Tromby

Obálka knihy Žeberův odkaz

Jak se básník David Jan Žák stal autorem dětských knih.

Přemýšlím, nakolik je vlastně dospělý kritik práv textům určeným dětskému čtenáři. Ne snad, že by nesvedl zhodnotit jejich kvality, řekněme, literární. Jenom mu většinou chybí ono zaujetí věcí, již právě spoluutváří, schopnost nechat se do díla vtáhnout a být v něm přítomen natolik, že se přistihne, jak ve vypjatých scénách dýchá o poznání více potichu. Leda snad, jsou-li přítomny také postavy dospělé, do nichž se pak snáze superprojektuje. Jenomže ty se v námi recenzovaných knihách vyskytují spíše jako nezbytný doplněk, skrytý katalyzátor dění – kdesi za jeho obzorem. Vždyť jedna z dětských postav – Anežka – o nich „…věděla, že pro některé věci nemají dospělí pochopení. Jejich svět se točil po jiných elipsách a spirálách než svět kluků a holek.“ Leda snad, že je děj knihy natolik pestrý a napínavý, že vás – věkem otrlé – dokáže vtáhnout jako ony vzdušné víry („Před tím, než beze stopy zmizel, spolu hráli deskovou fantasy hru ze světa Trombů, vzdušných vírů, které člověka ve chvíli ohrožení přenesou do paralelních světů.“), které daly celé trilogii (z níž zatím vyšly první dva svazky) souhrnný název.

Popravdě bychom takové napětí ani nečekali; od knih psaných tvůrcem, jenž do literatury vstupuje jako básník: David Jan Žák začíná svoji literární dráhu poesií, v níž se – pod jemně surreálným nádechem – snoubí domácí duchovní tradice s východními naukami. Největšího kritického a čtenářského ohlasu se nicméně dostalo jeho (dokumentárnímu) románu Návrat Krále Šumavy. Zmizením Edwina LindyŽeberovým odkazem (děj obou se mj. točí kolem potřeby ukrýt / touhy nalézt „Žeberův zápisník a mapu Šumavy s Žeberovými poznámkami;“ označujícími zatím skrytá naleziště vzácných nerostů) vstupuje do prostor literatury pro děti a mládež; řekněme: mezi tvůrce dobrodružných novel určených pozdně prepubertálnímu a raně pubertálnímu čtenáři.

…což, přiznávám, jej také motivuje k užití spisovné (obecnou češtinou, školním, počítačovým nebo fantasy slangem občas prokládané) mluvy i tam, kde by věrojatněji vyznělo použití výrazů o poznání expresivnějších a notně peprnějších. Svět svých hrdinů i potenciálních čtenářů má nicméně velmi dobře zmapován (včetně jejich zájmů a zálib); snad s jedinou výjimkou: probouzející se erotikou (která někdy vede i k probuzené sexualitě).

Zvolený žánr přivádí občas svého tvůrce k explicitní didaktičnosti podání; tomu se ostatně nevyhnul ani klasik Jaroslav Foglar (odkaz na Rychlé šípy na s. 155 ve druhé z knih nám signalizuje možnou inspiraci Žákova spisování). Tady je myslím velmi dobře, pokud se náš autor k ničemu takovému svést nenechá (rád mu odpouštím jednu z kapitol, která je skrytou reklamou na homeopatickou medicínu; neb byla naštěstí krátkou) – a ukazuje, že zlo může být nakonec svůdnější a mít více příznivců než dobro. Že totiž může být – alespoň na chvíli (jenom na chvíli?) – silnější a vítězné.

Pokud jsem pravil, že David Jan Žák je básníkem, měl bych také dodat, že mi v obou jeho knihách chyběly – napětí vyvažující – lyrické pasáže, jichž ve svých textech s úspěchem použil výše jmenovaný Foglar. Snad tuto stránku své tvůrčí bytosti bezezbytku vyčerpal jednak v práci s obrazností, která slouží k takovému vylíčení prostředí, v němž se všechny ty pestřivé děje odehrávají, že toto jako by hrálo, konalo a žilo s sebou. (O důkladné přípravě před psaním svědčí právě výborně zvládnutá topografie: tedy vykreslení prostoru, do nějž jsou příběhy zasazeny.) Že je pisatel knihy básníkem, poznáváme tolikéž z rytmického učlenění textu, které tvůrce rozehrává spolu s obrazností (i dějem): „Les od západu olizují poslední paprsky, leskne se a připomíná obří jantar. Zasněžené pastviny a pole zas připomínají polevu na buchtičkách se šodó.“

Oceňuji schopnost udržet a podržet v obou knihách napětí: k němuž patří ne jen rozvitý stejně jako zauzlený děj, ale také tajemství plynoucí dozajista z možného prolínání přirozeného světa se světem fantazijních představ (jako se to v první z knih děje v mysli a jednání Edwinově a v obou zatím vydaných knihách u jeho kamarádky Anežky: „Vžili se do svých postav natolik, že Edwin byl opravdu Mistrem Tarkem a Anežka opravdu čarodějkou Lorein“.): které je však možno (jako dříve u Arbesa či Foglara) racionálně vyložit.

Jenom si říkám, zdali těch nápadů / uzlů v zápletce není až marnotratně mnoho a zda se tedy nakonec ve všech těch peripetiích – zejména druhé – knihy čtenář chvílemi neztrácí; ač jinak oceňuji Žákovo kompoziční mistrovství: viditelné více u první z obou knih, kterou – neboť má otevřený konec – je zapotřebí sevřít autorovou tvárnou vůlí do té míry, aby se čtenáři stala uchopitelnou.

A – jakož i ta druhá – také pochopitelnou: Nenásilně vede David Jan Žák svého čtenáře k tomu, že v jeho knihách nejde jen o boj několika kamarádů / přátel z téže školy proti bezcitnému a zdánlivě beztrestnému zlu (reprezentovanému vnějšně rozrůstající se Stejkozovou partou; a skrytějšími sice, o to však nebezpečnějšími silami ze světa dospělých – zastupovanými neviditelným poslancem Stejkozou /otcem vůdce party/ a stejně neviditelnými developery) stojícímu proti nim a jejich blízkým, ale také a možná přede vším o boj každého z nich se sebou samým, svým strachem či dokonce ochotou na chvíli (z důvodů zdánlivě pochopitelných) zlu naslouchat, ano přitakat a sloužit.

Budiž mu připsáno ke cti, že se tak neděje skrze vypravěče a jeho karatelsky zdvižený prst, ale tak, že si spolu se svými už postavami čtenář projde jejich pády, omyly i vítězstvími, jejich katarzí. Což mimo jiné umožňuje také velmi sugestivní autorovo podání; které si přímo říká o ztvárnění v podobě televizního seriálu pro mládež (soudím, že látky takto kvalitní u nás producenti, dramaturgové a režiséři mnoho nenajdou).

Na výsledné vysoké úrovni obou svazků se výrazně podepsal kongeniální výtvarný doprovod Jindry Čapka.

David Jan Žák: Zmizení Edwina Lindy. Albatros. Praha 2019
Žeberův odkaz. Albatros. Praha 2020