Vytřídit, co nechat a co pustit. Můj rozhlasový učitel a redaktor Jaromír Nečas byl také sběratel věcí (a díky tomu se mnoho užitečného pro rozhlas i přátele zachovalo), ale s rostoucím věkem stále více zvládal umění „začišťovat“, jak tomu říkal. Zbavovat se břemen. Nejednou jsem k němu přišel a on řekl: „Všiml sis něčeho?“ A já rozpačitě: „Ehm…“ „Tam stála krabice. Je pryč. Ulevilo se mně.“

A tak zkouším taky začišťovat. Dřív, než bude pozdě. Nejde to vůbec lehce, dokonce to i bolí! Ale pak ta úleva, když je něco pryč – i břímě z mého nitra, uf. Vím, že jde o hodně. Potřebuju uvolnit nejen prostor, ale i mysl a ruce, prostříhat tu neviditelnou síť, která mi v mysli neustále komplikuje přístup k pracovnímu stolu, abych mohl ještě v životě dodělat to, co mám před sebou. Třeba tu velkou knížku o písni.